Recenze

Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?

🕊 Zapomeňte na politiku, tohle je andělská romance z Moskvy

Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.

Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.

Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".

Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.

Guy Ritchie si po letech vzpomněl, jak chutná jeho vlastní kuchyně. Gentlemani (The Gentlemen) je jako návrat do starého dobrého pubu, kde si místo novinek dáváte to, co vám už jednou chutnalo – jen je to teď servírované ve filigránsky broušené sklenici. Znovu se tu kříží absurdní zločiny, nečekaně poetická brutalita a jazyková akrobacie, která by udělala radost i Shakespearovi. Nebo Tarantinovi po dvou pivech.

Film Chef (u nás uváděný jako Šéfkuchař na grilu) není žádná zápletková horská dráha. Od první minuty víte, kam směřuje – ale to vůbec nevadí. Chef je jako poctivý sendvič cubano: víte, co dostanete, a stejně si to s chutí dáte. Jon Favreau si napsal roli šéfkuchaře Carla Caspera na tělo, obsadil do filmu kamarády (Scarlett Johansson, Robert Downey Jr., Dustin Hoffman) a natočil feel-good příběh o druhé šanci, která chutná jako to nejlepší z latinské kuchyně.

Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.

Je jen málo filmů, kde Jean Gabin nejen hraje, ale kde se i každá druhá věta stane legendou. Svatý rok je jednou z těchto vzácných komedií. Atypická francouzská heist movie s notným přesmykem do absurdity, v níž se dva uprchlí vězni v rouchu katolických kněží vydávají do Říma pro lup ukrytý před mnoha lety. Jenže plány zřídka vycházejí podle představ, zvláště když jejich cestu zkomplikuje únos letadla a nakonec zjistí, že poklad, na který se těšili, se mezitím stal světským majetkem církve.

Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v kamerových epilepsiích, žádná CGI gymnastika mezi kulkami. Redfordovi stačí jen čtyřiačtyřicítka, vojenský výcvik spojaře a blonďatá hříva, za kterou by mu odpustili i špionáž proti vlastní matce. Stará poctivá práce.

Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.

Některé filmy se žánrově nevejdou do žádné škatulky – a Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) je jedním z nich. Trochu western, trochu gangsterka, trochu drama a díky vtipným dialogům i trochu komedie. Jasně, prostředí Divokého západu a volně interpretovaná historická předloha Cassidyho gangu „Wild Bunch“ z něj dělají western. Ale ve skutečnosti by tenhle příběh nejspíš stejně dobře fungoval i v Chicagu roku 1900. Ať už loupíte v bankách na koni nebo v buřince, když to děláte se stylem, publikum vám odpustí ledacos.

Flashdance (1983) je film tak průzračně jednoduchý, že ho můžete shrnout do jedné věty: svářečka přes den, tanečnice v noci, sny o baletní škole, do toho romantika s šéfem a pár existenčních dramat. A přesto – nebo možná právě proto – se stal kultem. O ději není třeba ztrácet slova. Tohle není film pro scenáristické nadšence, ale pro milovníky estetiky osmdesátek. Vizuál je nasáklý kouřem, potem a neonovou září, jako kdyby MTV natočila reklamu na sílu snů.

Máte rádi životopisné filmy? My jo, pokud tedy nepřizpůsobují realitu režijním záměrům příliš okatě. Takže se pustíme do rozboru filmu Nowhere Boy a slibujeme, že ho rozcupujeme na nitky 😉.

Ve věku 84 let zemřela zpěvačka Jitka Vrbová, osobnost, která s naprostou přirozeností propojovala žánry trampské písně, country a jazzu. Ačkoliv nikdy nebyla mediální hvězdou, v hudebním světě si vybudovala nezpochybnitelnou pozici – nejen díky svému charakteristickému altu, ale i neochvějné věrnosti žánrům, které milovala.