Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi...
Některé zpěvačky mají rozsah. Některé mají techniku. A pak je tu Koko Taylor – žena, která měla hlas jako náraz kamionu do plechových vrat a používala ho přesně tak.
Pro poslední den v roce jsme vám vybrali film, který se k silvestrovským oslavám dokonale hodí. Absence depresivních témat? Splňuje dokonale. Divácká náročnost? Zaměstná váš mozek nejvýš na dvacet procent? To se můžete vsadit (beztak tou dobou budou vaše rozptýlené mozkové buňky plavat mezi bublinkami sektu)!
Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!
Některé filmy se žánrově nevejdou do žádné škatulky – a Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) je jedním z nich. Trochu western, trochu gangsterka, trochu drama a díky vtipným dialogům i trochu komedie. Jasně, prostředí Divokého západu a volně interpretovaná historická předloha Cassidyho gangu „Wild Bunch“ z něj dělají western. Ale ve skutečnosti by tenhle příběh nejspíš stejně dobře fungoval i v Chicagu roku 1900. Ať už loupíte v bankách na koni nebo v buřince, když to děláte se stylem, publikum vám odpustí ledacos.
Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v roce 1963 vzal partu londýnských bluesových nadšenců pod svá křídla. Chtěl vytvořit kapelu, která bude kontrastem k uhlazeným Beatles, a když narazil na Micka Jaggera, Keitha Richardse, Briana Jonese, Charlieho Wattse a Billa Wymana, okamžitě v nich viděl ideální materiál na ikony rebelství. Vzal je pod svá křídla a začal z nich budovat rock’n’rollové fenomény.
Vangelis byl přesně ten typ skladatele, ze kterého by pedagogové na konzervatoři dostávali tik do obou víček. Žádné noty, žádné „teď si rozebereme harmonii“, žádné akademické cvičení. Hudba se u něj nedědila z učebnic, ale z nějakého vnitřního zdroje, který zjevně obcházel veškeré oficiální kanály. Vangelis totiž nikdy nepoužíval notový zápis – hudbu slyšel v celku a okamžitě ji přenášel na klávesy. Partitury pro orchestry za něj museli na základě nahrávek přepisovat placení asistenti (tzv. transkripcionisté).“
Když se mluví o kapelách, které spojily gospel, soul a funk do neodolatelného mixu, The Staple Singers rozhodně patří na špici. Tahle rodinná kapela, kterou vedl charismatický Roebuck "Pops" Staples, začala jako čistě gospelová parta, ale během let prošla překotným hudebním vývojem a stala se jedním z nejvlivnějších souborů americké hudby. Od duchovních písní až po funky hymny, které dodnes znějí v rádiích – to je příběh The Staple Singers.
Phil Ochs byl písničkář, který se nebál říkat věci naplno. Břitká satira, ostrá kritika společnosti a nekompromisní postoje – to byly hlavní ingredience jeho tvorby. V 60. a 70. letech se stal jednou z nejvýraznějších postav protestního folku, i když jeho hudební dráha postupně přešla daleko za hranice žánru.
Buďme k sobě upřímní: Vánoce jsou pro leckoho hudební peklo. Od poloviny listopadu nás v supermarketech terorizuje Mariah Carey a George Michael se nás snaží přesvědčit, že „Last Christmas“ je stále ještě legální způsob mučení. Pokud už máte z těch rolniček tik v oku, nejste v tom sami. I v redakci Retrovibes jsme měli chuť se letos odstěhovat do jeskyně. Jenže pak jsme otevřeli archivy. A zjistili jsme, že i když vás Vánoce „neberou“, existují nahrávky, které prostě nejde ignorovat.
