Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Co vám říká jméno Vladimir Cosma? Nic? Ani skladba "David's Song (Who'll Come With Me)"? Někteří z vás už možná zbystřili. A když k tomu přihodíme ještě "Kelly Family", vzpomene si skoro každý.
Některé zpěvačky mají rozsah. Některé mají techniku. A pak je tu Koko Taylor – žena, která měla hlas jako náraz kamionu do plechových vrat a používala ho přesně tak.
Steven Spielberg měl za sebou blockbustery, rodinné trháky i dobrodružné série, ale Schindlerův seznam je jiná liga. Tříapůlhodinový, syrový opus, který vám nedá vydechnout — film, který vás ne„ztiší“, nýbrž pohltí a sevře, a ještě dlouho po závěrečných titulcích se z něj pořád nemůžete vymanit. Místy sice vykoukne typická spielbergovská exaltovanost, ale v drtivé většině jde o nekompromisní, neodvádějící pohled na temnou kapitolu dějin, podaný s takovou intenzitou, že divák prostě nemá kam uhnout.
Když přijde řeč na cenzuru v hudbě, nejspíš si všichni vybavíme socialistické Československo. Ať už šlo o plošné, doživotně míněné zákazy vystupování (např. Marta Kubišová, Plastic People Of the Universe, Psí vojáci), časové nebo regionální omezení (např. Pražský výběr, Blue Effect) anebo projevy "šedé zóny" cenzury, kdy hudebníkům pod různými záminkami rušili koncerty, nepovolovali nahrávání desek či vystupování v televizi, zakazovali texty písniček (Vladimír Mišík, Abraxas, Olympic, Progres 2). Tato poslední, skrytá forma cenzury byla pro umělce velmi frustrující a vytvářela atmosféru nejistoty a strachu. Bylo obtížné definovat, co je "povolené" a co "zakázané", a umělci se tak museli neustále pohybovat na tenkém ledě.
Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".
Pro akademika byl Vyčítal NEzpěvák (vada řeči a hlas jako by si hlasivky pudroval štěrkem 4/8), NEmalíř (styl tak zvláštní, že je až nepopsatelný) a NEtextař (jeho volné zacházení s přízvukem občas tahalo za uši). Ale to je akademický přístup, který můžeme směle ignorovat. Protože Honza Vyčítal byl jedna z největších osobností české country.
Existují písně, které svou slávou prakticky vyzmizíkují jméno autora. „Sunny“ je přesně ten případ – globální hit, který se v éře coververzí stal tak samozřejmým, až zastínil svého tvůrce: Bobbyho Hebba. Přestože hitová bilance možná působí skromně, Hebb byl neobyčejně zdatný multiinstrumentalista a skladatel, který v sobě mísil R&B, jazz, country i pop.
Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.
V blues se zákonitě rodí géniové, ale jen pár jich posune hranice žánru tak, že už nic není jako dřív. Little Walter, vlastním jménem Marion Walter Jacobs, byl přesně ten případ. Tenhle chlapík vzal obyčejnou foukací harmoniku a proměnil ji ve zbraň hromadného bluesového ničení. Ne jen tak nějaký doprovodný nástroj do kapely – Walter udělal z harmoniky sólovou bestii, která mohla řvát, plakat nebo kopnout do hlavy tak silně, že i kytaristi v Chicagu koukali s otevřenou pusou.
Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici mezi obojím. Jedním z nich je Oye Como Va, nesmrtelná latinskoamerická hymna, která proslavila Santanu, ale jejíž kořeny sahají mnohem hlouběji.
"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.