Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?

🕊 Zapomeňte na politiku, tohle je andělská romance z Moskvy

Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.

Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů.

Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez zbytečné stylizace, zato s chirurgickou přesností a podprahovým děsem podmanila miliony diváků. Téma jaderné katastrofy není zrovna typický večerníček – přesto se k němu řada z nás vrací opakovaně. Ne snad z masochismu, ale protože máloco nás v posledních letech na obrazovce zasáhlo s takovou intenzitou a upřímností.

Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.

Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.

Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.

Guy Ritchie si po letech vzpomněl, jak chutná jeho vlastní kuchyně. Gentlemani (The Gentlemen) je jako návrat do starého dobrého pubu, kde si místo novinek dáváte to, co vám už jednou chutnalo – jen je to teď servírované ve filigránsky broušené sklenici. Znovu se tu kříží absurdní zločiny, nečekaně poetická brutalita a jazyková akrobacie, která by udělala radost i Shakespearovi. Nebo Tarantinovi po dvou pivech.

Film Chef (u nás uváděný jako Šéfkuchař na grilu) není žádná zápletková horská dráha. Od první minuty víte, kam směřuje – ale to vůbec nevadí. Chef je jako poctivý sendvič cubano: víte, co dostanete, a stejně si to s chutí dáte. Jon Favreau si napsal roli šéfkuchaře Carla Caspera na tělo, obsadil do filmu kamarády (Scarlett Johansson, Robert Downey Jr., Dustin Hoffman) a natočil feel-good příběh o druhé šanci, která chutná jako to nejlepší z latinské kuchyně.

Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici mezi obojím. Jedním z nich je Oye Como Va, nesmrtelná latinskoamerická hymna, která proslavila Santanu, ale jejíž kořeny sahají mnohem hlouběji.

Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.

„Je to nejsladší melodie, jakou kdy apartheid vytvořil – a také nejdražší. Solomon Linda, jihoafrický dělník z Johannesburgu, napsal v roce 1939 píseň ‚Mbube‘ (‚Lev‘) pro svou kapelu The Evening Birds. Zpíval ji v zuluštině, nahrál za pár šilinků a netušil, že o 70 let později bude stejná melodie řvát z reproduktorů v Disneyho Lvím králi, aniž by z toho jeho děti viděly cent.“

Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!

Je jen málo filmů, kde Jean Gabin nejen hraje, ale kde se i každá druhá věta stane legendou. Svatý rok je jednou z těchto vzácných komedií. Atypická francouzská heist movie s notným přesmykem do absurdity, v níž se dva uprchlí vězni v rouchu katolických kněží vydávají do Říma pro lup ukrytý před mnoha lety. Jenže plány zřídka vycházejí podle představ, zvláště když jejich cestu zkomplikuje únos letadla a nakonec zjistí, že poklad, na který se těšili, se mezitím stal světským majetkem církve.

Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v kamerových epilepsiích, žádná CGI gymnastika mezi kulkami. Redfordovi stačí jen čtyřiačtyřicítka, vojenský výcvik spojaře a blonďatá hříva, za kterou by mu odpustili i špionáž proti vlastní matce. Stará poctivá práce.

Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.

Některé filmy se žánrově nevejdou do žádné škatulky – a Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) je jedním z nich. Trochu western, trochu gangsterka, trochu drama a díky vtipným dialogům i trochu komedie. Jasně, prostředí Divokého západu a volně interpretovaná historická předloha Cassidyho gangu „Wild Bunch“ z něj dělají western. Ale ve skutečnosti by tenhle příběh nejspíš stejně dobře fungoval i v Chicagu roku 1900. Ať už loupíte v bankách na koni nebo v buřince, když to děláte se stylem, publikum vám odpustí ledacos.

Flashdance (1983) je film tak průzračně jednoduchý, že ho můžete shrnout do jedné věty: svářečka přes den, tanečnice v noci, sny o baletní škole, do toho romantika s šéfem a pár existenčních dramat. A přesto – nebo možná právě proto – se stal kultem. O ději není třeba ztrácet slova. Tohle není film pro scenáristické nadšence, ale pro milovníky estetiky osmdesátek. Vizuál je nasáklý kouřem, potem a neonovou září, jako kdyby MTV natočila reklamu na sílu snů.

"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.

Máte rádi životopisné filmy? My jo, pokud tedy nepřizpůsobují realitu režijním záměrům příliš okatě. Takže se pustíme do rozboru filmu Nowhere Boy a slibujeme, že ho rozcupujeme na nitky 😉.

Jestli se rozzlobíme, budeme zli (1974) je takový ten film, u kterého nezáleží, kolikrát jste ho viděli. Pamatovat si budete všechno – scény, hlášky, přesné chvilky, kdy se Bud Spencer naštve, a kdy Terence Hill zazubí. Je to čistá esence toho, co tahle dvojka dělá nejlépe: jednoduchý příběh, absurdní momenty a soundtrack, který je tak nakažlivý, že ho z hlavy nikdy nevyklepete.

Režie: Ondřej Trojan Hrají: Aňa Geislerová, György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Iva Bittová, Ivan Trojan, Jan Hrušínský, Anna Věrtelářová, Jan Tříska

Ondřej Trojan natočil film, který se tváří jako adaptace Želar, ale ve skutečnosti stojí hlavně na Jozově Hanuli. Z první knihy Květy Legátové si půjčuje kulisy a vedlejší postavy (Lipka, Helenka), ale příběh dívky, která musí opustit město a ukrýt se před gestapem v zapadlé vesnici, je převzatý z druhé. Přesto film působí sevřeně, má tah na branku a jeho syrová poetika nepůsobí uměle.

Skladba El Cóndor Pasa je pro většinu lidí synonymem ikonické verze dua Simon & Garfunkel. Jenže tahle melodie má mnohem hlubší kořeny, sahající až k peruánské zarzuele z počátku 20. století. Je to příběh hudby, která přešla z divadelních scén do světa populární hudby, filharmoniků, jazzových úprav i repertoáru pouličních muzikantů, a nakonec se stala oficiální součástí peruánského kulturního dědictví. Takže oblečte pončo, nalijte si maté a ponořme se do historie tohoto fascinujícího hudebního fenoménu.

Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.

Rok 1983 přinesl na obrazovky Československé televize sci-fi seriál Návštěvníci – a hned prvním dílem přikoval k televizím děti i dospělé. Nebylo to jen tím, že šlo o sci-fi, i když v poněkud netradičním podání. Místo laserových přestřelek a hyperpohonu se tu řešily záhady typu „Kdo schoval klíč od dílny?“. Jenže Návštěvníci vsadili na jinou kartu: namíchali humor, vědecké dilema a solidní dávku socialistické estetiky s překvapivě nadčasovým vyzněním. Výsledek? Fenomén, který dodnes rezonuje nejen v Česku, ale i v Německu, kde si stále drží oddanou fanouškovskou základnu.

Supraphon zase hrabe v archivu a vykutal zlatý valoun. Tohle není jen nostalgie pro pamětníky, ale soundtrack československého blues rocku, jak šel čas – od britských cover verzí s lehce dřevěnou angličtinou po vlastní styl s citem i nadhledem.

Když se v roce 2015 na pražské Broadway objevil muzikál Mýdlový princ, asi bylo všem jasné, že jeho autoři název nevybrali náhodou. Odkazoval na jednu z těch písní, které si prošly slušnou mezinárodní štafetou, takže se dalo spolehnout na to, že si ji lidé stále pamatují. Václav Neckář ji nazpíval v roce 1981, ale ani on rozhodně nebyl první. Takže zpátky proti proudu času – jak se Needles and Pins dostala až sem?

Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.

Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.

Nebudeme se tady zabývat jednotlivými příhodami chlapce s jizvou na čele, protože by to bylo nošení dříví do Zapovězeného lesa. Místo toho se podíváme na to, jak hudba formovala atmosféru celého filmového univerza a jak se v průběhu let měnila podle skladatelů, kteří se na ní podíleli. Od kouzelných melodií Johna Williamse přes epickou bombastičnost Patricka Doylea až po temnější polohy Nicholase Hoopera a Alexandra Desplata – hudba Harryho Pottera není jen doprovodem k ději, ale samostatným vypravěčem.

Smrtící virus známý jako „Captain Trips“ vyhladí většinu světové populace. Ti, kteří přežijí, jsou vedeni zvláštními sny – buď k dobrosrdečné Matce Abagail do Nebrasky, nebo k démonickému Randallu Flaggovi do Las Vegas. Společnost se znovu formuje do dvou táborů – světla a temnoty – a schyluje se k finální konfrontaci mezi těmito silami. To jen na úvod, kdybyste nevěděli, o čem je v téhle recenzi řeč.