Žádné bačkory a klid, ale pořádně sešlápnutý plyn! Jaroslav „Olin“ Nejezchleba dnes v Malostranské besedě rozjíždí oslavu svých narozenin a název akce „Olin 66“ mluví za vše. Stejně jako slavná...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Redakce Retrovibes Marvin Gaye byl ten typ zpěváka, který by klidně mohl číst telefonní seznam a stejně by to znělo jako manifest o lásce, bolesti a všem mezi tím. Čtyři oktávy, charisma, které se nevyučuje, a talent, který se v Motownu rodil jednou za dekádu. Jenže rodil se i bojovník se sebou samým — a právě tenhle kontrast z něj udělal jednoho z nejvlivnějších hudebníků 20. století.
Redakce Retrovibes "Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.
Redakce Retrovibes Je jen málo filmů, kde Jean Gabin nejen hraje, ale kde se i každá druhá věta stane legendou. Svatý rok je jednou z těchto vzácných komedií. Atypická francouzská heist movie s notným přesmykem do absurdity, v níž se dva uprchlí vězni v rouchu katolických kněží vydávají do Říma pro lup ukrytý před mnoha lety. Jenže plány zřídka vycházejí podle představ, zvláště když jejich cestu zkomplikuje únos letadla a nakonec zjistí, že poklad, na který se těšili, se mezitím stal světským majetkem církve.
Redakce Retrovibes Když v roce 2007 vtrhl do kin nízkonákladový irský film Once, publikum bylo dojaté. A dávalo to smysl — autenticita je vzácná komodita a Once se prodával jako její koncentrovaná podoba. Malý film, malý příběh, malí lidé — a mezi nimi něco, čemu se pak roky říkalo „nezaměnitelná chemie“.
Redakce Retrovibes Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
Redakce Retrovibes Vítejte v e-zinu RetroVibes, vašem spolehlivém průvodci do zlatých časů populární hudby – do doby, kdy riffy byly tvrdé, texty dávaly smysl a mikrofony se nepoužívaly jako dekorace na playbackové vystoupení.
RetroVibes vznikl jako malý vzdor proti záplavě dnešního mainstreamu, kde každý hit zní jako klon toho předchozího a texty by šlo shrnout do třech vět. My věříme, že hudba je víc než algoritmus – je to umění, vášeň a příběh. A právě tyhle příběhy vám chceme vyprávět.
Redakce Retrovibes Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".
Redakce Retrovibes Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský. A Ota Petřina je nepopiratelně příklad druhého případu. Tenhle nenápadný chlapík s kytarou a hustými dlouhými vlasy, které si kdysi v dobách totality odmítl nechat ostříhat (což mu vyneslo zákaz veřejného hraní), byl hnací silou mnoha zásadních desek české hudební scény 70. a 80. let. Nejenže tvořil hudbu, ale jeho texty a aranžmá dávaly skladbám zcela jiný rozměr.
Redakce Retrovibes Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto nepravděpodobné desky – a zároveň hluboce lidský příběh o důstojnosti, talentu a neuvěřitelné pokoře. O lidech, kteří celý život hráli, zpívali a mizeli v zapomnění, aby se na sklonku života zničehonic ocitli v centru světové pozornosti. Těch 82 % na ČSFD není náhoda. Wenders zachytil nejen syrovou krásu Havany, ale i okamžik, kdy se v oprýskaném studiu mezi americkými veterány z padesátých let zrodilo album, které obletělo svět.
