Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v...
V dějinách progresivního rocku existují kapely, které žánr definovaly – a pak je tu King Crimson. Pro muzikanty za železnou oponou to byla instituce. Laboratoř. Obtížná konzervatoř bez diplomu. V době, kdy se vinylové desky pašovaly v kufrech diplomatů, přepisovaly na pásky a kopírovaly do ztráty kvality i nervů, působil zvuk Roberta Frippa jako zpráva z jiné planety. Nešlo jen o to, že to bylo „jiné“. Bylo to náročné. Nepodbízivé. Inteligentní. A tím pádem magnetické.
Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.
The Shadows byli víc než jen doprovodná kapela Cliffa Richarda – byli mistři instrumentální hudby, kteří ovlivnili celou generaci kytaristů. Ale tahle britská banda má na triku mnohem víc než jen roli doprovodné kapely. Pojďme se mrknout na jejich vlastní pecky, kterými obohatili hudební scénu, a na to, jak se jejich muzika dostala až na filmová plátna.
Byly doby, kdy slovo Porta neznamenalo jen festival. Znamenalo komunitu. Znamenalo životní styl. A pro tisíce mladých lidí představovalo něco, co se v tehdejším Československu hledalo jen těžko: prostor ke svobodnému vyjádření – alespoň tak svobodnému, jak to režim dovolil. A to z ní dělalo něco mnohem většího než obyčejnou přehlídku písničkářů a kapel.
Všimli jste si? Slyšíte ji teď v televizi každou chvíli. Allegro vsadilo na city a jejich vánoční příběh o otci a dceři doprovází jedna z nejslavnějších písní historie – Stand By Me (Ben E. King).
Steven Spielberg měl za sebou blockbustery, rodinné trháky i dobrodružné série, ale Schindlerův seznam je jiná liga. Tříapůlhodinový, syrový opus, který vám nedá vydechnout — film, který vás ne„ztiší“, nýbrž pohltí a sevře, a ještě dlouho po závěrečných titulcích se z něj pořád nemůžete vymanit. Místy sice vykoukne typická spielbergovská exaltovanost, ale v drtivé většině jde o nekompromisní, neodvádějící pohled na temnou kapitolu dějin, podaný s takovou intenzitou, že divák prostě nemá kam uhnout.
Pokus přivést muzikál do československých polí? Proč ne, zvlášť když ho pohání soundtrack, co má šmrnc. "Den je krásný" je bezostyšná dávka optimismu – žádná vysoká hudba, ale melodická bomba, co se vám zasekne v hlavě jak refrén šlágru z rádia. Pak přijde "Bossa nova", která přinese latinskoamerický vánek, i když trochu školácký. Je to ale tam – náznak, že svět se točí i za hranicemi.
V rubrice Soul & Gospel se tentokrát podíváme na muže, který vstoupil do dějin populární hudby jako naprostý unikát. Zatímco hvězdy labelu Motown byly precizně broušené diamanty pod pevnou rukou producentů, Bill Withers byl samorost. Své první studiové pokusy financoval z vlastní kapsy a už v roce 1967 nahrál (prakticky nepovšimnutý) debut Three Nights and a Morning. Ten skutečný, osudový zlom ale přišel až o tři roky později. Billovi bylo tehdy už dvaatřicet let.
Marvin Gaye byl ten typ zpěváka, který by klidně mohl číst telefonní seznam a stejně by to znělo jako manifest o lásce, bolesti a všem mezi tím. Čtyři oktávy, charisma, které se nevyučuje, a talent, který se v Motownu rodil jednou za dekádu. Jenže rodil se i bojovník se sebou samým — a právě tenhle kontrast z něj udělal jednoho z nejvlivnějších hudebníků 20. století.
Skvělý nápad, slabší provedení. Richard Curtis a Danny Boyle přicházejí s premisou, která by mohla otřást hudebním světem – co kdyby Beatles zmizeli z historie a jejich písně znal jen jediný člověk? Jenže místo filozofování nad tím, jak by jejich hudba obstála v dnešním digitálním chaosu, dostáváme romantickou komedii, která Beatles používá spíš jako kulisu než jako skutečné téma.
