Zvedněte ruku, kdo neznáte The Mamas & the Papas. Žádná ruka nahoře? My to věděli. Symbol hippies, nespoutanosti, kalifornského léta, písniček, které znějí, jako by vznikly někde mezi pláží a západem...
Kdo sleduje vývoj brněnského Progresu od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přicházel do Lucerna Music Baru s jistým napětím. Není to tak dlouho, co po smutném odchodu Pavla Pelce převzal basovou kytaru Dalibor Dunovský, a nedávno musel ze zdravotních důvodů kapelu opustit také dlouholetý kytarový pilíř Miloš Morávek. Jeho místo zaujal Tibor Molnár. Dvě zásadní personální změny v poměrně krátké době dokážou zamávat i dobře zaběhnutou kapelou. U Progresu 2 navíc nejde jen o sehranost, ale o hudbu, která stojí na poměrně specifické kombinaci rocku, aranžérské práce a někdy až teatrálního výrazu.
Redakce Retrovibes Když Nina Simone vstoupila na pódium, nešlo jen o hudbu. Byla tam proto, aby sdělila něco, co nemohlo zůstat nevyslyšeno. Její hlas, hluboký a vášnivý, vás zavalil jako přílivová vlna. Její klavírní hra, ovlivněná klasickou hudbou, přinesla do soulu a jazzu něco jedinečného. A když Nina zpívala, bylo jasné, že to není jen pro zábavu – byl to projev síly, bolesti, naděje a hrdosti.
Redakce Retrovibes Existuje zvláštní druh úspěchu, který by měl mít vlastní varovný štítek. Napíšete píseň, která přežije všechno – módní vlny, technologické změny i vlastní autorský vývoj. Gratulujeme. Právě jste si postavili zlatou klec. Publikum vás miluje, rádia vás hrají, peníze tečou. A zároveň se z vás stává jednopísňový jukebox, který má povoleno jen jedno tlačítko.
Hudební průmysl tomu říká „evergreen“. Muzikanti spíš „doživotí“.
Redakce Retrovibes V blues se zákonitě rodí géniové, ale jen pár jich posune hranice žánru tak, že už nic není jako dřív. Little Walter, vlastním jménem Marion Walter Jacobs, byl přesně ten případ. Tenhle chlapík vzal obyčejnou foukací harmoniku a proměnil ji ve zbraň hromadného bluesového ničení. Ne jen tak nějaký doprovodný nástroj do kapely – Walter udělal z harmoniky sólovou bestii, která mohla řvát, plakat nebo kopnout do hlavy tak silně, že i kytaristi v Chicagu koukali s otevřenou pusou.
Redakce Retrovibes Je to bombastické, sentimentální, plné anachronismů a líbivých polopravd – a stejně vás to smete. Tohle není dokument, ale rockový blockbuster, který se valí jako největší hity Queen. A upřímně? Když hraje „Bohemian Rhapsody“, „We Will Rock You“ nebo „Radio Ga Ga“, je těžké nebýt uchvácen.
Redakce Retrovibes Řekněme si to na rovinu: rock’n’roll začínal jako jednoduchá zábava pro teenagery. Jenže pak přišla 70. léta a muzikanti dostali pocit, že jsou minimálně renesanční umělci. Kytary se začaly ladit podle symfonických orchestrů, písničky se protáhly na dvacet minut a texty začaly řešit vesmír, ekologii a smysl bytí. Narodil se Art rock (nebo také Progresivní rock).
Redakce Retrovibes Rocková hudba druhé poloviny šedesátých a sedmdesátých let připomíná složitou chemickou reakci, v níž se prvky různých žánrů neustále mísily, rozkládaly, mutovaly a vytvářely nové sloučeniny. Co začalo jako bouřlivá exploze rock’n’rollu a beatové hudby, se postupně rozvětvilo do fascinujícího spektra stylů. Každý z nich měl své osobité ingredience a nezaměnitelný zvuk. Jaké tedy byly hlavní složky této hudební laboratoře?
Redakce Retrovibes Kdyby se hudební kariéra dala měřit rozsahem přežitých žánrů, Etta James by byla maratonská legenda. Zpěvačka, která se narodila jako Jamesetta Hawkins, vstoupila do hudby stylem, který v 50. letech odpovídal jen těm nejodhodlanějším — rovnýma nohama, bez brzdy a ideálně v bandu, který se jmenuje Creolettes. Ano, to byly její začátky: doo-wopový dívčí kvartet, školní uniformy, melodické linky, které by dnes klidně mohly běžet v nějakém Netflix retro seriálu.
Redakce Retrovibes Někdy ve třicátých letech minulého století se na americkém Jihu začal vyprávět zvláštní příběh. Mladý bluesman jménem Robert Johnson prý jedné noci přišel na osamělou křižovatku, kde potkal samotného ďábla. Ten mu měl naladit kytaru, vrátit mu ji do rukou — a spolu s ní i talent, jaký prý žádný jiný hráč neměl. Je to krásná legenda. Má jen jednu drobnou vadu: skoro jistě se nikdy nestala. Což ovšem vůbec nebrání tomu, aby se vyprávěla už téměř sto let. Ale ať už se na té křižovatce odehrálo cokoliv, jedno je jisté: hudební historie miluje dobré legendy. A někdy jsou ty legendy skoro stejně zajímavé jako samotné písně.
Redakce Retrovibes Zatímco v Americe se rodily hudební klany pod bičem ambiciózních otců, u nás jsme měli maximálně Klapzubovu jedenáctku. A i ta byla vymyšlená. Realita československého rodinného „showbyznysu“ končila většinou u sourozeneckých dvojic – protože nacpat šest dětí, bicí a aparaturu do Škody 100 by nezvládl ani ten nejmotivovanější manažer s pionýrským zápalem.
