Nejvíc bodovala titulní píseň Adiemus, dodnes svatý grál sborových těles po celém světě. Pronikla do reklam (ano, Delta Airlines – ta s těmi delfíny) i do nekonečného množství přírodopisných dokumentů. Doprovází ladné pohyby krasobruslařů i akvabel. Nakonec se z ní stal univerzální klíč k emocím. Potřebujete prodat letenky? Dejte tam Adiemus. Chcete dojmout diváky u dokumentu o tajících ledovcích? Dejte tam Adiemus. Podtrhnout čistotu chlapeckých hlasů ve filmu Životní šance (Boychoir, 2014)? Dejte tam Adiemus.
Jenže ta dechberoucí exotika měla jeden háček: nebyla to pravda. Zatímco posluchači v Adiemu slyšeli ozvěny prastarých afrických rituálů nebo keltské mlhy, Karl Jenkins v té době pravděpodobně nevytáhl paty z Londýna. Celá ta „domorodá“ magie se totiž neodehrála v prachu savany, ale v tichu nahrávacího studia. Místo zástupů domorodých zpěváků tam stály jen dvě bělošky – Miriam Stockley a Mary Carewe. Jenkins vzal jejich hlasy a pomocí tehdejší studiové techniky je navrstvil do desítek stop přes sebe, čímž vytvořil iluzi mohutného, kmenového sboru. A ten tajuplný jazyk? Žádné zapomenuté nářečí. Jenkins si prostě vyskládal fonetickou stavebnici ze slabik, které sice nic neznamenají, ale v uších evropského posluchače vyvolávají kýžený pocit „duchovna“. Je to world music zrozená z matematiky a inženýrství – dokonalý akustický design, který nám prodal iluzi světa, jenž nikdy neexistoval.
Než se ale Karl Jenkins stal tímto úhledným konstruktérem globálního míru a sborových harmonií, řezal do hudby s dravostí, která by fanoušky Adiemu pravděpodobně vyděsila k smrti. V polovině sedmdesátých let totiž ovládl kultovní jazz-rockovou formaci Soft Machine. Zapomeňte na sborové vlnění – na albu Bundles (1975) Jenkins spolu s kytarovým mágem Allanem Holdsworthem vytvořili syrový, technicky brilantní a místy až agresivní hudební stroj. Tenhle kontrast je klíčový: Jenkins nepřišel k etno hudbě jako hledač duchovna, ale jako špičkový inženýr, který se rozhodl vyměnit jazz-rockovou špínu za sterilní, dokonale vyleštěný světový úspěch. Adiemus není náhoda, je to výsledek geniálního mozku, který přesně věděl, jakou frekvenci nám má prodat.
Po tomto úspěchu se skladatel Jenkins stal v podstatě hudební korporací. Trh si to žádá? Karl Jenkins zasedne ke stolu a vyprojektuje další etno-oratorium s přesností švýcarských hodinek. Jeho diskografie od té doby připomíná spíše nekonečný katalog než cestu hledače. Je to hudební grafomanie v té nejvyleštěnější podobě – každá nota je na svém místě, každý sbor zazní v pravou chvíli, a vy máte pocit, že tenhle rituál už jste někde slyšeli. Pravděpodobně na všech předchozích deseti albech. Jenkins našel svůj „zlatý řez“ a od té doby ho aplikuje na všechno: Vánoce (Stella Natalis), mír (The Armed Man), nebo smrt (Stabat Mater). Jako by měl v počítači šablonu, do které jen dosazuje latinské nebo vymyšlené slabiky podle potřeby.
Proč to lidem nevadí? Protože Jenkins je mistr komfortní zóny. Dává nám pocit „exotiky“, aniž by nás nutil vystoupit z obýváku nebo se potýkat s nepříjemnými disharmoniemi. Tehdy v Soft Machine byl architektem, na přelomu tisíciletí se stal developerem.
Jenže odepsat jej jako pouhého designéra etno-tapet by byla chyba. Jak dokazuje jeho nejnovější počin Stravaganza (2024), tenhle velšský mág má v rukávu mnohem víc než jen vymyšlené slabiky. Na prahu osmdesátky Jenkins odložil všechny etno berličky, zapomněl na svahilsky znějící shluky hlásek i náboženské koláže a vrátil se k čisté, krystalické klasice. Spolu s Londýnským filharmonickým orchestrem vytvořil dílo, které nepotřebuje marketingové triky ani snové vizuály s delfíny. Je to Jenkins v nejčistší podobě – jako mistr orchestrace a hluboké melodie. Jako by tím chtěl vzkázat, že po všech těch výletech do neexistujících pralesů je stále tím klukem z Walesu, který hudbě rozumí víc než kdokoli jiný.
