Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young,...
Některé zpěvačky mají rozsah. Některé mají techniku. A pak je tu Koko Taylor – žena, která měla hlas jako náraz kamionu do plechových vrat a používala ho přesně tak.
Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!
Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.
V Česku máme s country tak trochu problém. Pleteme si ji s její lokální mutací, která se sice hezky zpívá u táboráku, ale má jeden zásadní nedostatek: chybí jí drajv. Česká country se časem tak nějak „prohoupala“ do rytmu, který má blíž k dechovce nebo vlažnému popu než k syrovému vyprávění z okraje společnosti. Je to taková „knedlíková“ verze – nikoho neurazí, ale krev vám v žilách nerozproudí. Jenže country se nemá hrát v papučích. Má se hrát v botách, co něco zažily.
Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
Když se řekne soul, jedno jméno by mělo zaznít mezi prvními – Sam Cooke. Byl nejen jedním z průkopníků tohoto žánru, ale také zpěvákem s tak podmanivým hlasem, že dokázal proměnit jakoukoli skladbu v nezapomenutelný zážitek. Jeho přechod z gospelu k populární hudbě byl nejen přirozený, ale také revoluční. Bez jeho vlivu by soul možná nikdy nedosáhl takového věhlasu a mnoho jeho následovníků by nikdy nevstoupilo na hudební scénu.
V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.
Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici mezi obojím. Jedním z nich je Oye Como Va, nesmrtelná latinskoamerická hymna, která proslavila Santanu, ale jejíž kořeny sahají mnohem hlouběji.
Když Nina Simone vstoupila na pódium, nešlo jen o hudbu. Byla tam proto, aby sdělila něco, co nemohlo zůstat nevyslyšeno. Její hlas, hluboký a vášnivý, vás zavalil jako přílivová vlna. Její klavírní hra, ovlivněná klasickou hudbou, přinesla do soulu a jazzu něco jedinečného. A když Nina zpívala, bylo jasné, že to není jen pro zábavu – byl to projev síly, bolesti, naděje a hrdosti.
