Porta – festival řízený „z obýváku“
Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Rock and roll. Tři slova, která spustila hudební revoluci, jakou svět nikdy předtím neviděl. V 50. letech se tahle explozivní směs černošského rhythm and blues a bělošského country and western zrodila v USA a okamžitě pohltila celý svět. Zvuk, energie a rebelie – to všechno rock 'n' roll přinesl.
„Like a Rolling Stone“ není jen písnička, je to kulturní manifest. Její cesta od Dylanova hotelového rukopisu až po cover verze od Hendrixe, Marleyho nebo Bowieho připomíná evoluci mýtu, který se neustále přepisuje.
Co vám říká jméno Vladimir Cosma? Nic? Ani skladba "David's Song (Who'll Come With Me)"? Někteří z vás už možná zbystřili. A když k tomu přihodíme ještě "Kelly Family", vzpomene si skoro každý.
Když se řekne „Královna soulu,“ každý ví, že mluvíme o Arethě Franklin. Americká zpěvačka, skladatelka a pianistka, která se stala ikonou nejen díky svému hlasu, ale i schopnosti přetvářet žánry a definovat éru. Její kariéra trvala více než padesát let, během nichž získala 18 cen Grammy a jako první žena v historii vstoupila do rock and rollové síně slávy.
Když se řekne blues, většině z nás se vybaví jméno B. B. King. Tento legendární kytarista a zpěvák se stal synonymem pro blues a jeho vliv na hudební scénu je nepopiratelný. Pojďme se podívat na jeho život a kariéru, které byly stejně fascinující jako jeho hudba.
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.
Představte si hudební arénu, kde proti sobě stojí dvě legendy country hudby: Jimmie Rodgers a Hank Williams. Oba jsou nespornými titány žánru, oba zanechali nesmazatelný otisk v hudební historii. Ale kdo z nich si zaslouží titul „otec country“? Uděláme si v tom jasno – ačkoliv nám může hrozit, že se při tom zatouláme v chaosu country hudby.