Když se řekne Chick Corea, zasvěcení okamžitě vědí – génius kláves, mistr improvizace a chlapík, který si jazz osahal snad ze všech stran. Elektrický jazz-rock, akustické trio, latinské vlivy,...
Když na pódium vyjde Tommy Emmanuel, nepotřebuje kapelu, smyčce ani zástup vokalistů. On sám je celým orchestrem. Připomeňte si v naší archivní fotoreportáži jeho listopadový koncert z roku 2019 v pražském Divadle Hybernia – večer plný neuvěřitelné virtuozity, nakažlivého humoru a pětinásobného standing ovation.
Když v roce 2007 vtrhl do kin nízkonákladový irský film Once, publikum bylo dojaté. A dávalo to smysl — autenticita je vzácná komodita a Once se prodával jako její koncentrovaná podoba. Malý film, malý příběh, malí lidé — a mezi nimi něco, čemu se pak roky říkalo „nezaměnitelná chemie“.
Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.
Rock and roll. Tři slova, která spustila hudební revoluci, jakou svět nikdy předtím neviděl. V 50. letech se tahle explozivní směs černošského rhythm and blues a bělošského country and western zrodila v USA a okamžitě pohltila celý svět. Zvuk, energie a rebelie – to všechno rock 'n' roll přinesl.
Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
Zapomeňte na šedivou realitu a upocené hudební kluby. Když si v sedmdesátých letech fanoušek Yes položil jehlu na vinyl, neotevřela se před ním jen hudební stopa, ale rovnou brána do jiného světa. Světa levitujících hor, podivných bytostí, organických staveb a krajin, které vypadaly jako z jiné galaxie – a přesto v nich bylo cosi hluboce pozemského. Za tímhle vesmírem nestál producent ani kapelník, ale výtvarník s fantazií větší než mnohé rockové ego: Roger Dean.
Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský. A Ota Petřina je nepopiratelně příklad druhého případu. Tenhle nenápadný chlapík s kytarou a hustými dlouhými vlasy, které si kdysi v dobách totality odmítl nechat ostříhat (což mu vyneslo zákaz veřejného hraní), byl hnací silou mnoha zásadních desek české hudební scény 70. a 80. let. Nejenže tvořil hudbu, ale jeho texty a aranžmá dávaly skladbám zcela jiný rozměr.
Buďme k sobě upřímní: Vánoce jsou pro leckoho hudební peklo. Od poloviny listopadu nás v supermarketech terorizuje Mariah Carey a George Michael se nás snaží přesvědčit, že „Last Christmas“ je stále ještě legální způsob mučení. Pokud už máte z těch rolniček tik v oku, nejste v tom sami. I v redakci Retrovibes jsme měli chuť se letos odstěhovat do jeskyně. Jenže pak jsme otevřeli archivy. A zjistili jsme, že i když vás Vánoce „neberou“, existují nahrávky, které prostě nejde ignorovat.
Když se v roce 1969 z kalifornského Berkeley ozval do světa gospelový refrén „Oh Happy Day“, málokdo tušil, že právě začíná nová kapitola duchovní hudby. Edwin Hawkins Singers, pod vedením skladatele, klavíristy a sbormistra Edwina Hawkinse, nejenže přepsali pravidla gospelu, ale přiblížili jeho poselství masám s takovou silou, že se jejich tvorba stala součástí popové DNA. A to bez kompromisů v duchovním obsahu.
Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto nepravděpodobné desky – a zároveň hluboce lidský příběh o důstojnosti, talentu a neuvěřitelné pokoře. O lidech, kteří celý život hráli, zpívali a mizeli v zapomnění, aby se na sklonku života zničehonic ocitli v centru světové pozornosti. Těch 82 % na ČSFD není náhoda. Wenders zachytil nejen syrovou krásu Havany, ale i okamžik, kdy se v oprýskaném studiu mezi americkými veterány z padesátých let zrodilo album, které obletělo svět.