Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Redakce Retrovibes Existuje zvláštní druh úspěchu, který by měl mít vlastní varovný štítek. Napíšete píseň, která přežije všechno – módní vlny, technologické změny i vlastní autorský vývoj. Gratulujeme. Právě jste si postavili zlatou klec. Publikum vás miluje, rádia vás hrají, peníze tečou. A zároveň se z vás stává jednopísňový jukebox, který má povoleno jen jedno tlačítko.
Hudební průmysl tomu říká „evergreen“. Muzikanti spíš „doživotí“.
Redakce Retrovibes Dneska máme všechno. V kapse nosíme celou historii hudby, od Johanna Sebastiana Bacha po nejnovější synth-pop. Stačí kliknout, a hraje to. Stačí přeskočit, a hraje něco jiného. Nekonečný bufet, kde si můžete nandat všechno – a nakonec stejně odejdete s pocitem, že jste vlastně nic neochutnali. Hojnost z nás udělala přebíravé konzumenty. Z hudby se stal „content“, který protéká ušima jako voda z kohoutku. Je jí dost, je levná a je všude. A právě to je ten problém.
Redakce Retrovibes Některé písně mají autora. Jiné mají adresu. A pak je tu House of the Rising Sun – skladba, která má obojí tak nějak napůl a zároveň vůbec. Nikdo přesně neví, kde ten dům stál, kdo ho „postavil“ ani kolik lidí v něm nechalo kus života. Přesto ho všichni poznají na první tón. Z lidové balady, která se toulala mezi kontinenty, se stal jeden z nejikoničtějších songů 20. století – a příběh, který si každá generace vypráví po svém.
Redakce Retrovibes Kdyby Michel Granger nikdy nenamaloval nic jiného než Oxygène (La Terre), stejně by měl splněno. Ve chvíli, kdy si tenhle obraz lebky schované v planetě Zemi vyhlédl Jean-Michel Jarre pro své album, bylo rozhodnuto: z obrazu se stal symbol, ze symbolu značka.
Redakce Retrovibes Seznamte se s Hallou. Vyrovnaná žena středního věku žije dvojím životem. V tom prvním vede pěvecký sbor, přívětivě zdraví sousedy a čeká na schválení adopce ukrajinského sirotka. V tom druhém se mění ve vysoce organizovanou ekoteroristku, která systematicky odstřihává islandský průmysl od elektřiny a sabotážemi vysokonapěťového vedení „zachraňuje svět“. Nebo alespoň jeho severní, větrnou část.
