Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Redakce Retrovibes Při náhodném poslechu některého z rozlehlých alb Tangerine Dream se nevyhnete srovnání s Jean-Michelem Jarrem. Oba milovali sekvencery – to hypnotické „ťukání“, které žene skladbu dopředu jako motor bez brzdy. Oba sahali po stejných analogových hračkách typu ARP 2600 nebo EMS VCS 3, takže ty bublavé, polotekuté zvuky znáte z obou táborů. Jenže zatímco Jarre z toho stavěl elegantní elektronický šanson pro masy, Tangerine Dream z těch samých součástek montovali vesmírnou úzkost. Jarre je melodie. Tangerine Dream jsou atmosféra. Konec hlášení.
Redakce Retrovibes Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
Redakce Retrovibes Hra na hlubokomyslnost je oblíbenou disciplínou mnoha rockových sestav, jen u Pink Floyd se však stala přirozenou součástí jejich DNA, nikoliv jen pózou. Tahle kapela nikdy nemusela nic přehrávat, aby působila jako z jiné dimenze. Kdyby se dějiny rocku psaly podle intenzity, s jakou se hudba zabodne do podvědomí, Floydi by byli na titulní straně každé kapitoly.
Redakce Retrovibes Pokud bychom hledali kapelu, která rozproudila první skutečnou rock and rollovou horečku, Bill Haley & His Comets jsou jasným kandidátem. Tahle parta byla jako startovací pistole pro hudební revoluci, která od základů proměnila svět.
Redakce Retrovibes Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů.
Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez zbytečné stylizace, zato s chirurgickou přesností a podprahovým děsem podmanila miliony diváků. Téma jaderné katastrofy není zrovna typický večerníček – přesto se k němu řada z nás vrací opakovaně. Ne snad z masochismu, ale protože máloco nás v posledních letech na obrazovce zasáhlo s takovou intenzitou a upřímností.
Redakce Retrovibes Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.
Redakce Retrovibes Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Redakce Retrovibes Když do socialistického Československa proniklo jeho tenorové vibrato, názory generací se s třeskem střetly. Ti „dříve narození“ ho zbožňovali. Ať už zpíval anglicky, španělsky či francouzsky, vždy to bylo srozumitelné, líbivé a přinášelo to romantické představy moře, pláží, západů slunce a zvuku cikád. Pro mladší generaci to byl „ten trapnej břichatej Řek“ s přeslazeným repertoárem a kýč, který si zasloužil být zařazený někam mezi krimplenové šaty a zahradní trpaslíky. Pro režim to pak byl „pokrokový Řek“, jehož pravicová junta (ideologický nepřítel č. 1) donutila opustit Řecko.
