John Mayall: Muž, který dal blues nový rozměr
John Mayall. Jméno, které se stalo synonymem britského blues. Ačkoliv se nikdy neproslavil jako globální hvězda, jeho přínos hudbě je obrovský – nejen jako zpěváka a kytaristy, ale především jako...
John Mayall. Jméno, které se stalo synonymem britského blues. Ačkoliv se nikdy neproslavil jako globální hvězda, jeho přínos hudbě je obrovský – nejen jako zpěváka a kytaristy, ale především jako...
Z archivu Retrovibes | Akustický zázrak v Praze
Když na pódium vyjde Tommy Emmanuel, nepotřebuje kapelu, smyčce ani zástup vokalistů. On sám je celým orchestrem. Připomeňte si v naší archivní fotoreportáži jeho listopadový koncert z roku 2019 v pražském Divadle Hybernia – večer plný neuvěřitelné virtuozity, nakažlivého humoru a pětinásobného standing ovation.
Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.
Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young, dostal tenhle sen i pořádnou dávku syrové energie a nepředvídatelnosti. Crosby, Stills & Nash (a někdy Young) nebyli jen kapela, ale spíš časovaná bomba plná talentu, ega a nekonečných konfliktů.
Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.
Americký folkový písničkář, jehož obdivovali David Bowie i Tony Visconti.
V hudbě existují jména, která zaplňují stadiony, a pak jména, která kolují mezi zasvěcenými jako otevřené tajemství. Tucker Zimmerman patřil k těm druhým. V sobotu zemřel americký písničkář, který většinu života strávil mimo hlavní proud – a přesto (nebo právě proto) po sobě zanechal stopu, jakou dokáže jen málokdo.
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
Píseň "Anyone Who Knows What Love Is (Will Understand)" z roku 1964, původně nahraná Irmou Thomas (ve své době známou jako Soul Queen of New Orleans), prošla nečekanou renesancí díky svému opakovanému použití v dystopické antologii Black Mirror.
Někdo se narodí se stříbrnou lžičkou v puse. Johnny Winter přišel na svět s bílými vlasy, kytarou v ruce a blues v krvi. Už jako kluk v Texasu hltal hudbu, která zněla z jukeboxů a rádia, a fascinovaně poslouchal černošské služebné, jak si zpívají gospel. Když pak poprvé uslyšel Muddyho Waterse, měl jasno – tohle je hudba, kterou chce hrát. A že se do toho opře tak, že z něj bude jedna z nejvýraznějších postav blues rocku? To tehdy ještě netušil ani on sám.
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.