Svatý rok (1976) – recenze
Je jen málo filmů, kde Jean Gabin nejen hraje, ale kde se i každá druhá věta stane legendou. Svatý rok je jednou z těchto vzácných komedií. Atypická francouzská heist movie s notným přesmykem do...
Je jen málo filmů, kde Jean Gabin nejen hraje, ale kde se i každá druhá věta stane legendou. Svatý rok je jednou z těchto vzácných komedií. Atypická francouzská heist movie s notným přesmykem do...
V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.
Když přijde řeč na cenzuru v hudbě, nejspíš si všichni vybavíme socialistické Československo. Ať už šlo o plošné, doživotně míněné zákazy vystupování (např. Marta Kubišová, Plastic People Of the Universe, Psí vojáci), časové nebo regionální omezení (např. Pražský výběr, Blue Effect) anebo projevy "šedé zóny" cenzury, kdy hudebníkům pod různými záminkami rušili koncerty, nepovolovali nahrávání desek či vystupování v televizi, zakazovali texty písniček (Vladimír Mišík, Abraxas, Olympic, Progres 2). Tato poslední, skrytá forma cenzury byla pro umělce velmi frustrující a vytvářela atmosféru nejistoty a strachu. Bylo obtížné definovat, co je "povolené" a co "zakázané", a umělci se tak museli neustále pohybovat na tenkém ledě.
Bobby McFerrin není jen ten týpek, co v 80. letech rozverně zpíval Don’t Worry, Be Happy. Tohle je chlapík, co dokázal udělat z vlastního hlasu orchestr, jehož koncerty vypadají spíš jako nekonečná improvizace než klasické vystoupení, a jehož hudební experimenty si podávají ruku s jazzem, klasickou hudbou i čistou spontánností.
Existují osobnosti, které se v dějinách hudby objeví přesně v ten okamžik, kdy je svět potřebuje. A pak jsou osobnosti, které se objevují dokonce dřív, než svět vůbec stihne pochopit, že je potřebuje. Pete Seeger patřil k těm druhým.
Neumíme si představit, že bychom pro první článek v rubrice Jazz zvolili jiné jméno :-)
Louis Armstrong, známý pod přezdívkami „Satchmo“ nebo „Pops“, je jednou z největších ikon jazzu 20. století. Tento geniální trumpetista a zpěvák, narozený 4. srpna 1901 v New Orleans, změnil tvář hudby díky svému charismatickému projevu, sólové hře a inovativnímu scatovému zpěvu.
Steven Spielberg měl za sebou blockbustery, rodinné trháky i dobrodružné série, ale Schindlerův seznam je jiná liga. Tříapůlhodinový, syrový opus, který vám nedá vydechnout — film, který vás ne„ztiší“, nýbrž pohltí a sevře, a ještě dlouho po závěrečných titulcích se z něj pořád nemůžete vymanit. Místy sice vykoukne typická spielbergovská exaltovanost, ale v drtivé většině jde o nekompromisní, neodvádějící pohled na temnou kapitolu dějin, podaný s takovou intenzitou, že divák prostě nemá kam uhnout.
Když se v českých zemích během protektorátu řeklo "potápky", každý věděl, že se nemluví o vodním ptactvu, ale o mladé subkultuře, která svým stylem, chováním a mluvou provokovala konformní společnost i úřady. Tito mladí rebelové byli pravděpodobně jednou z prvních českých subkultur – a rozhodně stáli za povšimnutí.
John Coltrane nebyl jen saxofonista, který hrál rychle, přesně nebo „čistěji než ostatní“. Byl to člověk, který jazzem prorážel strop reality. Jeho hudební vývoj představuje jednu z nejradikálnějších transformací v moderní hudbě — a pokaždé, když jste si mysleli, že už je pryč, zaslechli jste za sebou ozvěnu jeho tónu, jako by vám šeptal: „Ještě dál.“
Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.
Miloš Forman, s nenapodobitelným citem pro lidskost a absurditu, vzal legendární broadwayský muzikál a přetavil ho v něco, co se jen vzdáleně podobá jeho divadelní předloze. Vlasy ve Formanově podání nejsou jen vyprávěním o hippie éře, ale jakýmsi surrealistickým průřezem dobovou kulturou, který kombinuje hravost, melancholii a ostrý politický komentář.
