Porta – festival řízený „z obýváku“
Pátrání v rockové historii připomíná archeologický průzkum. Co vám říkají pojmy jako jug band, skiffle, rockabilly nebo merseybeat? Pokud nejste zapálení muzikologové, nejspíš moc ne. Ale nebojte,...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Když se v roce 1969 z kalifornského Berkeley ozval do světa gospelový refrén „Oh Happy Day“, málokdo tušil, že právě začíná nová kapitola duchovní hudby. Edwin Hawkins Singers, pod vedením skladatele, klavíristy a sbormistra Edwina Hawkinse, nejenže přepsali pravidla gospelu, ale přiblížili jeho poselství masám s takovou silou, že se jejich tvorba stala součástí popové DNA. A to bez kompromisů v duchovním obsahu.
"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.
Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young, dostal tenhle sen i pořádnou dávku syrové energie a nepředvídatelnosti. Crosby, Stills & Nash (a někdy Young) nebyli jen kapela, ale spíš časovaná bomba plná talentu, ega a nekonečných konfliktů.
Zatímco minule jsme obdivovali precizní geometrii a „matematický“ řád Reida Milese, dnes se vydáme na opačný konec grafického vesmíru. Pokud byl Miles architektem čistoty, pak je Karel Haloun mistrem zkroceného chaosu. V české grafice je institucí, jehož rukopis poznáte na první pohled – i když vás někdy nutí k luštění složitých vizuálních rébusů.
Existuje zvláštní druh úspěchu, který by měl mít vlastní varovný štítek. Napíšete píseň, která přežije všechno – módní vlny, technologické změny i vlastní autorský vývoj. Gratulujeme. Právě jste si postavili zlatou klec. Publikum vás miluje, rádia vás hrají, peníze tečou. A zároveň se z vás stává jednopísňový jukebox, který má povoleno jen jedno tlačítko.
Hudební průmysl tomu říká „evergreen“. Muzikanti spíš „doživotí“.
Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.
Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.
Když se řekne blues, většině z nás se vybaví jméno B. B. King. Tento legendární kytarista a zpěvák se stal synonymem pro blues a jeho vliv na hudební scénu je nepopiratelný. Pojďme se podívat na jeho život a kariéru, které byly stejně fascinující jako jeho hudba.
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.