Víc než jen Toulavej: Jak přežívá festival, který odmítl zestárnout?
Evoluce v rocku obvykle funguje darwinovsky: kdo se příliš odchýlí, nepřežije. Doobie Brothers tuhle poučku ignorovali. Přehodili výhybku tak prudce, že by jiná kapela skončila v příkopu. Oni získali Grammy.
Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v roce 1963 vzal partu londýnských bluesových nadšenců pod svá křídla. Chtěl vytvořit kapelu, která bude kontrastem k uhlazeným Beatles, a když narazil na Micka Jaggera, Keitha Richardse, Briana Jonese, Charlieho Wattse a Billa Wymana, okamžitě v nich viděl ideální materiál na ikony rebelství. Vzal je pod svá křídla a začal z nich budovat rock’n’rollové fenomény.
Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský. A Ota Petřina je nepopiratelně příklad druhého případu. Tenhle nenápadný chlapík s kytarou a hustými dlouhými vlasy, které si kdysi v dobách totality odmítl nechat ostříhat (což mu vyneslo zákaz veřejného hraní), byl hnací silou mnoha zásadních desek české hudební scény 70. a 80. let. Nejenže tvořil hudbu, ale jeho texty a aranžmá dávaly skladbám zcela jiný rozměr.
Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“
The Shadows byli víc než jen doprovodná kapela Cliffa Richarda – byli mistři instrumentální hudby, kteří ovlivnili celou generaci kytaristů. Ale tahle britská banda má na triku mnohem víc než jen roli doprovodné kapely. Pojďme se mrknout na jejich vlastní pecky, kterými obohatili hudební scénu, a na to, jak se jejich muzika dostala až na filmová plátna.
Rocková hudba druhé poloviny šedesátých a sedmdesátých let připomíná složitou chemickou reakci, v níž se prvky různých žánrů neustále mísily, rozkládaly, mutovaly a vytvářely nové sloučeniny. Co začalo jako bouřlivá exploze rock’n’rollu a beatové hudby, se postupně rozvětvilo do fascinujícího spektra stylů. Každý z nich měl své osobité ingredience a nezaměnitelný zvuk. Jaké tedy byly hlavní složky této hudební laboratoře?
The Beatles. Chvíli jsme zvažovali, jestli o nich vůbec psát - jejich hudební kariéra i soukromé životy byly už tisíckrát zmapované prakticky minutu po minutě, každé jejich gesto ve filmu či na fotce bylo nesčetněkrát analyzováno. Nevyhnuly se jim ani různé konspirační teorie - např. ta, podle níž Paul McCartney tragicky zahynul v roce 1966, a v kapele jej nahradil dvojník. Ale vynechat je prostě nemůžeme, bylo by to, jako stavět dům bez základů.
Tak jdeme na to. Ale netvrďte nám, že jsme vás nevarovali 😀
Little Richard nebyl jen jedním z pionýrů rock and rollu – on byl exploze, která žánr katapultovala do nové éry. S jeho divokým projevem, křiklavým stylem a klavírní hrou, která připomínala závodní auto v plné rychlosti, změnil pravidla hry a vytvořil sound, který inspiroval generace.
Pátrání v rockové historii připomíná archeologický průzkum. Co vám říkají pojmy jako jug band, skiffle, rockabilly nebo merseybeat? Pokud nejste zapálení muzikologové, nejspíš moc ne. Ale nebojte, vezmeme si na pomoc imaginární lopatku a pustíme se do hudebních vykopávek – i když, na rozdíl od archeologů, musíme přiznat, že naše objevy mají v chronologii docela zmatek.
Když se řekne Elvis Presley, mnozí si hned vybaví blýskavé kostýmy, napomádovaný účes pompadour a medový hlas. Ale žádný král se nestal legendou přes noc, a ani Elvis ne. Jeho příběh je spojený s bouřlivými začátky rock and rollu, kdy se hudba stávala něčím víc než jen kulisou – stala se hnutím.