Chris Rea, britský písničkář s nezaměnitelným chraplákem a vášní pro slide kytaru, v albu Santo Spirito Blues opět staví mosty mezi bluesovou tradicí a svou vlastní melancholickou introspektivností. Tentokrát přidává další vrstvu – balanc mezi meditací a dramatem – přičemž se zdá, že jeho hudba se stále více propadá do osobního světa, kde se blues mísí s touhou po transcendentnu.
Album je součástí většího projektu, který zahrnuje dvě filmová díla, což samo o sobě naznačuje, že Rea zde zdaleka necílí na klasický formát singlů nebo rádiových hitů. Píseň jako "Dancing My Blues Away" evokuje nostalgii pro staré časy, kdy blues bylo životní filozofií, nikoli módním doplňkem. Jeho kytarové linky jsou jako vždy jemné, melodické, ale nikdy nenápadité.
Christgauovsky řečeno – Rea tu opět pracuje jako řemeslník, který si je vědom svého formátu a nepokouší se o revoluci. To však neznamená, že by výsledkem byla rutina. Každý tón a každý řádek je naplněn osobní pravdivostí a klidem, který zní, jako by ho Rea nacházel teprve po těžkém zápasu.
Nicméně album Santo Spirito Blues má své limity. Je to projekt, který občas působí až příliš introvertně, jako by Rea skládal spíše pro sebe než pro publikum. To, co zůstává, je fascinující melancholický oblak, ale ne každá skladba v něm dostatečně vyčnívá. Snadno by se dalo říct, že album je příliš jednotvárné, ale pro posluchače, kteří hledají spíše atmosféru než dynamiku, bude právě tahle konzistentnost tím, co je přitáhne.
Verdikt: Santo Spirito Blues není album pro každého. Ale pokud máte chuť na introspektivní blues s příměsí filmové narativnosti, je Chris Rea stále mistrem svého oboru. B+
(2011, Jazzee Blue)
hodnocení:
