Na počátku byli Rolling Stones ortodoxní bluesmani. Inspiraci brali od Muddyho Waterse (dokonce se podle jeho písně pojmenovali), Chucka Berryho, Howlin’ Wolfa a Bo Diddleye. První desky byly plné převzatých rhythm and bluesových pecek, ale brzy přišel zlom – vlastní tvorba. Jagger s Richardsem se chopili skladatelské taktovky a z Rolling Stones se stal fenomén.

Zatímco Beatles psali písničky o lásce, Stones přicházeli s divočejšími tématy. Už „(I Can’t Get No) Satisfaction“ (1965) ukázala, že v nich dřímá něco temnějšího – dravost, nespokojenost, frustrace. A když k tomu přidáte jeden z nejikoničtějších kytarových riffů všech dob, máte hit, který dodnes otřásá stadiony.

Další hity na sebe nenechaly čekat. „Paint It Black“ (1966) přinesla hypnotické zvuky sitáru, „Sympathy for the Devil“ (1968) flirtovala s okultismem a samba rytmy, „Gimme Shelter“ (1969) zachytila apokalyptickou atmosféru konce šedesátek. A pak je tu „Angie“ (1973), srdcervoucí balada, která dokázala, že i tihle rockoví desperáti umí být něžní.

Každá dekáda přinesla něco nového. Šedesátky byly o blues a rock’n’rollu, sedmdesátky přidaly bohatší aranže a koketování s diskem („Miss You“). Osmdesátky a devadesátky? Rolling Stones se nezastavili – pořád plnili stadiony, chrlili alba, přežili odchody i návraty členů a zůstali rockovými dinosaury, kteří se odmítají nechat pohřbít.

Rolling Stones byli také jednou z hlavních kapel tzv. britské invaze – vlny britských kapel, které v 60. letech ovládly americké hitparády a pomohly britskému rocku k celosvětové dominanci. Pokud Beatles dobyli svět s chytlavými melodiemi, Stones ho rozdrtili divokou energií a nezkrotnou drzostí.

Přes šedesát let na scéně a pořád jsou tady. Rolling Stones jsou důkazem, že pravé rock’n’rollové srdce se nezastaví. Jejich logo vyplazeného jazyka je stejně nesmrtelné jako jejich muzika. A kdo by si pomyslel, že ta parta bluesových nadšenců z Londýna jednou ovládne svět?