Když se řekne blues, většině z nás se vybaví jméno B. B. King. Tento legendární kytarista a zpěvák se stal synonymem pro blues a jeho vliv na hudební scénu je nepopiratelný. Pojďme se podívat na...
Peking a Šanghaj, říjen 1981. Pouhých pět let po smrti Mao Ce-tunga a v době, kdy byla Čínská lidová republika pro západní popkulturu prakticky terra incognita, se v tamních koncertních halách rozsvítily neonové lasery a rozezněly frekvence, které místní publikum nikdy předtím neslyšelo. Legendární hudební dokument The China Concerts (a doprovodné dvojalbum) není jen obyčejným záznamem turné. Je to fascinující audiovizuální svědectví o historickém okamžiku, kdy se skrze syntetický zvuk na chvíli protnuly dva zdánlivě neslučitelné světy.
Redakce Retrovibes V hudební historii existují jména, která září jasně, a pak jsou tu ta, která by měla zazářit, ale zůstala ve stínu. Big Mama Thornton patří do té druhé kategorie – a přitom právem měla být bluesovou hvězdou první velikosti. Narodila se jako Willie Mae Thornton v roce 1926 v alabamském Montgomery a už od dětství nasávala gospel a blues. Hudební vzdělání? Nula. Akademické zázemí? Žádné. Zato měla něco, co jí mohli ostatní jen závidět – neuvěřitelně silný hlas a neomylné hudební cítění.
Redakce Retrovibes Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.
Redakce Retrovibes Vznikli v roce 1966 transformací z rockové kapely Les Problèmes – což je mimochodem krásně symbolické. Problém se totiž stal jejich hlavní pracovní metodou. Inspirovali se italskými Les Brutos, pojmenovali se podle Chaplinova tuláka (ve francouzštině Charlot) a zároveň si nechali ve jménu trochu toho francouzského „šarlatánství“. A pak už jen systematicky ničili kulisy, nábytek, dopravní prostředky a občas i samotnou logiku reality.
Redakce Retrovibes V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.
Redakce Retrovibes Dnes ráno nás opustil Petr Hannig, hudební skladatel, producent a jedna z klíčových postav české populární hudby 80. let. Zemřel ve věku 79 let, pouhý den po svých narozeninách.
Redakce Retrovibes Existuje zvláštní druh úspěchu, který by měl mít vlastní varovný štítek. Napíšete píseň, která přežije všechno – módní vlny, technologické změny i vlastní autorský vývoj. Gratulujeme. Právě jste si postavili zlatou klec. Publikum vás miluje, rádia vás hrají, peníze tečou. A zároveň se z vás stává jednopísňový jukebox, který má povoleno jen jedno tlačítko.
Hudební průmysl tomu říká „evergreen“. Muzikanti spíš „doživotí“.
Redakce Retrovibes Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala jako intelektuální artrockový projekt a dlouho se pohybovala v úplně jiných souřadnicích. Pokud chceme mluvit o Genesis jako kapele, dává největší smysl soustředit se na jejich „klasické“ období: Tony Banks, Mike Rutherford, Peter Gabriel, Steve Hackett a Phil Collins.
Redakce Retrovibes Steven Spielberg měl za sebou blockbustery, rodinné trháky i dobrodružné série, ale Schindlerův seznam je jiná liga. Tříapůlhodinový, syrový opus, který vám nedá vydechnout — film, který vás ne„ztiší“, nýbrž pohltí a sevře, a ještě dlouho po závěrečných titulcích se z něj pořád nemůžete vymanit. Místy sice vykoukne typická spielbergovská exaltovanost, ale v drtivé většině jde o nekompromisní, neodvádějící pohled na temnou kapitolu dějin, podaný s takovou intenzitou, že divák prostě nemá kam uhnout.
Redakce Retrovibes Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.
