Když je řeč o komediálních pokračováních, máloco vykresluje devadesátkovou směs naivity a absurdity tak živě jako Sestra v akci 2: Znovu v černém hábitu. Scénář se tentokrát vydává na pedagogickou misi: Deloris Van Cartier (opět výtečná Whoopi Goldberg) se převlékne zpátky za sestru Mary Clarence, aby pozvedla studijní i hudební ambice partičky problémových studentů v katolické škole.
Ano, je to další z těch příběhů, kde jediný zásah inspirativní postavy dokáže během pár týdnů zázraky. Naivní motivační proslovy jsou podávány s takovým elánem, že i když se občas tváří jako parodie na sebe sama, pořád se jim dá propadnout. Ale vítězství školního pěveckého sboru na prestižní soutěži po pár zkouškách? No, kdyby to tak fungovalo, měli bychom zástupy budoucích Grammy vítězů na každém gymplu. Dialogy často balancují na hraně klišé, ale zachraňuje je herecký šarm Whoopi Goldberg a komediální načasování Maggie Smith. A pokud jde o teen herce, musíte zavřít obě oči nad tím, že jejich proměny jsou rychlejší než střih MTV.
Ale tam, kde scénář a logika kulhají, nastupuje hudba a smývá většinu hříchů. Soundtrack, plný energického gospelu, soulu a R&B, je živoucí duší celého filmu. Na scéně září dva tehdy mladé talenty. Lauryn Hill, která v roli zběhlé a tvrdohlavé studentky Rity Louise Watson přináší hlas tak silný, že by mohl konkurovat gospelovým legendám. Její sólové momenty, zejména His Eye Is on the Sparrow, patří mezi vrcholy filmu - čistá a autentická emoce. A pak tu máme Ryana Tobyho, jehož falzetová exhibice v Oh, Happy Day je tak strhující, že by i profesionální pěvecké sbory zbledly závistí.
Hudba tu však není jen na efekt. Vybrané skladby jsou promyšleně zakomponované a posouvají děj dopředu, ať už jde o přetextovanou Ain't No Mountain High Enough nebo elektrizující finále s Joyful, Joyful, kde se klasika Ludwiga van Beethovena setkává s beaty devadesátek. Gospelové provedení přetéká energií, která vás donutí pokyvovat hlavou, i když jste zarytí cynici.
Verdikt:
Sestra v akci 2 není bez chyb - její scénář je předvídatelný a vykalkulovaný, ale zábavný. Hudební stránka filmu je ovšem natolik působivá, že mu odpustíte i ta největší dějová klišé. Když mladí herci, vedení Hillovou a Tobym, začnou zpívat, vše ostatní se zdá být vedlejší. Máte-li slabost pro gospel a devadesátkovou nostalgii, tahle cesta zpátky do černého hábitu za to stojí. Jestli vám ale naskakují pupínky pokaždé, když ve filmu zazní věta "Pokud chceš někým být a chceš to někam dotáhnout, probuď se a poslouchej.", pusťte si raději soundtrack na Spotify. 😀
(režie: Bill Duke, 1993)
Hodnocení:
