Rok 1983 přinesl na obrazovky Československé televize sci-fi seriál Návštěvníci – a hned prvním dílem přikoval k televizím děti i dospělé. Nebylo to jen tím, že šlo o sci-fi, i když v poněkud...
V dějinách progresivního rocku existují kapely, které žánr definovaly – a pak je tu King Crimson. Pro muzikanty za železnou oponou to byla instituce. Laboratoř. Obtížná konzervatoř bez diplomu. V době, kdy se vinylové desky pašovaly v kufrech diplomatů, přepisovaly na pásky a kopírovaly do ztráty kvality i nervů, působil zvuk Roberta Frippa jako zpráva z jiné planety. Nešlo jen o to, že to bylo „jiné“. Bylo to náročné. Nepodbízivé. Inteligentní. A tím pádem magnetické.
Zatímco v divadelním umění jsou kostýmy a masky základem řemesla, populární hudba v tomhle ohledu dlouho držela civilní tvář. Zlom přišel až se jménem Arthur Brown. I když se před ním objevovaly různé výstřelky, on byl první, kdo z vizuálu udělal pohlcující performance. Když v roce 1968 vylezl na pódium s hořící helmou a hřímal: „I am the God of Hellfire!“, odpálil vizuální lavinu.
Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto nepravděpodobné desky – a zároveň hluboce lidský příběh o důstojnosti, talentu a neuvěřitelné pokoře. O lidech, kteří celý život hráli, zpívali a mizeli v zapomnění, aby se na sklonku života zničehonic ocitli v centru světové pozornosti. Těch 82 % na ČSFD není náhoda. Wenders zachytil nejen syrovou krásu Havany, ale i okamžik, kdy se v oprýskaném studiu mezi americkými veterány z padesátých let zrodilo album, které obletělo svět.
Na první pohled to vypadá jako zaujatost, vždyť co už v našich končinách může mít dokonalejší punc retro? Odpověď je jednoduchá – přikláníme se k názoru, který pravověrní trampi neradi slyší: totiž že trampská hudba je specifickou „odrůdou“ folku. Na jejím vzniku se v dobách první republiky podepsaly vlivy lidovek, kramářských písní, tehdy populárních cechovních sborů, ale také jazzu. Texty, zřetelně ovlivněné rodokapsy a westerny, byly romantické a sentimentální. Často opěvovaly krásu přírody, paradoxně však šlo zhusta o přírodu americkou či kanadskou, kam se běžný tramp od Berounky nejspíš nikdy v životě nepodíval.
Píseň „Oh Happy Day“ je bezesporu jednou z nejznámějších gospelových skladeb všech dob. Její energické provedení, silné vokály a nakažlivá radost oslovily miliony posluchačů po celém světě. Ale víte, že její kořeny sahají až do 18. století?
Přiznejme si to hned na začátku. Love Actually je čistý, vypočítavý útok na naše emoce. Richard Curtis přesně věděl, co dělá, když míchal tenhle vánoční koktejl, a my mu to i po dvou dekádách baštíme i s navijákem. Proč? Protože to udělal s takovým šarmem, humorem a britskou přímočarostí, že mu ty občasné přeslazené momenty prostě odpustíme.
Kdyby se hudební kariéra dala měřit rozsahem přežitých žánrů, Etta James by byla maratonská legenda. Zpěvačka, která se narodila jako Jamesetta Hawkins, vstoupila do hudby stylem, který v 50. letech odpovídal jen těm nejodhodlanějším — rovnýma nohama, bez brzdy a ideálně v bandu, který se jmenuje Creolettes. Ano, to byly její začátky: doo-wopový dívčí kvartet, školní uniformy, melodické linky, které by dnes klidně mohly běžet v nějakém Netflix retro seriálu.
Představte si hudební arénu, kde proti sobě stojí dvě legendy country hudby: Jimmie Rodgers a Hank Williams. Oba jsou nespornými titány žánru, oba zanechali nesmazatelný otisk v hudební historii. Ale kdo z nich si zaslouží titul „otec country“? Uděláme si v tom jasno – ačkoliv nám může hrozit, že se při tom zatouláme v chaosu country hudby.
Když v roce 2007 vtrhl do kin nízkonákladový irský film Once, publikum bylo dojaté. A dávalo to smysl — autenticita je vzácná komodita a Once se prodával jako její koncentrovaná podoba. Malý film, malý příběh, malí lidé — a mezi nimi něco, čemu se pak roky říkalo „nezaměnitelná chemie“.
Před časem jsme se na Retrovibes ptali, jestli má smysl hrát na Portě ‚Toulavýho‘ i po čtyřicáté. Byla to provokace? Možná trochu. Ale reakce, které se strhly, nám ukázaly jednu věc: Festival Porta pro své návštěvníky neznamená jen položku v kalendáři. Je to hluboká a nefalšovaná emoce.
