Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Popravdě: „In Spite of All the Danger“ zní jako písnička, kterou by si kluci zahráli na dvorku, zatímco čekají, až mamka dovaří čaj. A to je přesně to, co se stalo. Skiffle – a to přímo z učebnice.
Autenticita je v popu něco jako bio nálepka na rajčatech. Všichni ji chtějí, málokdo přesně ví, co znamená – a když ji někdo začne kontrolovat zblízka, občas se nestačí divit. Hudební průmysl má totiž jednu starou, dobře promazanou schopnost: oddělit zvuk od tváře a prodat vám ideální kombinaci obojího. Někdy to funguje tak hladce, že si toho nikdo nevšimne. A jindy… jindy se zasekne playback a je po iluzi.
Říct, že Hříšný tanec (Dirty Dancing) je film, ve kterém jde především o hudbu, není ani trochu přehnané. Jasně, je tu ten příběh – jednoduchý a přímý jako letní flám na táboře pro bohaté, kde si mladá dívka uvědomí, že tančit a milovat je víc než jen dělat to, co od ní očekává táta. Ale hudba? To je pravý motor filmu. Ať už se mluví o nostalgii 60. let nebo hitovkách 80. let, soundtrack má svou vlastní dynamiku, která dává celému dílu kouzlo, jež přetrvává.
Skvělý nápad, slabší provedení. Richard Curtis a Danny Boyle přicházejí s premisou, která by mohla otřást hudebním světem – co kdyby Beatles zmizeli z historie a jejich písně znal jen jediný člověk? Jenže místo filozofování nad tím, jak by jejich hudba obstála v dnešním digitálním chaosu, dostáváme romantickou komedii, která Beatles používá spíš jako kulisu než jako skutečné téma.
Pokud bychom hledali kapelu, která rozproudila první skutečnou rock and rollovou horečku, Bill Haley & His Comets jsou jasným kandidátem. Tahle parta byla jako startovací pistole pro hudební revoluci, která od základů proměnila svět.
Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.
Většinou je pro poctivou muziku s duší nutné sáhnout do zaprášených, pavučinou opředených regálů. Ale někdy vás nečekaně knokautuje současnost. Konkrétně tahle se zrodila v roce 2010 v Los Angeles, kde si parta muzikantů nejdřív začala "jen tak" sborově zpívat...
Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".
Když se řekne blues, většině z nás se vybaví jméno B. B. King. Tento legendární kytarista a zpěvák se stal synonymem pro blues a jeho vliv na hudební scénu je nepopiratelný. Pojďme se podívat na jeho život a kariéru, které byly stejně fascinující jako jeho hudba.
William Christopher Handy, často označovaný jako "otec blues", byl americký hudebník a skladatel, který hrál klíčovou roli při přeměně blues z regionálního, převážně afroamerického hudebního stylu na celosvětově uznávaný žánr. Jeho životní příběh je příběhem vášně, odhodlání a hudebního génia, které dokázalo překonat společenské bariéry a ovlivnit hudební dějiny.
Když je řeč o komediálních pokračováních, máloco vykresluje devadesátkovou směs naivity a absurdity tak živě jako Sestra v akci 2: Znovu v černém hábitu. Scénář se tentokrát vydává na pedagogickou misi: Deloris Van Cartier (opět výtečná Whoopi Goldberg) se převlékne zpátky za sestru Mary Clarence, aby pozvedla studijní i hudební ambice partičky problémových studentů v katolické škole.