Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.
Scénář: Lekce brutality v rytmu 7/8
Chazelle sází na jednoduchost – žádné vedlejší linie, žádná zbytečná psychologická expozice. Jen tlak, zrychlený tep a konfrontace dvou extrémních osobností. Fletcher je predátor, jehož vstupy do místnosti jsou inscenované jako příchod hororového monstra. Nezvedne hlas, ale když mluví potichu, děsí víc než jakýkoliv výkřik. Neiman, původně nesmělý kluk s ambicemi, se pod tímto tlakem mění. Ztrácí přátele, opouští rodinu, rozpadá se, jen aby se znovu složil do podoby někoho, kdo dokáže odpovědět stejně tvrdě. Je to inspirativní, nebo děsivé? Chazelle nechává diváka rozhodnout.
Herecké výkony: Simmons jako démon, Teller jako oběť, která se učí kousat
J.K. Simmons nepředvádí karikaturu zlého učitele – on je zlý učitel. Každý pohyb, každá pauza v řeči, každý úsměv, který není úsměvem, ale hrozbou, je dokonale kalibrován. Oscar v jeho případě nebyl cenou, ale nutností. Teller si jako Neiman prochází proměnou, která není jen v gestech nebo výrazu, ale v samotné tělesnosti – jeho držení těla, způsob, jakým hraje, jak se rozpadá a znovu skládá, jsou důkazem naprostého odevzdání roli.
Hudební stránka: Bicí jako zbraň
Whiplash není film o jazzu. Je to film o posedlosti. Hudba tu není k poslechu, ale k boji. Každý úder do bubnu je aktem vzdoru nebo podřízení. Fletcherovy brutální metody, Neimanovo odhodlání – všechno kulminuje v devítiminutovém finále, které je čistým audiovizuálním šílenstvím. Neimanovo sólo na bicí není jen vrchol filmu, je to okamžik, kdy se role obracejí. Učitel se stává žákem, predátor kořistí. Střih, kamera, rytmus – všechno je ve službách jednoho z nejintenzivnějších hudebních momentů, jaké kdy film nabídl.
Na tomto zážitku má obrovský podíl i hudební složka, kterou složil Justin Hurwitz. Jeho kompozice nejsou jen podkresem, ale hnacím motorem filmu. Titulní skladba "Whiplash" i další jazzové motivy nejen umocňují napětí, ale definují dynamiku vztahu mezi hlavními postavami. Hurwitzova práce zde není jen doplňkem k ději, ale jeho rovnocenným spoluhráčem.
Závěr: Nejde o hudbu, jde o válku
Whiplash je film, který se nesnaží moralizovat. Neříká, zda je Fletcherův přístup správný, nebo zvrácený. Ukazuje ho v plné síle a nechává na divákovi, aby se rozhodl, zda cesta k dokonalosti stojí za ztrátu lidství. Chazelle diriguje svůj film s přesností, která odpovídá jeho tématu – žádné hluché místo, žádné falešné tóny. Výsledkem je film, který buď odradí, nebo pohltí. Kompromisy neexistují. Stejně jako v hudbě, stejně jako v životě.
