V červenci 1969 se svět díval nahoru. Raketa Saturn V mířila k Měsíci, televize běžely naplno a technologický optimismus měl své žně. A do toho vychází singl, který začíná slovy „Ground Control to...
Když u nás v roce 1987 vyšla kniha "My děti ze stanice ZOO", znamenala několikanásobný šok. Opravdu úřady dovolily knihu s tak kontroverzním tématem? To byl šok číslo jedna. Po otevření knihy následovaly další: mrazivě a bez příkras (ústy velmi mladé dívky) líčené prostředí západního Berlína, šedá zóna prostitutek, feťáků, dealerů, kteří často ještě ani neodrostli školním lavicím. Dokumentární fotografie vychrtlých zombie a bezútěšných prostor stanice ZOO pak citlivější povahy dorazily.
Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.
Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young, dostal tenhle sen i pořádnou dávku syrové energie a nepředvídatelnosti. Crosby, Stills & Nash (a někdy Young) nebyli jen kapela, ale spíš časovaná bomba plná talentu, ega a nekonečných konfliktů.
Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".
Johnny Cash nebyl jen country zpěvák. Byl fenomén. Jeho hudba překračovala hranice žánrů i generací a oslovovala jak milovníky country, tak rockery, bluesmany nebo folkaře. S hlubokým hlasem, nekompromisním přístupem a aurou drsného, ale spravedlivého vypravěče si získal fanoušky po celém světě. A i když jeho kariéra měla své vzestupy i pády, jedno zůstalo jisté – Johnny Cash byl a je ikonou.
Pokus přivést muzikál do československých polí? Proč ne, zvlášť když ho pohání soundtrack, co má šmrnc. "Den je krásný" je bezostyšná dávka optimismu – žádná vysoká hudba, ale melodická bomba, co se vám zasekne v hlavě jak refrén šlágru z rádia. Pak přijde "Bossa nova", která přinese latinskoamerický vánek, i když trochu školácký. Je to ale tam – náznak, že svět se točí i za hranicemi.
Pátrání v rockové historii připomíná archeologický průzkum. Co vám říkají pojmy jako jug band, skiffle, rockabilly nebo merseybeat? Pokud nejste zapálení muzikologové, nejspíš moc ne. Ale nebojte, vezmeme si na pomoc imaginární lopatku a pustíme se do hudebních vykopávek – i když, na rozdíl od archeologů, musíme přiznat, že naše objevy mají v chronologii docela zmatek.
Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.
Jakpak to máte letos se Silvestrem? Chystáte domácí party? To vám chválíme! Nezapomeňte ovšem, že chlebíčky a sekt jsou sice vítané pohoštění, ale tu správnou náladu zajistí především znalecky vybraná hudba.
Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
