Hudba? Ta je naprosto fenomenální. "Another Brick in the Wall, Part 2" zní stále stejně rebelsky jako před čtyřiceti lety a orchestrální přestavby skladeb jako "Comfortably Numb" nebo "Hey You" dodávají filmu epický rozměr. Watersovo temné, téměř divadelní vyprávění zůstává ústředním motorem celého díla, zatímco David Gilmourův kytarový génius se stará o okamžiky, kdy se film vznese k emocionálním výšinám. I ti, kteří alba Pink Floyd nikdy pořádně neposlouchali, si mohou díky tomuto filmu najít cestu k jejich jedinečnému zvuku.
Hudební sekvence, zejména animace Geralda Scarfeho, jsou hypnotické a dokážou diváka vtáhnout hlouběji do klaustrofobického světa Pinka, zatímco příběhové pasáže mohou působit jako série těžce stravitelných metafor. Film zároveň odráží politické a sociální podtexty, ale zůstává zahalen v pocitu osobního rozkladu, což je hlavní Watersova parketa.
Miluju to nebo nenávidím – film stojí za zhlédnutí, pokud máte dostatečně silný žaludek na psychologický i audiovizuální přetlak. A pokud vás unaví jeho vážnost, vždycky můžete vypnout zvuk a jen sledovat, jak všechno hoří.
Verdikt: Působivě děsivé, hudebně uchvacující, ale trochu moc "v hlavě".
Režie: Alan Parker, 1982
hodnocení:
Celý film:
