Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto...
Některé zpěvačky mají rozsah. Některé mají techniku. A pak je tu Koko Taylor – žena, která měla hlas jako náraz kamionu do plechových vrat a používala ho přesně tak.
Redakce Retrovibes Skladba El Cóndor Pasa je pro většinu lidí synonymem ikonické verze dua Simon & Garfunkel. Jenže tahle melodie má mnohem hlubší kořeny, sahající až k peruánské zarzuele z počátku 20. století. Je to příběh hudby, která přešla z divadelních scén do světa populární hudby, filharmoniků, jazzových úprav i repertoáru pouličních muzikantů, a nakonec se stala oficiální součástí peruánského kulturního dědictví. Takže oblečte pončo, nalijte si maté a ponořme se do historie tohoto fascinujícího hudebního fenoménu.
Redakce Retrovibes Rocková hudba druhé poloviny šedesátých a sedmdesátých let připomíná složitou chemickou reakci, v níž se prvky různých žánrů neustále mísily, rozkládaly, mutovaly a vytvářely nové sloučeniny. Co začalo jako bouřlivá exploze rock’n’rollu a beatové hudby, se postupně rozvětvilo do fascinujícího spektra stylů. Každý z nich měl své osobité ingredience a nezaměnitelný zvuk. Jaké tedy byly hlavní složky této hudební laboratoře?
Redakce Retrovibes CBGB: Kolébka punku (2013)
Randall Miller natočil film o zrodu punku v kultovním newyorském klubu CBGB. A udělal z punku něco, co se dá strávit u večeře. Alan Rickman jako majitel klubu Hilly Kristal je docela fajn, ale chybí mu ta správná dávka cynismu a drzosti. Prostředí klubu je sice věrné, ale chybí mu věrohodně špinavá, nebezpečná atmosféra, která k punku neodmyslitelně patří. A ty komiksové vložky? To jako vážně? To má být jako vtipné? Nebo snad umělecké? Ani jedno nefunguje.
Redakce Retrovibes Píseň „Oh Happy Day“ je bezesporu jednou z nejznámějších gospelových skladeb všech dob. Její energické provedení, silné vokály a nakažlivá radost oslovily miliony posluchačů po celém světě. Ale víte, že její kořeny sahají až do 18. století?
Redakce Retrovibes Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.
Redakce Retrovibes Byly doby, kdy slovo Porta neznamenalo jen festival. Znamenalo komunitu. Znamenalo životní styl. A pro tisíce mladých lidí představovalo něco, co se v tehdejším Československu hledalo jen těžko: prostor ke svobodnému vyjádření – alespoň tak svobodnému, jak to režim dovolil. A to z ní dělalo něco mnohem většího než obyčejnou přehlídku písničkářů a kapel.
Redakce Retrovibes Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Redakce Retrovibes Přiznejme si to hned na začátku. Love Actually je čistý, vypočítavý útok na naše emoce. Richard Curtis přesně věděl, co dělá, když míchal tenhle vánoční koktejl, a my mu to i po dvou dekádách baštíme i s navijákem. Proč? Protože to udělal s takovým šarmem, humorem a britskou přímočarostí, že mu ty občasné přeslazené momenty prostě odpustíme.
Redakce Retrovibes Co se stane, když se americká balada o čtyřech životech dočká české podoby?
Píseň The Highwaymen, kterou proslavilo kvarteto Nelson–Kristofferson–Jennings–Cash, patří k nejpůsobivějším baladám amerického folku. Každou sloku zpívá jiný muž, ale vypravěč je tentýž: duše, která se znovu a znovu rodí v různých dobách. Loupežník, námořník, stavitel přehrady, pilot hvězdoletu — čtyři životy, čtyři tragické konce, a přesto stále stejná věta: „I’m still alive.“
