Paradoxně každý z umělců vyznával jinou filosofii pro své dílo. Granger obraz vytvořil jako ekologický manifest, zatímco Jarreho projekt spíš mířil, obrazně řečeno, do vesmíru. Ale to rozhodně nebyla žádná překážka. A jakmile byla jednou ruka v rukávě, Michel Granger se překvapivě rychle v hudbě zabydlel ;-)
Spolupráce na dalším Jarreho projektu Équinoxe už byla cílená. Jarre tentokrát sáhl po obrazu Le Trac (Tréma) – sérii podivně uniformních postaviček, které skrze divadelní kukátko sledují svět (nebo možná nás). U obalu to ale neskončilo. Motiv pozorovatele se přelil do plakátů, projekcí i koncertní scény a stal se jedním z nejrozpoznatelnějších vizuálních znaků celé Jarreho éry. Natolik silným, že se k němu vrátil i po čtyřiceti letech na albu Equinoxe Infinity. Tentokrát už ale v jiné podobě: postavy z Le Trac se proměnily v betonové monolity zasazené do krajiny. Obal vytvořil Filip Hodas a ať už vědomě, nebo ne, působí jako digitální pocta estetice legendárního studia Hipgnosis.
Ale nepředbíhejme. Granger mezitím zůstával součástí Jarreho vizuálního světa i na dalších albech – Rendez-Vous, Chronologie nebo Oxygène 7–13. A slavná „lebka v planetě“ se po letech znovu objevila i na Oxygène 3 – tentokrát jen pootočená, jako by si po čtyřech dekádách potřebovala změnit úhel pohledu.
Nové tisíciletí pak Grangera přivedlo i k jinému typu hudby. Jeho obrazy se objevily na obalech alb jazzového kytaristy Steva Khana (Parting Shot, Subtext, Backlog, Patchwork). A jak už to u něj bývá, jeden motiv se vrací s až podezřelou vytrvalostí: zeměkoule. Jen pokaždé trochu jiná. Jednou jako objekt, podruhé jako symbol, potřetí jako tichý svědek.
Bylo by ale chybou redukovat dílo Michela Grangera jen na výmluvné obaly hudebních alb. Jeho obrazy se objevily v projektech pro UNESCO i OSN, spolupracoval s filmovými festivaly a dlouhodobě rozvíjel i vlastní cykly jako Herbarium nebo Traces. Zeměkoule v nich sice často zůstává, ale pokaždé v jiné roli. A možná právě v tom je Granger nejsilnější. Ne v tom, že by planetu ve svých dílech podroboval destrukci, jak se občas s oblibou tvrdí, ale v tom, že ji dokázal proměnit v sdělení, které se dá číst pokaždé jinak. Jednou jako varování, podruhé jako dekoraci, potřetí jako součást hudby. A někdy prostě jen jako něco, co si zapamatujete – aniž byste si hned uvědomili proč.
