Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Kořeny populární hudby
Kořeny: Blues a Gospel Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů.
Kořeny: Blues a Gospel Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů.
V dějinách progresivního rocku existují kapely, které žánr definovaly – a pak je tu King Crimson. Pro muzikanty za železnou oponou to byla instituce. Laboratoř. Obtížná konzervatoř bez diplomu. V době, kdy se vinylové desky pašovaly v kufrech diplomatů, přepisovaly na pásky a kopírovaly do ztráty kvality i nervů, působil zvuk Roberta Frippa jako zpráva z jiné planety. Nešlo jen o to, že to bylo „jiné“. Bylo to náročné. Nepodbízivé. Inteligentní. A tím pádem magnetické.
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.
Řekněme si to na rovinu: rock’n’roll začínal jako jednoduchá zábava pro teenagery. Jenže pak přišla 70. léta a muzikanti dostali pocit, že jsou minimálně renesanční umělci. Kytary se začaly ladit podle symfonických orchestrů, písničky se protáhly na dvacet minut a texty začaly řešit vesmír, ekologii a smysl bytí. Narodil se Art rock (nebo také Progresivní rock).
Ray Charles, vlastním jménem Ray Charles Robinson, byl víc než jen hudebník. Byl to fenomén, průkopník a génius, který navždy změnil tvář populární hudby. Jeho nezaměnitelný hlas, virtuózní hra na klavír a unikátní styl, který propojil gospelovou vroucnost s bluesovou syrovostí, ovlivnily generace umělců. Od jeho narození 23. září 1930 do jeho úmrtí 10. června 2004 zanechal nesmazatelnou stopu v hudební historii.
Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala jako intelektuální artrockový projekt a dlouho se pohybovala v úplně jiných souřadnicích. Pokud chceme mluvit o Genesis jako kapele, dává největší smysl soustředit se na jejich „klasické“ období: Tony Banks, Mike Rutherford, Peter Gabriel, Steve Hackett a Phil Collins.
Patsy Cline nepatřila mezi zpěvačky, které by se spokojily s tím, co už fungovalo. Její hlas nebyl jen dalším sladkým sopránem country scény – byl syrový, sytý a nesl v sobě emoce, které dokázaly přenést bolest i naději přímo k posluchači. Málokdo ve své době zpíval country tak, aby to oslovilo nejen fanoušky tohoto žánru, ale i milovníky popu nebo rockabilly. Patsy Cline to zvládla a otevřela tím dveře dalším generacím zpěvaček.
Všichni mluví o tom, jak rock převzal jazzovou svobodu. Ale v 70. letech se pár jazzmanů rozhodlo udělat přesný opak: vzít si zpátky groove, decibely a elektriku. A vzniklo něco, co se jmenovalo Weather Report. Když jste jejich první desku pustili rodičům, mysleli si, že rádio ruší bouřka. A když jste jim pustili Heavy Weather, začali se ptát, jestli to ještě je jazz, nebo už disco pro hudebníky s doktorátem.
V hudební historii existují jména, která září jasně, a pak jsou tu ta, která by měla zazářit, ale zůstala ve stínu. Big Mama Thornton patří do té druhé kategorie – a přitom právem měla být bluesovou hvězdou první velikosti. Narodila se jako Willie Mae Thornton v roce 1926 v alabamském Montgomery a už od dětství nasávala gospel a blues. Hudební vzdělání? Nula. Akademické zázemí? Žádné. Zato měla něco, co jí mohli ostatní jen závidět – neuvěřitelně silný hlas a neomylné hudební cítění.
Existují interpreti, kteří swing pouze připomínají, a pak jsou tací, kteří ho opravdu uchopí jako žánrovou normu. Jan Smigmator patří do té druhé kategorie. Jeho nahrávky mají švih, eleganci i frázovací přesnost, která by obstála v jakémkoli světovém kontextu, čímž se řadí po bok americké školy croonerů.
