Kniha mizela z pultů, v knihovnách se na ni zaváděly pořadníky. A ať už za jejím vydáním stála benevolence socialistických úřadů, nebo to bylo míněné jako akt prevence, zabralo to. Celá generace měla v Christiane F. příklad tak odstrašující, že se drogám vyhýbala jako čert kříži.
Když se pak k československým divákům (byť s prodlevou a často na tajně kopírovaných VHS) dostalo filmové zpracování režiséra Uliho Edela, dostala ta syrová slova Christiane F. konkrétní, mrazivě estetickou tvář. Režisér se totiž nerozhodl pro levné béčko, ale pro vizuálně podmanivý, téměř dokumentární ponor do útrob tehdejšího Berlína. Stanice ZOO tu není kulisa. Je to studený, neonem nasvícený labyrint, kde eskalátory vedou pořád nahoru a dolů, ale nikdy nikam. Kontrast mezi moderními budovami a špinavými kouty sídlištního kolosu Gropiusstadt vytváří prostředí, které není vyloženě nebezpečné – ale o to víc je prázdné. A právě v té prázdnotě se dá zmizet až překvapivě snadno.
Děti, které nehrají
Obsazení bylo trefou do černého. Natja Brunckhorst jako Christiane a Thomas Haustein jako Detlef nepůsobí jako herci, ale jako lidé, které kamera prostě našla ve špatný čas na špatném místě. Natje bylo v době natáčení třináct. A je to vidět. Žádná maskérská magie, žádná stylizace – jen křehkost, velké oči a únava, která by v tom věku neměla existovat. Oba hrají civilně, bez patosu, skoro mimochodem. O to víc to bolí. Jejich vztah není romantika, ale spíš společné držení se nad hladinou. Dvě děti, které se snaží přežít v prostředí, kde se přežívání rychle mění ve zvyk. Chemie mezi nimi není o lásce, ale o závislosti – ať už té emocionální, nebo chemické.
Perlička z castingu to jen podtrhuje: Brunckhorst byla objevena víceméně náhodou a Haustein se v okolí stanice ZOO skutečně pohyboval. Tohle nebyl útěk od reality. Tohle byla realita s kamerou.
Bowie jako náboženství
Jestli má tenhle film svého „boha“, je jím David Bowie. Ne jako soundtrack v pozadí, ale jako zjevení. Koncertní scéna patří k nejsilnějším momentům filmu. Najednou se šedivý Berlín rozsvítí, obraz se rozhýbe a Bowie na pódiu nepůsobí jako člověk, ale jako bytost z jiného světa. Pro Christiane je to víc než koncert. Je to únik, naděje, možná i iluze, že existuje jiná verze života.
Hrátky s chronologií
Podle knížky navštívila Christiane F. koncert Davida Bowieho v roce 1976, nemohla tam tedy slyšet píseň Heroes, která vyšla až v roce 1977 😉O to tvrdší je dopad. Tenhle moment je poslední skutečně „čistý“. Od té chvíle už film jen padá – do absťáků, špíny a ticha. Bowieho hudba se vrací, ale už jen jako ozvěna. Třeba v „Heroes“, které zní jako ironický komentář k realitě, ve které žádní hrdinové nejsou.
(Pro šťouraly: koncert se netočil v Berlíně, ale v newyorském Hurray Clubu v roce 1980 a davové scény si pomohly záběry z koncertů AC/DC. Filmová magie, která funguje až podezřele dobře.)
Beton, který neměl být pastí
Příběh Christiane F. není jen o drogách. Je o prázdném místě, které se někdo pokusil zaplnit špatným způsobem. Rozvrácená rodina, násilí, přesun do anonymního velkoměsta – to všechno vytvořilo vakuum, které heroin jen „vyřešil“. Rychle a definitivně.
A pak je tu Gropiusstadt. Původně ambiciózní projekt Walter Gropius měl být moderním, vzdušným bydlením pro novou generaci. Realita sedmdesátých let? Obrovská noclehárna, kde se lidé míjeli a děti měly až příliš volnosti v prostoru, který nenabízel žádný směr. Nebylo to ghetto v americkém smyslu. Bylo to něco horšího: psychologické ghetto. Místo, kde se dá ztratit, aniž by si toho někdo všiml.
Síla syrového svědectví
Christiane F. nestárne, protože se nesnaží být nadčasová. Je pevně ukotvená v konkrétní době, konkrétním místě a konkrétní zkušenosti. A právě proto působí pořád stejně silně. Ať už otevřete knihu, která v osmdesátých letech rozbila iluze o „západním snu“, nebo si pustíte film, kde se berlínský beton mísí s hudbou Davida Bowieho, efekt zůstává nezměněn. Nejde o laciné poučování. Je to syrová výpověď o holce, která chtěla jen někam patřit.
A možná právě proto zabírá jako prevence dodnes. Ne proto, že straší. Ale proto, že ukazuje, jak málo někdy stačí, aby se člověk ocitl na eskalátoru jedoucím špatným směrem– a už z něj nesjel zpátky.
