Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Kořeny: Blues a Gospel Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů.
V polovině devadesátých let, kdy byl zájem o world music na vrcholu, vybuchla bomba. Karl Jenkins vydal své první autorské album Adiemus - Songs of Sanctuary. Znělo úchvatně – jako pečlivě sesbírané a vycizelované nahrávky domorodých hlasů a hypnotických rytmů, za kterými se etnomuzikologové léta plazili pouští, džunglí i pralesem, doplněné o evropsky kultivované filharmoniky.
„Like a Rolling Stone“ není jen písnička, je to kulturní manifest. Její cesta od Dylanova hotelového rukopisu až po cover verze od Hendrixe, Marleyho nebo Bowieho připomíná evoluci mýtu, který se neustále přepisuje.
Když se řekne soul, jedno jméno by mělo zaznít mezi prvními – Sam Cooke. Byl nejen jedním z průkopníků tohoto žánru, ale také zpěvákem s tak podmanivým hlasem, že dokázal proměnit jakoukoli skladbu v nezapomenutelný zážitek. Jeho přechod z gospelu k populární hudbě byl nejen přirozený, ale také revoluční. Bez jeho vlivu by soul možná nikdy nedosáhl takového věhlasu a mnoho jeho následovníků by nikdy nevstoupilo na hudební scénu.
John Mayall. Jméno, které se stalo synonymem britského blues. Ačkoliv se nikdy neproslavil jako globální hvězda, jeho přínos hudbě je obrovský – nejen jako zpěváka a kytaristy, ale především jako kapelníka a objevitele talentů. Jeho skupinou Bluesbreakers prošly osobnosti, které zásadně ovlivnily rockovou a bluesovou scénu.
Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Když se řekne Elvis Presley, mnozí si hned vybaví blýskavé kostýmy, napomádovaný účes pompadour a medový hlas. Ale žádný král se nestal legendou přes noc, a ani Elvis ne. Jeho příběh je spojený s bouřlivými začátky rock and rollu, kdy se hudba stávala něčím víc než jen kulisou – stala se hnutím.
„Je to nejsladší melodie, jakou kdy apartheid vytvořil – a také nejdražší. Solomon Linda, jihoafrický dělník z Johannesburgu, napsal v roce 1939 píseň ‚Mbube‘ (‚Lev‘) pro svou kapelu The Evening Birds. Zpíval ji v zuluštině, nahrál za pár šilinků a netušil, že o 70 let později bude stejná melodie řvát z reproduktorů v Disneyho Lvím králi, aniž by z toho jeho děti viděly cent.“
Řekněte jméno Frank Sinatra a většině lidí se vybaví hedvábně hladký hlas, bezchybné frázování a image charismatického elegána s whiskey v jedné ruce a cigaretou v druhé. Dnes je Sinatra vnímán spíše jako popová ikona, ale v době jeho největší slávy byla hranice mezi jazzem a popem takřka neviditelná. Ať už zpíval swingující standardy s big bandem nebo intimní balady, vždy to dělal s mistrovským citem pro rytmus a výraz.
Všichni mluví o tom, jak rock převzal jazzovou svobodu. Ale v 70. letech se pár jazzmanů rozhodlo udělat přesný opak: vzít si zpátky groove, decibely a elektriku. A vzniklo něco, co se jmenovalo Weather Report. Když jste jejich první desku pustili rodičům, mysleli si, že rádio ruší bouřka. A když jste jim pustili Heavy Weather, začali se ptát, jestli to ještě je jazz, nebo už disco pro hudebníky s doktorátem.