„Je to nejsladší melodie, jakou kdy apartheid vytvořil – a také nejdražší. Solomon Linda, jihoafrický dělník z Johannesburgu, napsal v roce 1939 píseň ‚Mbube‘ (‚Lev‘) pro svou kapelu The Evening...
Někdy ve třicátých letech minulého století se na americkém Jihu začal vyprávět zvláštní příběh. Mladý bluesman jménem Robert Johnson prý jedné noci přišel na osamělou křižovatku, kde potkal samotného ďábla. Ten mu měl naladit kytaru, vrátit mu ji do rukou — a spolu s ní i talent, jaký prý žádný jiný hráč neměl. Je to krásná legenda. Má jen jednu drobnou vadu: skoro jistě se nikdy nestala. Což ovšem vůbec nebrání tomu, aby se vyprávěla už téměř sto let. Ale ať už se na té křižovatce odehrálo cokoliv, jedno je jisté: hudební historie miluje dobré legendy. A někdy jsou ty legendy skoro stejně zajímavé jako samotné písně.
V hudební historii existují jména, která září jasně, a pak jsou tu ta, která by měla zazářit, ale zůstala ve stínu. Big Mama Thornton patří do té druhé kategorie – a přitom právem měla být bluesovou hvězdou první velikosti. Narodila se jako Willie Mae Thornton v roce 1926 v alabamském Montgomery a už od dětství nasávala gospel a blues. Hudební vzdělání? Nula. Akademické zázemí? Žádné. Zato měla něco, co jí mohli ostatní jen závidět – neuvěřitelně silný hlas a neomylné hudební cítění.
Phil Ochs byl písničkář, který se nebál říkat věci naplno. Břitká satira, ostrá kritika společnosti a nekompromisní postoje – to byly hlavní ingredience jeho tvorby. V 60. a 70. letech se stal jednou z nejvýraznějších postav protestního folku, i když jeho hudební dráha postupně přešla daleko za hranice žánru.
Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.
Skladba El Cóndor Pasa je pro většinu lidí synonymem ikonické verze dua Simon & Garfunkel. Jenže tahle melodie má mnohem hlubší kořeny, sahající až k peruánské zarzuele z počátku 20. století. Je to příběh hudby, která přešla z divadelních scén do světa populární hudby, filharmoniků, jazzových úprav i repertoáru pouličních muzikantů, a nakonec se stala oficiální součástí peruánského kulturního dědictví. Takže oblečte pončo, nalijte si maté a ponořme se do historie tohoto fascinujícího hudebního fenoménu.
Pokus přivést muzikál do československých polí? Proč ne, zvlášť když ho pohání soundtrack, co má šmrnc. "Den je krásný" je bezostyšná dávka optimismu – žádná vysoká hudba, ale melodická bomba, co se vám zasekne v hlavě jak refrén šlágru z rádia. Pak přijde "Bossa nova", která přinese latinskoamerický vánek, i když trochu školácký. Je to ale tam – náznak, že svět se točí i za hranicemi.
Všichni mluví o tom, jak rock převzal jazzovou svobodu. Ale v 70. letech se pár jazzmanů rozhodlo udělat přesný opak: vzít si zpátky groove, decibely a elektriku. A vzniklo něco, co se jmenovalo Weather Report. Když jste jejich první desku pustili rodičům, mysleli si, že rádio ruší bouřka. A když jste jim pustili Heavy Weather, začali se ptát, jestli to ještě je jazz, nebo už disco pro hudebníky s doktorátem.
Řekněte jméno Frank Sinatra a většině lidí se vybaví hedvábně hladký hlas, bezchybné frázování a image charismatického elegána s whiskey v jedné ruce a cigaretou v druhé. Dnes je Sinatra vnímán spíše jako popová ikona, ale v době jeho největší slávy byla hranice mezi jazzem a popem takřka neviditelná. Ať už zpíval swingující standardy s big bandem nebo intimní balady, vždy to dělal s mistrovským citem pro rytmus a výraz.
Když se v roce 1969 z kalifornského Berkeley ozval do světa gospelový refrén „Oh Happy Day“, málokdo tušil, že právě začíná nová kapitola duchovní hudby. Edwin Hawkins Singers, pod vedením skladatele, klavíristy a sbormistra Edwina Hawkinse, nejenže přepsali pravidla gospelu, ale přiblížili jeho poselství masám s takovou silou, že se jejich tvorba stala součástí popové DNA. A to bez kompromisů v duchovním obsahu.
Hra na hlubokomyslnost je oblíbenou disciplínou mnoha rockových sestav, jen u Pink Floyd se však stala přirozenou součástí jejich DNA, nikoliv jen pózou. Tahle kapela nikdy nemusela nic přehrávat, aby působila jako z jiné dimenze. Kdyby se dějiny rocku psaly podle intenzity, s jakou se hudba zabodne do podvědomí, Floydi by byli na titulní straně každé kapitoly.
