Syn slavného otce, který si tykal s elektřinou
Jméno Jean-Michel Jarre většině lidí nabídne představu gigantických koncertů, laserové harfy a hudby, která zní jako soundtrack k letu nad planetou Zemi. Jenže na začátku byl docela jiný obrázek.
Jarre je synem slavného filmového skladatele Maurice Jarreho, autora hudby k filmům jako např. Lawrence z Arábie. Člověk by tedy čekal, že mladý Jean-Michel plynule nastoupí do světa orchestrů a filmových studií. Jenže on místo toho skončil v pařížských laboratořích experimentální hudby, kde působil pionýr elektroniky Pierre Schaeffer. Tam se Jarre naučil jednu zásadní věc: že hudbu lze vyrábět z čehokoliv – z magnetofonových pásků, šumu, elektrického napětí nebo obyčejného zvuku města.
Jarre tehdy začal věřit jedné věci: že elektřina je nový klavír. Jenže svět na tuhle myšlenku zatím nebyl připraven. Jeho první desky – Deserted Palace a soundtrack Les Granges Brûlées – prakticky zapadly. V polovině sedmdesátých let byl Jarre spíš neznámý experimentátor než budoucí hvězda.
Pak si domů přitáhl několik syntezátorů. A zabral kuchyni.
Technika zahalená vůní cibulačky
Představte si běžný pařížský byt roku 1976. Teď si představte, že do jeho kuchyně a obýváku někdo nacpe několik analogových syntezátorů, osmistopý magnetofon, půjčený mixážní pult a asi kilometr kabelů. Přesně tak vypadalo improvizované studio, ve kterém vznikalo Oxygène.
Na stole trůnily stroje s názvy, které byste v katalogu domácích spotřebičů hledali marně: ARP 2600, EMS VCS3EMS Synthi AKS a Mellotron, oblíbený pomocník progrockových kapel. Kolem nich se vinuly kabely, které vypadaly jako špagety nedopatřením vyklopené z cedníku. Ty stroje nebyly jen nástroje, byly to náladové bestie. Analogové obvody musely 'dýchat' a zahřívat se desítky minut, než vydaly ten správný tón. Stačilo, aby se v kuchyni zvedla pára z hrnce, a ladění vesmírných sfér bylo v trapu. Celý ten sci-fi zvuk přitom Jarre nahrával na starý osmistopý magnetofon. Osm stop znamenalo nekonečné vrstvení: jedna linka, druhá linka, třetí linka… a pak znovu přemýšlet, kam ještě nacpat další zvuk, aniž by se celý ten elektronický guláš rozpadl.
Rytmiku obstarával drobný automat Korg Minipops 7. Žádné rockové bubny. Jen jemné „puf“ a „ššš“, které znělo skoro jako když kávovar dokončuje poslední kapku. A protože staré analogové syntezátory produkují teplo skoro jako radiátor, muselo být v té kuchyni občas horko, které by potěšilo i saunového závisláka.
Z dnešního pohledu je to skoro absurdní představa.
Zatímco Jarre v kuchyni vrstvil stopy, které měly brzy definovat elektronickou hudbu, ze sporáku se pravděpodobně linula vůně poctivé cibulačky. Žádná haute cuisine, žádný kaviár. Jen trpělivé krájení surovin a čekání, až se ta směs zvuků a chutí správně propojí. Oxygène je vlastně hudební cibulačka. Je to triumf trpělivosti nad nedostatkem. Jarre neměl k dispozici nahrávací studio za miliony franků, měl jen vizi. Ale právě ta syrovost a domácí izolace daly desce tu intimitu, kterou sterilní studia nikdy nenapodobila.
Oxygène v kulturním vakuu
V době, kdy v rádiích hráli ABBU a na ulicích se rodil punk, Jarre v domácím ústraní vytvořil zvuk, který definoval ambient a techno na desítky let dopředu. Jenomže: nikdo to nechtěl. Když s hotovou nahrávkou obcházel vydavatelství, ze všech ho s pošklebky vypoklonkovali. Říkali mu: „Není tam bubeník, není tam zpěvák a skladby trvají 10 minut. Kdo by to poslouchal?“ Nakonec desku vydala jedna malá firma (Disques Dreyfus) jen díky tomu, že majitel byl jeho kamarád.
Ať už to bylo jakkoliv, toto setkání hudby a malby bylo osudové. Obraz lebky, z níž se odlupuje povrch Země, dal Jarreho „kuchyňskému“ experimentu hloubku a environmentální apel, který rezonuje dodnes. A mimochodem – nádherně to potvrzuje pravdivost bonmotu: „Za každým úspěšným mužem stojí žena.“
Zvuk, který zaplnil planetu
Deska Oxygène se začala šířit Evropou jako tichá epidemie. Najednou ji hrála rádia. Najednou ji lidé kupovali. Skladba Oxygène Part IV se stala nečekaným hitem a album se nakonec prodalo v přibližně 15 milionech kopií.
Na instrumentální elektronickou hudbu to bylo číslo, které v té době působilo skoro absurdně. Jarre se během pár let proměnil z podivína, který okupoval kuchyň, v průkopníka nové hudební éry. A pak začal dělat koncerty. Tedy... koncerty... Spíš technologické výpravy.
Od kuchyně k planetárním koncertům
Po úspěchu Oxygène následovala další alba: Équinoxe, Magnetic Fields, Rendez‑Vous, Chronologie...
A také koncerty, které lámaly rekordy návštěvnosti. Elektronická hudba, která původně vznikla mezi sporákem a dřezem, se najednou hrála před statisíci lidí.
Kosmický výsadek v Číně
Roku 1981 se stal první západní hudební hvězdou, která koncertovala v Číně po konci kulturní revoluce. Byl to kulturní šok v přímém přenosu. Do země, kde se hudba desítky let měřila pravítkem ideologie, vtrhl Francouz s tunami techniky, která vypadala jako rekvizity ze Star Wars.
Koncerty byly stejně fascinující jako surrealistické. Tisíce diváků v uniformách kteří do té doby znali jen revoluční písně, najednou zíralo na laserovou harfu. Bylo to, jako by uprostřed Zakázaného města přistálo UFO a začalo hrát symfonii. Tyhle momenty zachytil i film Jean‑Michel Jarre in China.
Je v něm krásně vidět kontrast: na jedné straně disciplinované publikum v uniformním oblečení, na druhé straně hudebník, který hraje na paprsky. A mezi tím hudba, která nepotřebuje překlad, což sice zní jako fráze, ale tentokrát to byla pravda. Těžko se vysvětluje, k jaké jazykové synergii v Číně došlo, ale tonální čínština do Jarreho hudby zapadla tak přirozeně, jako by Jarre v řeči Říše středu opravdu tvořil. Nejlepší bude, když si dvojalbum The Concerts In China poslechnete na vlastní uši.
Důkaz, že vesmírná kuchyně pořád funguje
Člověk by si mohl myslet, že po tolika dekádách už Jarre patří spíš do hudebního muzea. Jenže když vystoupil na festivalu Starmus Festival 2024 v Bratislavě, ukázalo se, že opak je pravdou. Jeho audiovizuální show pořád vypadá jako něco mezi koncertem, vědeckou demonstrací a startem rakety.
A možná je to celé docela symbolické. Protože jedna z nejvlivnějších elektronických desek historie vlastně vznikla úplně obyčejným způsobem: někdo si doma zabral kuchyň, přinesl pár strojů, zapojil kabely… a začal vařit hudbu z jiné planety.
