Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
7. února 1964 přistává na newyorském letišti Pan Am 101. Na palubě jsou Beatles – kapela, která během několika dní odstartuje to, čemu se bude říkat britská invaze. Dveře se otevřou a na schůdcích se objeví čtyři rozesmáté postavy s podivnými účesy, které vypadají, jako by je někdo ostříhal podle misky na pudink. Amerika, stále ještě otřesená atentátem na Kennedyho, na chvíli zapomene dýchat.
Zvedněte ruku, kdo neznáte The Mamas & the Papas. Žádná ruka nahoře? My to věděli. Symbol hippies, nespoutanosti, kalifornského léta, písniček, které znějí, jako by vznikly někde mezi pláží a západem slunce. Čtyři hlasy, které do sebe zapadly tak samozřejmě, až to působí jako dílo náhody.
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
Řekněme si to na rovinu: rock’n’roll začínal jako jednoduchá zábava pro teenagery. Jenže pak přišla 70. léta a muzikanti dostali pocit, že jsou minimálně renesanční umělci. Kytary se začaly ladit podle symfonických orchestrů, písničky se protáhly na dvacet minut a texty začaly řešit vesmír, ekologii a smysl bytí. Narodil se Art rock (nebo také Progresivní rock).
Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala jako intelektuální artrockový projekt a dlouho se pohybovala v úplně jiných souřadnicích. Pokud chceme mluvit o Genesis jako kapele, dává největší smysl soustředit se na jejich „klasické“ období: Tony Banks, Mike Rutherford, Peter Gabriel, Steve Hackett a Phil Collins.
Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a nakonec to všechno vydechl do mikrofonu. Angličan z industriálního Sheffieldu, který se naučil křičet soul dřív, než vůbec slyšel o Otisu Reddingovi.