„Like a Rolling Stone“ není jen písnička, je to kulturní manifest. Její cesta od Dylanova hotelového rukopisu až po cover verze od Hendrixe, Marleyho nebo Bowieho připomíná evoluci mýtu, který se...
Z archivu Retrovibes | Akustický zázrak v Praze
Když na pódium vyjde Tommy Emmanuel, nepotřebuje kapelu, smyčce ani zástup vokalistů. On sám je celým orchestrem. Připomeňte si v naší archivní fotoreportáži jeho listopadový koncert z roku 2019 v pražském Divadle Hybernia – večer plný neuvěřitelné virtuozity, nakažlivého humoru a pětinásobného standing ovation.
Redakce Retrovibes V polovině padesátých let to s velkými orchestry nevypadalo slavně. Byly drahé, nepraktické a pro část mladého publika představovaly hudbu jejich rodičů – což je v každé generaci téměř smrtelná diagnóza. Rock’n’roll se právě učil chodit a swing začínal působit jako dobře vychovaný strýc na rodinné oslavě. Newport Jazz Festival měl být další kulturní víkend u moře. Místo toho se z něj stala resuscitace jednoho krále.
Redakce Retrovibes Frajer Luke není obyčejný vězeňský film. Tohle je podobenství o svobodě, odporu a o tom, že někteří lidé se prostě nedají zlomit – ani když jim vezmete všechno. A pokud ano, raději zvolí smrt, než aby se podvolili. Paul Newman v roli Lukea tu podává výkon, který nelze popsat jinak než ikonický. V očích má klid, úsměv má jako z plakátu, ale pod tou uvolněnou fasádou je to člověk, který už dávno něco ztratil – a zbytek se mu systém snaží vzít silou.
Redakce Retrovibes Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
Redakce Retrovibes Když se v roce 2015 na pražské Broadway objevil muzikál Mýdlový princ, asi bylo všem jasné, že jeho autoři název nevybrali náhodou. Odkazoval na jednu z těch písní, které si prošly slušnou mezinárodní štafetou, takže se dalo spolehnout na to, že si ji lidé stále pamatují. Václav Neckář ji nazpíval v roce 1981, ale ani on rozhodně nebyl první. Takže zpátky proti proudu času – jak se Needles and Pins dostala až sem?
Redakce Retrovibes Odnoží blues je skoro stejně tolik jako států v USA – a možná i víc, pokud počítáme všechny ty místní variace, co kdy vznikly v zapadlých klubech a barech. Ale pokud bychom měli najít jedno jméno, které vystihuje přerod klasického venkovského blues v něco syrovějšího, hlasitějšího a elektrifikovaného, pak by to byl Muddy Waters. Otec moderního Chicago blues.
Redakce Retrovibes Neumíme si představit, že bychom pro první článek v rubrice Jazz zvolili jiné jméno :-)
Louis Armstrong, známý pod přezdívkami „Satchmo“ nebo „Pops“, je jednou z největších ikon jazzu 20. století. Tento geniální trumpetista a zpěvák, narozený 4. srpna 1901 v New Orleans, změnil tvář hudby díky svému charismatickému projevu, sólové hře a inovativnímu scatovému zpěvu.
Redakce Retrovibes Rok 1983 přinesl na obrazovky Československé televize sci-fi seriál Návštěvníci – a hned prvním dílem přikoval k televizím děti i dospělé. Nebylo to jen tím, že šlo o sci-fi, i když v poněkud netradičním podání. Místo laserových přestřelek a hyperpohonu se tu řešily záhady typu „Kdo schoval klíč od dílny?“. Jenže Návštěvníci vsadili na jinou kartu: namíchali humor, vědecké dilema a solidní dávku socialistické estetiky s překvapivě nadčasovým vyzněním. Výsledek? Fenomén, který dodnes rezonuje nejen v Česku, ale i v Německu, kde si stále drží oddanou fanouškovskou základnu.
Redakce Retrovibes Praha se v nadcházejících měsících stane poutním místem pro všechny, kteří v hudbě hledají víc než jen tři akordy a líbivý refrén. Agentura Obscure Promotion totiž vytáhla z rukávu esa, která potěší jak milovníky progresivní matematiky, tak kytarové lyrismu i hudebního humoru. Vybrali jsme pro vás čtyři akce, které by v kalendáři fanouška Retrovibes rozhodně neměly chybět.
Redakce Retrovibes Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.
