Recenze

Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?

🕊 Zapomeňte na politiku, tohle je andělská romance z Moskvy

Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.

Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů.

Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez zbytečné stylizace, zato s chirurgickou přesností a podprahovým děsem podmanila miliony diváků. Téma jaderné katastrofy není zrovna typický večerníček – přesto se k němu řada z nás vrací opakovaně. Ne snad z masochismu, ale protože máloco nás v posledních letech na obrazovce zasáhlo s takovou intenzitou a upřímností.

Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.

Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.

Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.

Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.

V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.

Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.

Byly doby, kdy slovo Porta neznamenalo jen festival. Znamenalo komunitu. Znamenalo životní styl. A pro tisíce mladých lidí představovalo něco, co se v tehdejším Československu hledalo jen těžko: prostor ke svobodnému vyjádření – alespoň tak svobodnému, jak to režim dovolil. A to z ní dělalo něco mnohem většího než obyčejnou přehlídku písničkářů a kapel.

Guy Ritchie si po letech vzpomněl, jak chutná jeho vlastní kuchyně. Gentlemani (The Gentlemen) je jako návrat do starého dobrého pubu, kde si místo novinek dáváte to, co vám už jednou chutnalo – jen je to teď servírované ve filigránsky broušené sklenici. Znovu se tu kříží absurdní zločiny, nečekaně poetická brutalita a jazyková akrobacie, která by udělala radost i Shakespearovi. Nebo Tarantinovi po dvou pivech.

Film Chef (u nás uváděný jako Šéfkuchař na grilu) není žádná zápletková horská dráha. Od první minuty víte, kam směřuje – ale to vůbec nevadí. Chef je jako poctivý sendvič cubano: víte, co dostanete, a stejně si to s chutí dáte. Jon Favreau si napsal roli šéfkuchaře Carla Caspera na tělo, obsadil do filmu kamarády (Scarlett Johansson, Robert Downey Jr., Dustin Hoffman) a natočil feel-good příběh o druhé šanci, která chutná jako to nejlepší z latinské kuchyně.

Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici mezi obojím. Jedním z nich je Oye Como Va, nesmrtelná latinskoamerická hymna, která proslavila Santanu, ale jejíž kořeny sahají mnohem hlouběji.

Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.

„Je to nejsladší melodie, jakou kdy apartheid vytvořil – a také nejdražší. Solomon Linda, jihoafrický dělník z Johannesburgu, napsal v roce 1939 píseň ‚Mbube‘ (‚Lev‘) pro svou kapelu The Evening Birds. Zpíval ji v zuluštině, nahrál za pár šilinků a netušil, že o 70 let později bude stejná melodie řvát z reproduktorů v Disneyho Lvím králi, aniž by z toho jeho děti viděly cent.“