Když se řekne soul, jedno jméno by mělo zaznít mezi prvními – Sam Cooke. Byl nejen jedním z průkopníků tohoto žánru, ale také zpěvákem s tak podmanivým hlasem, že dokázal proměnit jakoukoli skladbu...
V polovině padesátých let to s velkými orchestry nevypadalo slavně. Byly drahé, nepraktické a pro část mladého publika představovaly hudbu jejich rodičů – což je v každé generaci téměř smrtelná diagnóza. Rock’n’roll se právě učil chodit a swing začínal působit jako dobře vychovaný strýc na rodinné oslavě. Newport Jazz Festival měl být další kulturní víkend u moře. Místo toho se z něj stala resuscitace jednoho krále.
Když se řekne blues, většině z nás se vybaví jméno B. B. King. Tento legendární kytarista a zpěvák se stal synonymem pro blues a jeho vliv na hudební scénu je nepopiratelný. Pojďme se podívat na jeho život a kariéru, které byly stejně fascinující jako jeho hudba.
Kdo by neznal tuhle melodii, co se vám dostane pod kůži? Píseň "Groovy Kind of Love" má za sebou dlouhou a zajímavou historii. Pojďme se společně podívat, jak se z klasické kompozice stala celosvětový hit.
Jestli se rozzlobíme, budeme zli (1974) je takový ten film, u kterého nezáleží, kolikrát jste ho viděli. Pamatovat si budete všechno – scény, hlášky, přesné chvilky, kdy se Bud Spencer naštve, a kdy Terence Hill zazubí. Je to čistá esence toho, co tahle dvojka dělá nejlépe: jednoduchý příběh, absurdní momenty a soundtrack, který je tak nakažlivý, že ho z hlavy nikdy nevyklepete.
Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.
Pusťte se s námi na jízdu časem i prostorem. Nečekejte klasický děj, prostě se rovnou smiřte s tím, že tady o něj vlastně vůbec nejde. George Lucas nás totiž v roce 1973 nepozval na sledování filmu, ale na jednu konkrétní noc v srpnu 1962. A vy v ní, i přes absenci dramatických zvratů, budete chtít zůstat až do svítání.
Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v roce 1963 vzal partu londýnských bluesových nadšenců pod svá křídla. Chtěl vytvořit kapelu, která bude kontrastem k uhlazeným Beatles, a když narazil na Micka Jaggera, Keitha Richardse, Briana Jonese, Charlieho Wattse a Billa Wymana, okamžitě v nich viděl ideální materiál na ikony rebelství. Vzal je pod svá křídla a začal z nich budovat rock’n’rollové fenomény.
Na první pohled to vypadá jako zaujatost, vždyť co už v našich končinách může mít dokonalejší punc retro? Odpověď je jednoduchá – přikláníme se k názoru, který pravověrní trampi neradi slyší: totiž že trampská hudba je specifickou „odrůdou“ folku. Na jejím vzniku se v dobách první republiky podepsaly vlivy lidovek, kramářských písní, tehdy populárních cechovních sborů, ale také jazzu. Texty, zřetelně ovlivněné rodokapsy a westerny, byly romantické a sentimentální. Často opěvovaly krásu přírody, paradoxně však šlo zhusta o přírodu americkou či kanadskou, kam se běžný tramp od Berounky nejspíš nikdy v životě nepodíval.
Ella Fitzgerald. Jméno, které je synonymem pro jazz. Zpěvačka, jejíž hlasový rozsah, precizní frázování a nezaměnitelné improvizační schopnosti ji postavily na piedestal hudebního světa. Během své více než půl století trvající kariéry se stala ikonou, kterou obdivovali nejen fanoušci, ale i její hudební kolegové. Jaká vlastně byla Ella Fitzgerald a čím si získala přezdívku "První dáma jazzu"?
