Porta – festival řízený „z obýváku“
Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a...
Peking a Šanghaj, říjen 1981. Pouhých pět let po smrti Mao Ce-tunga a v době, kdy byla Čínská lidová republika pro západní popkulturu prakticky terra incognita, se v tamních koncertních halách rozsvítily neonové lasery a rozezněly frekvence, které místní publikum nikdy předtím neslyšelo. Legendární hudební dokument The China Concerts (a doprovodné dvojalbum) není jen obyčejným záznamem turné. Je to fascinující audiovizuální svědectví o historickém okamžiku, kdy se skrze syntetický zvuk na chvíli protnuly dva zdánlivě neslučitelné světy.
Když se řekne Chick Corea, zasvěcení okamžitě vědí – génius kláves, mistr improvizace a chlapík, který si jazz osahal snad ze všech stran. Elektrický jazz-rock, akustické trio, latinské vlivy, avantgarda… Nic pro něj nebylo tabu. Od 60. let až do svého odchodu v roce 2021 byl jednou z klíčových postav jazzu a jeho hra inspirovala generace muzikantů.
William Christopher Handy, často označovaný jako "otec blues", byl americký hudebník a skladatel, který hrál klíčovou roli při přeměně blues z regionálního, převážně afroamerického hudebního stylu na celosvětově uznávaný žánr. Jeho životní příběh je příběhem vášně, odhodlání a hudebního génia, které dokázalo překonat společenské bariéry a ovlivnit hudební dějiny.
Některé příběhy hudby zní jako legenda. Tenhle zní spíš jako dobře napsaný podvod – a o to je lepší. Vernon Dalhart totiž nebyl žádný zaprášený kovboj odněkud z Texasu. Byl to školený tenor, který začínal u opery a lehkých árií. Prostě člověk, kterého bys čekala spíš v obleku na jevišti než v prachu cest. Jenže pak přišla realita. A realita říká: publikum chce něco jiného.
Nejdřív si dáme malé opáčko. Co vám říká „Superstition“ nebo dojemná „I Just Called to Say I Love You“? Jestli vám okamžitě naskočilo jméno Stevie Wonder, gratulujeme – patříte mezi ty, kteří jeho vlivu neutekli. Ale tenhle chlapík je mnohem víc než jen pár megahitů. Jeho hudební cesta je příběh neuvěřitelného talentu, nekonečné kreativity a nezapomenutelných alb, která změnila tvář soulu, funku a popu. Takže pojďme na to – jak se z malého kluka, který od narození neviděl, stal jeden z největších hudebníků všech dob?
Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.
Než přišly hudební kanály a algoritmy, existoval v Americe muž, jehož pódiem musel projít každý, kdo chtěl v USA skutečně uspět – od Elvise Presleyho po The Beatles. Edward Vincent Sullivan sice postrádal rytmus i bavičský talent, ale měl neomylný čich na to, co Amerika v neděli večer u televize snese. Byl to sňatek z rozumu mezi rebelskou hudbou a konzervativním obývákem.
Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v kamerových epilepsiích, žádná CGI gymnastika mezi kulkami. Redfordovi stačí jen čtyřiačtyřicítka, vojenský výcvik spojaře a blonďatá hříva, za kterou by mu odpustili i špionáž proti vlastní matce. Stará poctivá práce.
Všimli jste si? Slyšíte ji teď v televizi každou chvíli. Allegro vsadilo na city a jejich vánoční příběh o otci a dceři doprovází jedna z nejslavnějších písní historie – Stand By Me (Ben E. King).
John Mayall. Jméno, které se stalo synonymem britského blues. Ačkoliv se nikdy neproslavil jako globální hvězda, jeho přínos hudbě je obrovský – nejen jako zpěváka a kytaristy, ale především jako kapelníka a objevitele talentů. Jeho skupinou Bluesbreakers prošly osobnosti, které zásadně ovlivnily rockovou a bluesovou scénu.