Katapult 50: Tři akordy, jedno hypertrofované ego a padesát let v iluzi, že jsou čeští Rolling Stones

Olda Říha se s oblibou dívá směrem k Wembley a vidí v sobě Micka Jaggera z Radotína. A zatímco hudební teoretici pláčou do piva, fanoušci v sále jsou v sedmém nebi. Protože v zemi, kde se nostalgie prodává po hektolitrech, je Oldovo sebevědomí ten nejlepší merch, jaký kdy Katapult vyrobil. 

Jak to vlastně začalo?

Olda Říha už od svých patnácti let pendloval mezi různými kapelami, až si ho v roce 1972 přitáhl František Ringo Čech. Ten měl v plánu postupně skoncovat s bubblegumem, do něhož vypočítavě navezl bigbíťáka Viktora Sodomu. Pro fanoušky rocku je dodnes fascinující (a pro Oldu nejspíš traumatizující) pohled na dobová videa, kde budoucí kytarový polobůh v legračním kostýmu znuděně drhne beglajt k popěvku Žárlivý kakadu. K záměru přitvrdit se mu sice Říha typově hodil, ale po třech letech Ringo opět zamíchal kartami. Nadělil si Jiřího Schelingera a kytarového virtuosa Standu Kubeše. Říha byl poněkud nevybíravě ‚odejit‘.

Zatímco Ringo se smíchem do médií prohlašoval, že mu do kapely nastoupil kytarista, který vydá za „Sto Říhů“, zavržený Olda se vrátil do Mahagonu, přeskládal ho a pod novým jménem Katapult vybudoval impérium postavené na minimalismu. Stačilo mu k tomu ego dost velké na to, aby zastínilo i fakt, že ty tři akordy občas drhnou, a jedna klíčová postava v pozadí: Ladislav Vostárek.

Vostárek byl manažer „s konexemi“, který uměl leštit ty správné kliky. Jako pragmatik se s nedostatkem vhodných textařů vypořádal po svém – začal psát sám s teorií, že forma i obsah musí odpovídat vkusu cílové skupiny. A tak zatímco hudební kritici šíleli, fanoušci velkomyslně tolerovali „těžkoprdelní“ zvuk „hardrockové dechovky“, deklamační zpěv i neobratné verše. Katapult se vyšvihl na vrchol a statisícové prodeje mu zajistily klid prakticky celá osmdesátá léta.

Usazovací nádrž Stodůlky vs. Manchester City

Po roce 1989 přišel útlum, ale díky Říhově buldočí povaze Katapult stále nějak kodrcá dál. Jeho cestu sice lemují desítky ‚odpadlých‘ spoluhráčů, které leader kapely v pravidelných intervalech obměňuje, ale značka žije. Katapult dnes funguje jako fascinující personální průtokový ohřívač, ve kterém se muzikanti střídají, zatímco Olda zůstává jedinou neměnnou konstantou a strážcem plamene.

Pokud se chystáte na jarní etapu turné k půlstoletí kapely, možná vás budou zajímat ohlasy z diskuzí:

Tato věta definuje Katapult lépe než jakákoliv biografie. Je to dobrovolný pakt o neútočení mezi kapelou, která se odmítla naučit čtvrtý akord, a fanoušky, kterým by ten čtvrtý nejspíš jenom pletl hlavu. Jenže co když se na tu padesátku podíváme očima někoho, kdo ví, že kytara má hmatník delší než pět centimetrů?

Srovnávat Katapult s Rolling Stones nebo AC/DC, jak to Olda s oblibou dělá, trefil jeden z fanoušků s chirurgickou přesností: „Je to jako srovnávat FC Manchester City a FC Usazovací nádrž Stodůlky I.“ Jenže v tomhle je právě to kouzlo českého retra. My ty naše Stodůlky vlastně milujeme. Ne proto, že hrají světový fotbal, ale protože je to náš mančaft, hraje za domem a lístek stojí pár korun. Problém nastává jen ve chvíli, kdy kapitán Stodůlek začne tvrdit, že kope stejnou ligu jako Kevin De Bruyne.

Strach z prázdnoty

Často se říká, že v sedmdesátkách byl Katapult nejlepší kapela u nás. Nebyl. To nám jen vzpomínky na mládí milosrdně zastírají paměť. Ani tehdy nezněl dobře – Říhovy neukázněné přeznívající riffy nedokázali zkrotit ani mistři jako bubeníci „Mamut“ Stárek nebo Tolja Kohout. Ale Katapult měl v době, kdy se lámal chleba, dvě nehorázné kliky: trefil se do hladového trhu a profitoval z éry, kdy propašované a ošoupané kazety západních hvězd hrály tak mizerně, že i Oldovo „hoblování“ znělo jako světový rock.

Přesto se v diskuzích objevuje i temnější tón. Strach z prázdnoty. „Na co budeme chodit, až tito staří rockeři vymřou?“ ptají se lidé. A je to legitimní otázka. Možná je Olda Říha technicky limitovaný kytarista, ale je to jeden z posledních autentických nositelů energie, která se dnes už v laboratořích hudebních streamů nereplikuje.

Nové kapely možná hrají čistěji a znají víc poloh, ale chybí jim ta buldočí zaťatost a historie psaná na ošoupaných kazetách. Na Katapult nechodíme kvůli hudbě jako takové, ale pro ten pocit, že jsme mezi svými. Že Olda v těch džínách pořád stojí na pódiu a že ten rock’n’rollový vlak, i když drncá a skřípe, ještě nedojel do konečné stanice.

Takže, milý Oldo, klidně si dál hraj ty své tři tóny a věř, že tě Wembley ještě čeká. Protože až tu nebudeš, zbude tu jen ticho a dokonalé digitální nahrávky bez duše. A to bude teprve ten pravý průšvih.