Costner si nevybral jednoduchou cestu. Nechal své indiánské herce absolvovat kurzy lakotštiny, najal spolupracovníky, kteří o původních obyvatelích Ameriky něco věděli (a ještě si to měli dostudovat), a místo tradičního „dobrý kovboj versus zlý Indián“ obrátil perspektivu. Bílý voják John Dunbar se nestává dobyvatelem. Stává se studentem.
Příběh je vlastně až podezřele jednoduchý: muž na útěku před vlastní prázdnotou najde smysl života mezi lidmi, které jeho civilizace považuje za překážku pokroku. To, co by v jiném filmu bylo sentimentální pohlednicí z prérie, je tady vystavěno s trpělivostí a lidskostí.
Costner není cynik. A právě proto to funguje.
Film je otevřeně tendenční. Přepisuje dějiny z pohledu poražených. Indiáni nejsou krvežízniví bandité, ale civilizovaná komunita s pravidly, etikou a vnitřní hierarchií. Bílí osadníci představují průmysl, moderní vědu – a zároveň neúprosný postup, který neměl historickou alternativu. Ano, i indiánská strana jednala pragmaticky a porušovala dohody. Ano, dějiny nejsou černobílé. Ale film si vybírá morální osu a drží ji pevně. A víte co? Dělá to s takovou upřímností, že mu to odpustíte.
Když na mě zas a znova volali mým siouxským jménem, poprvé jsem věděl, kdo skutečně jsem.
—John Dunbar
Western se tu mění v civilizační elegii. Kamera prodává americkou přírodu tak, že si chvílemi říkáš, jestli to celé nevzniklo jako dvouapůlhodinová reklama na horizont. Herecky je film překvapivě pevný. Costner, tehdy ještě bez režijní praxe, drží tempo, nechává scény dýchat a nesklouzává k patosu, i když k němu má velmi blízko. A to je na tom možná to nejpodivuhodnější. Debutující režisér si obvykle kompenzuje nejistotu přehnanou razancí, střihem, hudebním nátlakem nebo okázalým gestem. Costner místo toho sází na trpělivost. Nechá kameru stát, nechá herce mlčet, nechá krajinu mluvit. V tříhodinovém filmu je to hazard – stačí pár minut navíc a lyrika se změní v rozvláčnost. Jenže tady rytmus drží pohromadě jako dobře utažené sedlo. Nezkušenost se neprojevuje exhibicí, ale pokorou vůči materiálu. A možná právě proto film nepůsobí jako režijní ambice přerostlá přes hlavu, ale jako vyprávění, které ví, kam směřuje.
Když jsem se podíval na výsledek prvních dvou natáčecích dnů, řekl jsem si: To vypadá jako film.
—Kevin Costner
A pak je tu paradox: ta samá naivita a upřímnost, která o pár let později v The Postman působila jako bolestivý omyl, tady funguje stoprocentně. Proč? Možná proto, že příběh je menší než ambice. Možná proto, že místo mesiášství tu máme hledání identity. Možná proto, že někdy hvězdy stojí správně nad prérií.
Výsledek? Jeden z klíčových žánrových filmů své doby. Western, který žánr nepohřbil, ale na chvíli znovu oživil.
Hudba, která plyne s větrem
Soundtrack složil John Barry – a je to hudba, která dýchá stejně pomalu jako film. Po dvouleté tvůrčí pauze způsobené zdravotními problémy se Barry vrátil v plné síle a za soundtrack k Tanci s vlky získal svého v pořadí čtvrtého (a posledního) Oscara za nejlepší hudbu.
Barry neexperimentuje. Nepřináší modernistický rozklad témat. Dělá pravý opak: vrací se k melodii. Hlavní téma je široké, otevřené, postavené na smyčcích, které evokují krajinu spíš než konkrétní postavu. Hudba není komentářem. Je horizontem.
To je možná její největší síla – a zároveň slabina. Pokud čekáte etnicky autentické experimenty nebo radikální hudební jazyk, nedočkáte se. Barry píše symfonický epos, který romantizuje prostor stejně jako kamera. Indiánský motiv tu není antropologickou studií, ale hudební metaforou. Jenže film takovou hudbu potřebuje.
Barryho práce funguje jako emocionální zesilovač. Scény ticha podtrhne nenápadně, momenty přijetí rozvine do širokého orchestrálního oblouku. A když se Dunbar stává „Tancem s vlky“, hudba přestává být ilustrací a stává se identitou. Je to soundtrack, který by si puristé mohli splést s kýčem. Jenže kýč je jen patos bez kontroly. Tady je kontrola přítomná v každém taktu. A stejně jako film samotný, i hudba je upřímná. Možná až starosvětsky. Ale právě to jí dává váhu.
Soundtrack nebyl jen doprovodem k filmu, nakonec se stal fenoménem sám o sobě. Album se drželo v hitparádách neuvěřitelně dlouho a dodnes patří k nejprodávanějším symfonickým partiturám filmové historie.
Na co se zaměřit
„The John Dunbar Theme“: Ikonické hlavní téma stojí na osamělé, až zranitelné trubce, kterou postupně obklopí vřelý zvuk lesních rohů a hlubokých smyčců. Je to hudební definice samoty uprostřed nekonečna.
„The Buffalo Hunt“: Zatímco většina soundtracku plyne v rozvážném tempu, scéna lovu bizonů je rytmickou explozí. Barry zde využívá orchestr jako bušící srdce celé prérie – je to moment, kdy hudba fyzicky zhmotňuje prach a dusot tisícihlavého stáda.
