„Like a Rolling Stone“ není jen písnička, je to kulturní manifest. Její cesta od Dylanova hotelového rukopisu až po cover verze od Hendrixe, Marleyho nebo Bowieho připomíná evoluci mýtu, který se...
Peking a Šanghaj, říjen 1981. Pouhých pět let po smrti Mao Ce-tunga a v době, kdy byla Čínská lidová republika pro západní popkulturu prakticky terra incognita, se v tamních koncertních halách rozsvítily neonové lasery a rozezněly frekvence, které místní publikum nikdy předtím neslyšelo. Legendární hudební dokument The China Concerts (a doprovodné dvojalbum) není jen obyčejným záznamem turné. Je to fascinující audiovizuální svědectví o historickém okamžiku, kdy se skrze syntetický zvuk na chvíli protnuly dva zdánlivě neslučitelné světy.
Redakce Retrovibes Zvedněte ruku, kdo neznáte The Mamas & the Papas. Žádná ruka nahoře? My to věděli. Symbol hippies, nespoutanosti, kalifornského léta, písniček, které znějí, jako by vznikly někde mezi pláží a západem slunce. Čtyři hlasy, které do sebe zapadly tak samozřejmě, až to působí jako dílo náhody.
Redakce Retrovibes Marvin Gaye byl ten typ zpěváka, který by klidně mohl číst telefonní seznam a stejně by to znělo jako manifest o lásce, bolesti a všem mezi tím. Čtyři oktávy, charisma, které se nevyučuje, a talent, který se v Motownu rodil jednou za dekádu. Jenže rodil se i bojovník se sebou samým — a právě tenhle kontrast z něj udělal jednoho z nejvlivnějších hudebníků 20. století.
Redakce Retrovibes Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v umění hodné koncertních síní. Bez něj by jazz nevypadal tak, jak ho dnes známe.
Redakce Retrovibes Než přišly hudební kanály a algoritmy, existoval v Americe muž, jehož pódiem musel projít každý, kdo chtěl v USA skutečně uspět – od Elvise Presleyho po The Beatles. Edward Vincent Sullivan sice postrádal rytmus i bavičský talent, ale měl neomylný čich na to, co Amerika v neděli večer u televize snese. Byl to sňatek z rozumu mezi rebelskou hudbou a konzervativním obývákem.
Redakce Retrovibes Říct, že Hříšný tanec (Dirty Dancing) je film, ve kterém jde především o hudbu, není ani trochu přehnané. Jasně, je tu ten příběh – jednoduchý a přímý jako letní flám na táboře pro bohaté, kde si mladá dívka uvědomí, že tančit a milovat je víc než jen dělat to, co od ní očekává táta. Ale hudba? To je pravý motor filmu. Ať už se mluví o nostalgii 60. let nebo hitovkách 80. let, soundtrack má svou vlastní dynamiku, která dává celému dílu kouzlo, jež přetrvává.
Redakce Retrovibes Dneska máme všechno. V kapse nosíme celou historii hudby, od Johanna Sebastiana Bacha po nejnovější synth-pop. Stačí kliknout, a hraje to. Stačí přeskočit, a hraje něco jiného. Nekonečný bufet, kde si můžete nandat všechno – a nakonec stejně odejdete s pocitem, že jste vlastně nic neochutnali. Hojnost z nás udělala přebíravé konzumenty. Z hudby se stal „content“, který protéká ušima jako voda z kohoutku. Je jí dost, je levná a je všude. A právě to je ten problém.
Redakce Retrovibes Johnny Cash nebyl jen country zpěvák. Byl fenomén. Jeho hudba překračovala hranice žánrů i generací a oslovovala jak milovníky country, tak rockery, bluesmany nebo folkaře. S hlubokým hlasem, nekompromisním přístupem a aurou drsného, ale spravedlivého vypravěče si získal fanoušky po celém světě. A i když jeho kariéra měla své vzestupy i pády, jedno zůstalo jisté – Johnny Cash byl a je ikonou.
Redakce Retrovibes Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.
Redakce Retrovibes Existují osobnosti, které se v dějinách hudby objeví přesně v ten okamžik, kdy je svět potřebuje. A pak jsou osobnosti, které se objevují dokonce dřív, než svět vůbec stihne pochopit, že je potřebuje. Pete Seeger patřil k těm druhým.
