The Highwaymen vs. Desperát
Co se stane, když se americká balada o čtyřech životech dočká české podoby? Píseň The Highwaymen, kterou proslavilo kvarteto Nelson–Kristofferson–Jennings–Cash, patří k nejpůsobivějším baladám...
Co se stane, když se americká balada o čtyřech životech dočká české podoby? Píseň The Highwaymen, kterou proslavilo kvarteto Nelson–Kristofferson–Jennings–Cash, patří k nejpůsobivějším baladám...
Z archivu Retrovibes | Akustický zázrak v Praze
Když na pódium vyjde Tommy Emmanuel, nepotřebuje kapelu, smyčce ani zástup vokalistů. On sám je celým orchestrem. Připomeňte si v naší archivní fotoreportáži jeho listopadový koncert z roku 2019 v pražském Divadle Hybernia – večer plný neuvěřitelné virtuozity, nakažlivého humoru a pětinásobného standing ovation.
Někdy ve třicátých letech minulého století se na americkém Jihu začal vyprávět zvláštní příběh. Mladý bluesman jménem Robert Johnson prý jedné noci přišel na osamělou křižovatku, kde potkal samotného ďábla. Ten mu měl naladit kytaru, vrátit mu ji do rukou — a spolu s ní i talent, jaký prý žádný jiný hráč neměl. Je to krásná legenda. Má jen jednu drobnou vadu: skoro jistě se nikdy nestala. Což ovšem vůbec nebrání tomu, aby se vyprávěla už téměř sto let. Ale ať už se na té křižovatce odehrálo cokoliv, jedno je jisté: hudební historie miluje dobré legendy. A někdy jsou ty legendy skoro stejně zajímavé jako samotné písně.
Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.
Když se řekne „Královna soulu,“ každý ví, že mluvíme o Arethě Franklin. Americká zpěvačka, skladatelka a pianistka, která se stala ikonou nejen díky svému hlasu, ale i schopnosti přetvářet žánry a definovat éru. Její kariéra trvala více než padesát let, během nichž získala 18 cen Grammy a jako první žena v historii vstoupila do rock and rollové síně slávy.
Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.
Nový rok přinesl ticho tam, kde dřív býval neustálý barevný šum. MTV v Česku definitivně ukončila své hudební vysílání. Zatímco v roce 1981 startovala tato stanice jako revoluce, která s ambicí „Video Killed the Radio Star“ změnila hudební průmysl v nablýskanou výkladní skříň, její tichý odchod z českých obrazovek na konci roku 2025 vyvolal už jen nostalgické pokrčení ramen.
Hra na hlubokomyslnost je oblíbenou disciplínou mnoha rockových sestav, jen u Pink Floyd se však stala přirozenou součástí jejich DNA, nikoliv jen pózou. Tahle kapela nikdy nemusela nic přehrávat, aby působila jako z jiné dimenze. Kdyby se dějiny rocku psaly podle intenzity, s jakou se hudba zabodne do podvědomí, Floydi by byli na titulní straně každé kapitoly.
Zapomeňte na šedivou realitu a upocené hudební kluby. Když si v sedmdesátých letech fanoušek Yes položil jehlu na vinyl, neotevřela se před ním jen hudební stopa, ale rovnou brána do jiného světa. Světa levitujících hor, podivných bytostí, organických staveb a krajin, které vypadaly jako z jiné galaxie – a přesto v nich bylo cosi hluboce pozemského. Za tímhle vesmírem nestál producent ani kapelník, ale výtvarník s fantazií větší než mnohé rockové ego: Roger Dean.
Nedávno jsme na Retrovibes psali o tom, jak ikonická značka MTV definitivně rezignovala na svůj původní hudební odkaz a stala se spíše archivem reality show. Pro každého, kdo vyrostl na estetice osmdesátých a devadesátých let, je to smutná zpráva, ale zároveň i impuls k ohlédnutí. Právě na obrazovkách MTV se totiž zrodil formát, který navždy změnil vnímání hudby.
Kdyby se hudební kariéra dala měřit rozsahem přežitých žánrů, Etta James by byla maratonská legenda. Zpěvačka, která se narodila jako Jamesetta Hawkins, vstoupila do hudby stylem, který v 50. letech odpovídal jen těm nejodhodlanějším — rovnýma nohama, bez brzdy a ideálně v bandu, který se jmenuje Creolettes. Ano, to byly její začátky: doo-wopový dívčí kvartet, školní uniformy, melodické linky, které by dnes klidně mohly běžet v nějakém Netflix retro seriálu.