Recenze

Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?

🕊 Zapomeňte na politiku, tohle je andělská romance z Moskvy

Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.

Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů.

Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez zbytečné stylizace, zato s chirurgickou přesností a podprahovým děsem podmanila miliony diváků. Téma jaderné katastrofy není zrovna typický večerníček – přesto se k němu řada z nás vrací opakovaně. Ne snad z masochismu, ale protože máloco nás v posledních letech na obrazovce zasáhlo s takovou intenzitou a upřímností.

Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.

Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.

Guy Ritchie si po letech vzpomněl, jak chutná jeho vlastní kuchyně. Gentlemani (The Gentlemen) je jako návrat do starého dobrého pubu, kde si místo novinek dáváte to, co vám už jednou chutnalo – jen je to teď servírované ve filigránsky broušené sklenici. Znovu se tu kříží absurdní zločiny, nečekaně poetická brutalita a jazyková akrobacie, která by udělala radost i Shakespearovi. Nebo Tarantinovi po dvou pivech.

Film Chef (u nás uváděný jako Šéfkuchař na grilu) není žádná zápletková horská dráha. Od první minuty víte, kam směřuje – ale to vůbec nevadí. Chef je jako poctivý sendvič cubano: víte, co dostanete, a stejně si to s chutí dáte. Jon Favreau si napsal roli šéfkuchaře Carla Caspera na tělo, obsadil do filmu kamarády (Scarlett Johansson, Robert Downey Jr., Dustin Hoffman) a natočil feel-good příběh o druhé šanci, která chutná jako to nejlepší z latinské kuchyně.

Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.

Je jen málo filmů, kde Jean Gabin nejen hraje, ale kde se i každá druhá věta stane legendou. Svatý rok je jednou z těchto vzácných komedií. Atypická francouzská heist movie s notným přesmykem do absurdity, v níž se dva uprchlí vězni v rouchu katolických kněží vydávají do Říma pro lup ukrytý před mnoha lety. Jenže plány zřídka vycházejí podle představ, zvláště když jejich cestu zkomplikuje únos letadla a nakonec zjistí, že poklad, na který se těšili, se mezitím stal světským majetkem církve.

Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v kamerových epilepsiích, žádná CGI gymnastika mezi kulkami. Redfordovi stačí jen čtyřiačtyřicítka, vojenský výcvik spojaře a blonďatá hříva, za kterou by mu odpustili i špionáž proti vlastní matce. Stará poctivá práce.

Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.

Některé filmy se žánrově nevejdou do žádné škatulky – a Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) je jedním z nich. Trochu western, trochu gangsterka, trochu drama a díky vtipným dialogům i trochu komedie. Jasně, prostředí Divokého západu a volně interpretovaná historická předloha Cassidyho gangu „Wild Bunch“ z něj dělají western. Ale ve skutečnosti by tenhle příběh nejspíš stejně dobře fungoval i v Chicagu roku 1900. Ať už loupíte v bankách na koni nebo v buřince, když to děláte se stylem, publikum vám odpustí ledacos.

Flashdance (1983) je film tak průzračně jednoduchý, že ho můžete shrnout do jedné věty: svářečka přes den, tanečnice v noci, sny o baletní škole, do toho romantika s šéfem a pár existenčních dramat. A přesto – nebo možná právě proto – se stal kultem. O ději není třeba ztrácet slova. Tohle není film pro scenáristické nadšence, ale pro milovníky estetiky osmdesátek. Vizuál je nasáklý kouřem, potem a neonovou září, jako kdyby MTV natočila reklamu na sílu snů.

Máte rádi životopisné filmy? My jo, pokud tedy nepřizpůsobují realitu režijním záměrům příliš okatě. Takže se pustíme do rozboru filmu Nowhere Boy a slibujeme, že ho rozcupujeme na nitky 😉.

Jestli se rozzlobíme, budeme zli (1974) je takový ten film, u kterého nezáleží, kolikrát jste ho viděli. Pamatovat si budete všechno – scény, hlášky, přesné chvilky, kdy se Bud Spencer naštve, a kdy Terence Hill zazubí. Je to čistá esence toho, co tahle dvojka dělá nejlépe: jednoduchý příběh, absurdní momenty a soundtrack, který je tak nakažlivý, že ho z hlavy nikdy nevyklepete.

Režie: Ondřej Trojan Hrají: Aňa Geislerová, György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Iva Bittová, Ivan Trojan, Jan Hrušínský, Anna Věrtelářová, Jan Tříska

Ondřej Trojan natočil film, který se tváří jako adaptace Želar, ale ve skutečnosti stojí hlavně na Jozově Hanuli. Z první knihy Květy Legátové si půjčuje kulisy a vedlejší postavy (Lipka, Helenka), ale příběh dívky, která musí opustit město a ukrýt se před gestapem v zapadlé vesnici, je převzatý z druhé. Přesto film působí sevřeně, má tah na branku a jeho syrová poetika nepůsobí uměle.

Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.

Rok 1983 přinesl na obrazovky Československé televize sci-fi seriál Návštěvníci – a hned prvním dílem přikoval k televizím děti i dospělé. Nebylo to jen tím, že šlo o sci-fi, i když v poněkud netradičním podání. Místo laserových přestřelek a hyperpohonu se tu řešily záhady typu „Kdo schoval klíč od dílny?“. Jenže Návštěvníci vsadili na jinou kartu: namíchali humor, vědecké dilema a solidní dávku socialistické estetiky s překvapivě nadčasovým vyzněním. Výsledek? Fenomén, který dodnes rezonuje nejen v Česku, ale i v Německu, kde si stále drží oddanou fanouškovskou základnu.

Supraphon zase hrabe v archivu a vykutal zlatý valoun. Tohle není jen nostalgie pro pamětníky, ale soundtrack československého blues rocku, jak šel čas – od britských cover verzí s lehce dřevěnou angličtinou po vlastní styl s citem i nadhledem.

Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.

Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.

Nebudeme se tady zabývat jednotlivými příhodami chlapce s jizvou na čele, protože by to bylo nošení dříví do Zapovězeného lesa. Místo toho se podíváme na to, jak hudba formovala atmosféru celého filmového univerza a jak se v průběhu let měnila podle skladatelů, kteří se na ní podíleli. Od kouzelných melodií Johna Williamse přes epickou bombastičnost Patricka Doylea až po temnější polohy Nicholase Hoopera a Alexandra Desplata – hudba Harryho Pottera není jen doprovodem k ději, ale samostatným vypravěčem.

Smrtící virus známý jako „Captain Trips“ vyhladí většinu světové populace. Ti, kteří přežijí, jsou vedeni zvláštními sny – buď k dobrosrdečné Matce Abagail do Nebrasky, nebo k démonickému Randallu Flaggovi do Las Vegas. Společnost se znovu formuje do dvou táborů – světla a temnoty – a schyluje se k finální konfrontaci mezi těmito silami. To jen na úvod, kdybyste nevěděli, o čem je v téhle recenzi řeč.

CBGB: Kolébka punku (2013)

Randall Miller natočil film o zrodu punku v kultovním newyorském klubu CBGB. A udělal z punku něco, co se dá strávit u večeře. Alan Rickman jako majitel klubu Hilly Kristal je docela fajn, ale chybí mu ta správná dávka cynismu a drzosti. Prostředí klubu je sice věrné, ale chybí mu věrohodně špinavá, nebezpečná atmosféra, která k punku neodmyslitelně patří. A ty komiksové vložky? To jako vážně? To má být jako vtipné? Nebo snad umělecké? Ani jedno nefunguje.

Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.

Je to bombastické, sentimentální, plné anachronismů a líbivých polopravd – a stejně vás to smete. Tohle není dokument, ale rockový blockbuster, který se valí jako největší hity Queen. A upřímně? Když hraje „Bohemian Rhapsody“, „We Will Rock You“ nebo „Radio Ga Ga“, je těžké nebýt uchvácen.

Skvělý nápad, slabší provedení. Richard Curtis a Danny Boyle přicházejí s premisou, která by mohla otřást hudebním světem – co kdyby Beatles zmizeli z historie a jejich písně znal jen jediný člověk? Jenže místo filozofování nad tím, jak by jejich hudba obstála v dnešním digitálním chaosu, dostáváme romantickou komedii, která Beatles používá spíš jako kulisu než jako skutečné téma.

Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.

Pokud chcete pochopit, proč byli Beatles takovým fenoménem, zapomeňte na čísla prodejů desek nebo křik fanoušků – pusťte si Perný den. Richard Lester tu zachytil jejich esenci. Tedy nejen to, jak hráli a zpívali, ale jak existovali. Výsledkem je film, který balancuje mezi dokumentem, komedií a hudební fantazií, a přitom vám jednou rukou míchá koktejl britského humoru a druhou vás praští dávkou nezapomenutelných písní.

Když je řeč o komediálních pokračováních, máloco vykresluje devadesátkovou směs naivity a absurdity tak živě jako Sestra v akci 2: Znovu v černém hábitu. Scénář se tentokrát vydává na pedagogickou misi: Deloris Van Cartier (opět výtečná Whoopi Goldberg) se převlékne zpátky za sestru Mary Clarence, aby pozvedla studijní i hudební ambice partičky problémových studentů v katolické škole.