Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
Hudba? Ta je naprosto fenomenální. "Another Brick in the Wall, Part 2" zní stále stejně rebelsky jako před čtyřiceti lety a orchestrální přestavby skladeb jako "Comfortably Numb" nebo "Hey You" dodávají filmu epický rozměr. Watersovo temné, téměř divadelní vyprávění zůstává ústředním motorem celého díla, zatímco David Gilmourův kytarový génius se stará o okamžiky, kdy se film vznese k emocionálním výšinám. I ti, kteří alba Pink Floyd nikdy pořádně neposlouchali, si mohou díky tomuto filmu najít cestu k jejich jedinečnému zvuku.
Hudební sekvence, zejména animace Geralda Scarfeho, jsou hypnotické a dokážou diváka vtáhnout hlouběji do klaustrofobického světa Pinka, zatímco příběhové pasáže mohou působit jako série těžce stravitelných metafor. Film zároveň odráží politické a sociální podtexty, ale zůstává zahalen v pocitu osobního rozkladu, což je hlavní Watersova parketa.
Miluju to nebo nenávidím – film stojí za zhlédnutí, pokud máte dostatečně silný žaludek na psychologický i audiovizuální přetlak. A pokud vás unaví jeho vážnost, vždycky můžete vypnout zvuk a jen sledovat, jak všechno hoří.
Verdikt: Působivě děsivé, hudebně uchvacující, ale trochu moc "v hlavě".
Režie: Alan Parker, 1982
hodnocení:
Celý film:
