A také připomínka doby, kdy elektronická hudba ještě nevznikala kliknutím do notebooku, ale za pomoci kabelů, oscilátorů, analogových monstrózních syntezátorů a občas i lehce improvizované elektroinstalace. Což se v tehdejší Číně ukázalo jako detail poměrně zásadní.
Architekt vesmírných zvuků
Abychom pochopili váhu celé události, musíme si Jean-Michel Jarreho představit v kontextu přelomu 70. a 80. let. Francouzský vizionář už tehdy dávno nebyl jen řadovým hudebníkem. Stal se architektem masivních zvukových krajin a jedním z prvních lidí, kteří dokázali elektronickou hudbu vyrvat z akademických laboratoří a přenést ji do mainstreamu bez toho, aby ztratila svou podivuhodnou atmosféru.
Po přelomových albech Oxygène a Equinoxe bylo jasné, že syntezátory nemusí znít jen chladně a mechanicky. Jarreho hudba měla organickou duši, melancholii i zvláštní futuristickou poetiku. Zatímco jiní hudebníci pracovali s elektronikou jako s technickou kuriozitou, Jarre z ní stavěl celé imaginární světy. A dělal to způsobem, který dnes působí skoro absurdně romanticky. Žádné pluginy, žádné presetové banky. Jen místnosti plné analogových mašin, které bylo potřeba neustále ladit, opravovat a přemlouvat k poslušnosti. Některé syntezátory vážily skoro tolik co menší lednička a spotřebovaly podobné množství elektřiny.
V roce 1981 byl Jarre na vrcholu sil a hledal novou výzvu. Ta nakonec přišla z místa, odkud by ji čekal málokdo: zpoza čínské bambusové opony.
Diplomatická předehra: Proč právě komunistická Čína?
Představa, že západní hudebník v roce 1981 sbalí kamiony plné tehdy nejmodernější a strategicky citlivé elektroniky a vyrazí koncertovat do komunistické Číny, zní i dnes skoro neuvěřitelně. Tento husarský kousek se ale mohl podařit právě Francouzům. Francie měla s Čínou specifický vztah už od 60. let. Byla totiž první velkou západní mocností, která v roce 1964 pod vedením generála de Gaulla oficiálně uznala Čínskou lidovou republiku a navázala s ní diplomatické styky. V době studené války šlo o krok téměř šokující.
Po Maově smrti v roce 1976 se začala Čína pod vedením Teng Siao-pchinga velmi opatrně otevírat světu. Země byla po kulturní revoluci technologicky i kulturně zdevastovaná a nové vedení zoufale hledalo cesty k modernizaci. A právě tehdy francouzská ambasáda v Pekingu pustila čínským kulturním funkcionářům Jarreho alba.
Kupodivu to zafungovalo.
Jarreho hudba byla instrumentální, takže nehrozilo riziko „ideologicky závadných textů“, a zároveň reprezentovala technologický pokrok, kterým byla nová čínská garnitura přímo posedlá. Elektronické zvuky syntezátorů působily jako soundtrack budoucnosti, kterou chtěla země dohnat. Po dvou letech diplomatických jednání dostal Jarre oficiální pozvání jako vůbec první západní popový hudebník v historii komunistické Číny.
A tím začala logistická noční můra.
Do země bylo potřeba dopravit desítky tun techniky, které čínští celníci často ani neuměli identifikovat. Místní pořadatelé navíc neměli zkušenosti s podobně komplexní produkcí. Některé části aparatury se po cestě ztratily, jiné bylo nutné improvizovaně opravovat přímo na místě. Dnešní touringové produkce by z podobných podmínek pravděpodobně kolektivně zkolabovaly.
Střet dvou světů: Analogová monstra vs. šedá realita ulic
Film The China Concerts čerpá svou neopakovatelnou sílu právě z ostrých, téměř surreálních kontrastů. Kamera režiséra Andrewa Piddingtona bezostyšně střídá syrovou čínskou realitu s futuristickým spektáklem na pódiu. Na jedné straně vidíme nekonečné proudy cyklistů v pekingských ulicích, dělníky v továrnách, rolníky na polích a téměř monochromatickou uniformitu tehdejší společnosti. Jenže pak přijde střih do koncertní haly a před divákem se objeví konstrukce připomínající velitelský můstek ze sci-fi filmu.
Svítící oscilátory. Sekvencery. Kilometry kabelů. Analogové moduly blikající jako řídicí centrum meziplanetární mise. A samozřejmě laserová harfa, tehdejší technologický zázrak, na jehož paprsky Jarre hrál v azbestových rukavicích. Právě laserová harfa se později stala jedním z jeho nejikoničtějších symbolů. V roce 1981 ale působila skoro jako artefakt z jiné civilizace. Není těžké si představit, co musel při pohledu na ni cítit člověk, který ještě pár let předtím zažíval vrchol kulturní revoluce.
Technologický skok s sebou nesl i ryze praktické bizarnosti. Čínská elektrická síť nebyla na podobnou zátěž vůbec stavěná. Pamětníci vzpomínají, že když Jarre zapnul celou svou analogovou stěnu, napětí v síti dramaticky pokleslo. Aby syntezátory vůbec držely ladění a napájení, musely se během koncertů odpojovat některé přilehlé městské čtvrti.
Peking tak během vystoupení v podstatě lehce problikával v rytmu sekvencerů.
Fascinující byl i sociologický rozměr publika. Zapomeňte na klasické rockové fanoušky v džínových bundách. V sálech seděla tehdejší čínská společenská, vojenská a politická elita v pečlivě střižených oblecích a kostýmcích. Diváci zpočátku sledovali koncert s téměř obřadním soustředěním, jako by šlo o vědeckou demonstraci.
Film ale nádherně zachycuje okamžik, kdy Jarre schází s malým přenosným syntezátorem přímo mezi lidi do první řady a umožní jim dotknout se kláves. Strohou formálnost najednou vystřídá spontánní smích, zvědavost a obyčejná lidská fascinace neznámou technologií.
Na pár minut přestaly existovat bariéry.
Hudební synergie: Když syntezátory mluví čínsky
Jarre do Číny nepřijel jako kulturní kolonizátor, který chce domorodcům ukázat západní technické hračky. Celý projekt byl od začátku koncipován jako dialog. A právě v tom spočívá jeho největší síla. Během cest po zemi si Jarre neustále nahrával zvuky okolního světa. S přenosným magnetofonem zachycoval ruch tržišť, ranní cvičení v parcích, hlasy lidí, šumění řek nebo zvuky projíždějících vlaků. Tyto terénní nahrávky pak organicky vplétal do svých skladeb.
Nejkrásnějším příkladem je melancholická Souvenir of China, která vznikla přímo během cesty vlakem. Její rytmický základ tvoří mechanický klapot kol na kolejích doplněný o zvuk fotoaparátu. Dnes bychom podobný postup označili za field recording nebo ambientní sampling. Jarre to ale tehdy dělal v době, kdy podobné experimenty stále působily téměř avantgardně.
Vrchol filmu i celého turné však představuje skladba Fishing Junks at Sunset.
Jarre v ní spojil své ambientní plochy a elektronické rytmy s tradičním orchestrem Pekingské konzervatoře. Sledovat staré čínské mistry, jak s naprostou precizností hrají na nástroje jako pipa nebo erhu, zatímco kolem nich pulsují Moogy a analogové filtry, je dodnes hypnotický zážitek.
A právě tady projekt definitivně přestává být jen technologickou exhibicí. Nejde o lacinou exotickou fúzi ani o západní hudební imperialismus. Je to skutečný dialog dvou hudebních systémů, které spolu překvapivě dobře komunikují. Elektronika tu nezadupává tradici. Naopak jí vytváří nový prostor.
Závěr: Monument, který už nelze zopakovat
Když Jean-Michel Jarre v říjnu 1981 v Šanghaji odehrál poslední tóny a zabalil své kufry, zanechal za sebou v Číně hlubokou stopu. The China Concerts se rychle proměnily v kulturní mýtus. Pro tehdejší generaci mladých Číňanů představovalo turné první hmatatelný důkaz, že za hranicemi existuje úplně jiný svět. Svět technologické kreativity, umělecké svobody a zvuků, které dosud znali maximálně z pašovaných kazet.
A z dnešního pohledu působí celý projekt téměř nemožně. V době internetu, streamovacích služeb a permanentního globálního propojení už totiž podobný kulturní šok prakticky nelze zopakovat. Dnes máme přístup ke všemu okamžitě. Jenže právě proto už máloco dokáže působit skutečně zjevitelsky.
Jarreho čínská anabáze zůstává jednou z nejčistších esencí retrofuturismu vůbec. Momentem, kdy se tisíciletá kultura potkala s analogovou představou budoucnosti. A výsledkem byl zvuk, který navzdory všem kabelům, oscilátorům a technickým monstrům působil překvapivě lidsky. A možná právě proto má The China Concerts sílu i po více než čtyřiceti letech. Ne jako nostalgická kuriozita, ale jako připomínka doby, kdy technologie ještě nepůsobila sterilně. Kdy budoucnost nevypadala jako notifikace v telefonu, ale jako blikající modulární syntezátor, který dokázal na pár hodin propojit dva úplně odlišné světy.
