Breaking Bad: chemie lidských slabostí
Perníkový táta (Breaking Bad) je seriál, který diváka vtáhne do světa drog, zločinu a morálních paradoxů – a udělá to s razancí chemické reakce. Už samotné titulky jsou nápadité: názvy epizod i logo...
Perníkový táta (Breaking Bad) je seriál, který diváka vtáhne do světa drog, zločinu a morálních paradoxů – a udělá to s razancí chemické reakce. Už samotné titulky jsou nápadité: názvy epizod i logo...
Kdo sleduje vývoj brněnského Progresu od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přicházel do Lucerna Music Baru s jistým napětím. Není to tak dlouho, co po smutném odchodu Pavla Pelce převzal basovou kytaru Dalibor Dunovský, a nedávno musel ze zdravotních důvodů kapelu opustit také dlouholetý kytarový pilíř Miloš Morávek. Jeho místo zaujal Tibor Molnár. Dvě zásadní personální změny v poměrně krátké době dokážou zamávat i dobře zaběhnutou kapelou. U Progresu 2 navíc nejde jen o sehranost, ale o hudbu, která stojí na poměrně specifické kombinaci rocku, aranžérské práce a někdy až teatrálního výrazu.
Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.
Žádné bačkory a klid, ale pořádně sešlápnutý plyn! Jaroslav „Olin“ Nejezchleba dnes v Malostranské besedě rozjíždí oslavu svých narozenin a název akce „Olin 66“ mluví za vše. Stejně jako slavná americká dálnice, i Olinova cesta českou hudbou je plná ikonických zastávek, nečekaných odboček a neuvěřitelné energie.
Pátrání v rockové historii připomíná archeologický průzkum. Co vám říkají pojmy jako jug band, skiffle, rockabilly nebo merseybeat? Pokud nejste zapálení muzikologové, nejspíš moc ne. Ale nebojte, vezmeme si na pomoc imaginární lopatku a pustíme se do hudebních vykopávek – i když, na rozdíl od archeologů, musíme přiznat, že naše objevy mají v chronologii docela zmatek.
Bing Crosby. Jméno, které mluví za vše. Pokud by existoval seznam nejvlivnějších umělců 20. století, tenhle chlapík by na něm rozhodně nechyběl. Je považován za otce moderní populární hudby a zároveň za první hvězdu, která rozsvítila mediální nebe.
Řekněme si to na rovinu: rock’n’roll začínal jako jednoduchá zábava pro teenagery. Jenže pak přišla 70. léta a muzikanti dostali pocit, že jsou minimálně renesanční umělci. Kytary se začaly ladit podle symfonických orchestrů, písničky se protáhly na dvacet minut a texty začaly řešit vesmír, ekologii a smysl bytí. Narodil se Art rock (nebo také Progresivní rock).
Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!
Chris Rea, britský písničkář s nezaměnitelným chraplákem a vášní pro slide kytaru, v albu Santo Spirito Blues opět staví mosty mezi bluesovou tradicí a svou vlastní melancholickou introspektivností. Tentokrát přidává další vrstvu – balanc mezi meditací a dramatem – přičemž se zdá, že jeho hudba se stále více propadá do osobního světa, kde se blues mísí s touhou po transcendentnu.
Když se v roce 1931 zrodila skladba Dream a Little Dream of Me, asi nikdo netušil, že se z ní stane nestárnoucí hit, který budou milovat celé generace. Tato píseň prošla rukama mnoha interpretů a zažila několik hudebních proměn, ale jedno zůstává – její nostalgická, snová atmosféra a text plný něhy a touhy.
Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.