Černobyl (2019): Když smrt nekřičí, jen tiše padá
Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů. Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez...
Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů. Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez...
Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.
Řekněme si to na rovinu: rock’n’roll začínal jako jednoduchá zábava pro teenagery. Jenže pak přišla 70. léta a muzikanti dostali pocit, že jsou minimálně renesanční umělci. Kytary se začaly ladit podle symfonických orchestrů, písničky se protáhly na dvacet minut a texty začaly řešit vesmír, ekologii a smysl bytí. Narodil se Art rock (nebo také Progresivní rock).
Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala jako intelektuální artrockový projekt a dlouho se pohybovala v úplně jiných souřadnicích. Pokud chceme mluvit o Genesis jako kapele, dává největší smysl soustředit se na jejich „klasické“ období: Tony Banks, Mike Rutherford, Peter Gabriel, Steve Hackett a Phil Collins.
Řekněte jméno Frank Sinatra a většině lidí se vybaví hedvábně hladký hlas, bezchybné frázování a image charismatického elegána s whiskey v jedné ruce a cigaretou v druhé. Dnes je Sinatra vnímán spíše jako popová ikona, ale v době jeho největší slávy byla hranice mezi jazzem a popem takřka neviditelná. Ať už zpíval swingující standardy s big bandem nebo intimní balady, vždy to dělal s mistrovským citem pro rytmus a výraz.
Když se mluví o kapelách, které spojily gospel, soul a funk do neodolatelného mixu, The Staple Singers rozhodně patří na špici. Tahle rodinná kapela, kterou vedl charismatický Roebuck "Pops" Staples, začala jako čistě gospelová parta, ale během let prošla překotným hudebním vývojem a stala se jedním z nejvlivnějších souborů americké hudby. Od duchovních písní až po funky hymny, které dodnes znějí v rádiích – to je příběh The Staple Singers.
Nový rok přinesl ticho tam, kde dřív býval neustálý barevný šum. MTV v Česku definitivně ukončila své hudební vysílání. Zatímco v roce 1981 startovala tato stanice jako revoluce, která s ambicí „Video Killed the Radio Star“ změnila hudební průmysl v nablýskanou výkladní skříň, její tichý odchod z českých obrazovek na konci roku 2025 vyvolal už jen nostalgické pokrčení ramen.
Když se v roce 2015 na pražské Broadway objevil muzikál Mýdlový princ, asi bylo všem jasné, že jeho autoři název nevybrali náhodou. Odkazoval na jednu z těch písní, které si prošly slušnou mezinárodní štafetou, takže se dalo spolehnout na to, že si ji lidé stále pamatují. Václav Neckář ji nazpíval v roce 1981, ale ani on rozhodně nebyl první. Takže zpátky proti proudu času – jak se Needles and Pins dostala až sem?
Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.
Nebudeme se tady zabývat jednotlivými příhodami chlapce s jizvou na čele, protože by to bylo nošení dříví do Zapovězeného lesa. Místo toho se podíváme na to, jak hudba formovala atmosféru celého filmového univerza a jak se v průběhu let měnila podle skladatelů, kteří se na ní podíleli. Od kouzelných melodií Johna Williamse přes epickou bombastičnost Patricka Doylea až po temnější polohy Nicholase Hoopera a Alexandra Desplata – hudba Harryho Pottera není jen doprovodem k ději, ale samostatným vypravěčem.