Nejdřív si dáme malé opáčko. Co vám říká „Superstition“ nebo dojemná „I Just Called to Say I Love You“? Jestli vám okamžitě naskočilo jméno Stevie Wonder, gratulujeme – patříte mezi ty, kteří jeho...
Když do socialistického Československa proniklo jeho tenorové vibrato, názory generací se s třeskem střetly. Ti „dříve narození“ ho zbožňovali. Ať už zpíval anglicky, španělsky či francouzsky, vždy to bylo srozumitelné, líbivé a přinášelo to romantické představy moře, pláží, západů slunce a zvuku cikád. Pro mladší generaci to byl „ten trapnej břichatej Řek“ s přeslazeným repertoárem a kýč, který si zasloužil být zařazený někam mezi krimplenové šaty a zahradní trpaslíky. Pro režim to pak byl „pokrokový Řek“, jehož pravicová junta (ideologický nepřítel č. 1) donutila opustit Řecko.
Vznikli v roce 1966 transformací z rockové kapely Les Problèmes – což je mimochodem krásně symbolické. Problém se totiž stal jejich hlavní pracovní metodou. Inspirovali se italskými Les Brutos, pojmenovali se podle Chaplinova tuláka (ve francouzštině Charlot) a zároveň si nechali ve jménu trochu toho francouzského „šarlatánství“. A pak už jen systematicky ničili kulisy, nábytek, dopravní prostředky a občas i samotnou logiku reality.
Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.
Bessie Smith je jedním z prvních jmen, která vás napadnou, když se řekne blues. Tahle dáma, známá jako "Císařovna blues", byla v 20. a 30. letech minulého století nejpopulárnější bluesovou zpěvačkou. Její podmanivý hlas, plný emocí a síly, ovlivnil nejen blues, ale i jazz a další hudební žánry. Pojďme se podívat na její život, kariéru a odkaz, který po sobě zanechala.
Bezstarostná jízda (Easy Rider, 1969) není jen „nějaký“ kultovní film o motorkách. Je to náraz do zdi, po kterém už Hollywood nikdy nevypadal stejně. A jedním z hlavních viníků téhle nehody byl… rock’n’roll, který tímto definitivně dospěl v rock.
Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?
Některé hudební revoluce začínají v honosných studiích. Jiné v zakouřených klubech. A pak existují i takové, které se zrodí… v kuchyni mezi sporákem a dřezem. Příběh alba Oxygène a jednoho riskujícího fanfaróna je přesně ten poslední případ.
Přiznejme si to hned na začátku. Love Actually je čistý, vypočítavý útok na naše emoce. Richard Curtis přesně věděl, co dělá, když míchal tenhle vánoční koktejl, a my mu to i po dvou dekádách baštíme i s navijákem. Proč? Protože to udělal s takovým šarmem, humorem a britskou přímočarostí, že mu ty občasné přeslazené momenty prostě odpustíme.
Little Richard nebyl jen jedním z pionýrů rock and rollu – on byl exploze, která žánr katapultovala do nové éry. S jeho divokým projevem, křiklavým stylem a klavírní hrou, která připomínala závodní auto v plné rychlosti, změnil pravidla hry a vytvořil sound, který inspiroval generace.
V červenci 1969 se svět díval nahoru. Raketa Saturn V mířila k Měsíci, televize běžely naplno a technologický optimismus měl své žně. A do toho vychází singl, který začíná slovy „Ground Control to Major Tom…“
Načasování? Devět dní před startem Apollo 11. Marketingový génius by si mnul ruce. Jenže tady žádný promyšlený PR plán nebyl. Spíš intuice a trochu kosmické shody okolností.
