Jejich obdivovatelé o nich tvrdí, že jsou to bozi. Je-li tomu tak, redakce Retrovibes si balí evakuační zavazadlo směr Peklo ;-) Protože do nebe by vedlo jedině:
Desatero dle Kraftwerk
- V jeden loop věřit budeš (a neopustíš ho, ani kdyby posluchač upadal do kómatu).
- Nebudeš přijímat návštěvy (studio nemá zvonek, smůla).
- Nebudeš přijímat telefonní hovory (pokud netrefíš tu jednu vteřinu v týdnu, kdy Ralf zvedne sluchátko).
- Neprojevíš emoci (ani když ti do kláves nateče kafe).
- V cyklistický dres se zahalíš (a ujedeš v něm aspoň 100 km před každým koncertem).
- Nesesmilníš s melodií (rytmus stroje je tvým jediným partnerem).
- Nepomluvíš robota svého (protože tě dost možná zastupuje na pódiu).
- Nepokradeš, leda by to bylo 400 000 marek za třicetisekundovou znělku.
- Pomni, abys den sváteční nehybně u pultíku světil.
- Nezatoužíš po Jean-Michel Jarreovi ani po jeho laserech.
Ale zanechme vtipkování a podívejme se ke kolébce těchto „bohů“.
Všechno to začalo na düsseldorfské konzervatoři, kde se setkali Ralf Hütter a Florian Schneider. Spojoval je pocit outsiderů a zájem o avantgardu, takže se semkli a začali se oslovovat Mister Kling a Mister Klang (to si zapamatujte, později o tom bude řeč). Ještě během studií s dalšími hudebníky založili kapelu Organisation, která ale neprokázala patřičnou životaschopnost a záhy se rozpadla.
Na scénu přichází Kraftwerk
A mají to precizně promyšlené – ze všeho nejdřív zakládají a vybavují Kling Klang Studio. Ještě v roce 1970 vydali své první album Kraftwerk a s jeho pilotní skladbou Ruckzuck zaznamenali obstojný úspěch – stala se z ní oficiální znělka televizního magazínu ZDF "Kennzeichen D". Na komerční úspěch si ale museli počkat až do roku 1974, kdy vydali album Autobahn. V té době se už početně rozkolísaná sestava celkem ustálila a kapela zahájila prudký vzestup k výšinám popmusic.
Proč takový zájem o hudbu-nehudbu?
Vrtkavé publikum už začínalo být přesycené květinovými 60. léty. A Kraftwerk představovali absolutní protipól dravého rocku nebo živočišného blues. Ignorovali uznávanou písňovou formu. Vsadili na hypnotické repetice a technologické zvuky. A našli velice početné publikum, které na tuhle vlnu ochotně naskočilo.
Dehumanizace muziky i muzikantů
Kraftwerk se rozhodli, že budou nejen hrát, ale i vypadat jako figuríny z výlohy. Dokonce jako první kapela v historii poslala místo sebe figuríny i na tiskovku. Lidi se ptali, figuríny mlčely, novináři fotili. A nejen to - i na koncertech se v určitých fázích (při skladbě The Robots) nechali vyměnit za mechanické loutky.
Ale fascinace roboty a technologiemi pronikla i do dalších žánrů a tak se roboti začali objevovat na stagi i u jiných kapel. Mimochodem – ani Československo nebylo výjimkou – vzpomenete si někdo na figuríny robotů používané v audiovizuálním programu Laboratoř skupiny Olympic? Nebo na písničku „Neučte roboty“?
V průběhu let Kraftwerk svoji stylizaci dovedli k dokonalosti. Nejen vizuály desek nebo scény. Přetransformovali sami sebe na jednotně oblečené, téměř nehybné panáky stojící za uniformními pultíky. Tuhle vizuální homogenizaci na koncertech naštěstí rozbíjí projekce a světelné efekty, jinak by tu monotónnost nejspíš slabší povahy nevydržely ;-)
Pár perliček pro zpestření (protože nuda je nakažlivá ;-))
Kling Klang Studio – Bunkr bez kliky
Jejich studio v Düsseldorfu bylo legendární svou izolací. Traduje se, že tam neměli ani zvonek u dveří a telefon tam sice byl, ale neměl vyzvánění. Kraftwerk totiž nechtěli být rušeni nikým „zvenčí“. Pokud jim chtěl někdo zavolat, musel vědět přesný čas, kdy někdo z nich zvedne sluchátko. Čiré introvertní šílenství.
Cyklistika jako náboženství
Šéf Kraftwerk Ralf Hütter propadl silniční cyklistice (a taky ho to málem stálo život). Byl tím tak posedlý, že nutil zbytek kapely jezdit s ním. Traduje se, že když jeli na turné, občas nechali řidiče zastavit autobus 100 km před městem, vytáhli kola a zbytek cesty na koncert si odšlapali v dresech. Album Tour de France je v podstatě óda na zvuk přehazovačky a funění cyklisty.
Znělka za 400 000 marek
Kapela v roce 1999 vydala třicetisekundovou znělku k nadcházející výstavě Expo 2000. Jedná se o slova "Expo dva tisíce", která jsou pronesena hlasem zdeformovaným přes vocoder v anglickém, německém, francouzském, španělském, ruském a japonském jazyce. Na tom by nebylo nic špatného, až na jednu maličkost: za cca půlminutový jingle dostali Kraftwerk 400 000 DM. Skandál? To si pište!
Ale nebuďme tak krutí ;-)
Můžeme zesměšňovat jejich německou chladnost a ukázněnost hraničící s posedlostí, i muziku, která pro některé už není muzikou. Nemůžeme jim ale upřít vizionářství, odvahu a originalitu.
