Porta – festival řízený „z obýváku“
„Je to nejsladší melodie, jakou kdy apartheid vytvořil – a také nejdražší. Solomon Linda, jihoafrický dělník z Johannesburgu, napsal v roce 1939 píseň ‚Mbube‘ (‚Lev‘) pro svou kapelu The Evening...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
The Beatles. Chvíli jsme zvažovali, jestli o nich vůbec psát - jejich hudební kariéra i soukromé životy byly už tisíckrát zmapované prakticky minutu po minutě, každé jejich gesto ve filmu či na fotce bylo nesčetněkrát analyzováno. Nevyhnuly se jim ani různé konspirační teorie - např. ta, podle níž Paul McCartney tragicky zahynul v roce 1966, a v kapele jej nahradil dvojník. Ale vynechat je prostě nemůžeme, bylo by to, jako stavět dům bez základů.
Tak jdeme na to. Ale netvrďte nám, že jsme vás nevarovali 😀
Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v kamerových epilepsiích, žádná CGI gymnastika mezi kulkami. Redfordovi stačí jen čtyřiačtyřicítka, vojenský výcvik spojaře a blonďatá hříva, za kterou by mu odpustili i špionáž proti vlastní matce. Stará poctivá práce.
Film Chef (u nás uváděný jako Šéfkuchař na grilu) není žádná zápletková horská dráha. Od první minuty víte, kam směřuje – ale to vůbec nevadí. Chef je jako poctivý sendvič cubano: víte, co dostanete, a stejně si to s chutí dáte. Jon Favreau si napsal roli šéfkuchaře Carla Caspera na tělo, obsadil do filmu kamarády (Scarlett Johansson, Robert Downey Jr., Dustin Hoffman) a natočil feel-good příběh o druhé šanci, která chutná jako to nejlepší z latinské kuchyně.
Režie: Ondřej Trojan Hrají: Aňa Geislerová, György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Iva Bittová, Ivan Trojan, Jan Hrušínský, Anna Věrtelářová, Jan Tříska
Ondřej Trojan natočil film, který se tváří jako adaptace Želar, ale ve skutečnosti stojí hlavně na Jozově Hanuli. Z první knihy Květy Legátové si půjčuje kulisy a vedlejší postavy (Lipka, Helenka), ale příběh dívky, která musí opustit město a ukrýt se před gestapem v zapadlé vesnici, je převzatý z druhé. Přesto film působí sevřeně, má tah na branku a jeho syrová poetika nepůsobí uměle.
Před časem jsme se na Retrovibes ptali, jestli má smysl hrát na Portě ‚Toulavýho‘ i po čtyřicáté. Byla to provokace? Možná trochu. Ale reakce, které se strhly, nám ukázaly jednu věc: Festival Porta pro své návštěvníky neznamená jen položku v kalendáři. Je to hluboká a nefalšovaná emoce.
Ray Charles, vlastním jménem Ray Charles Robinson, byl víc než jen hudebník. Byl to fenomén, průkopník a génius, který navždy změnil tvář populární hudby. Jeho nezaměnitelný hlas, virtuózní hra na klavír a unikátní styl, který propojil gospelovou vroucnost s bluesovou syrovostí, ovlivnily generace umělců. Od jeho narození 23. září 1930 do jeho úmrtí 10. června 2004 zanechal nesmazatelnou stopu v hudební historii.
Když se řekne „bobby soxer“, některým z nás asi naskočí obrázek usměvavé dívky s culíky, v poodle sukni, bílých ponožkách a saddle shoes. Tyhle teenagerky 40. let ale nebyly jen módním výstřelkem – představovaly zásadní posun ve vnímání mladé generace a staly se symbolem zrodu dospívající kultury, jak ji známe dnes.
Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?