Patsy Cline nepatřila mezi zpěvačky, které by se spokojily s tím, co už fungovalo. Její hlas nebyl jen dalším sladkým sopránem country scény – byl syrový, sytý a nesl v sobě emoce, které dokázaly...
Peking a Šanghaj, říjen 1981. Pouhých pět let po smrti Mao Ce-tunga a v době, kdy byla Čínská lidová republika pro západní popkulturu prakticky terra incognita, se v tamních koncertních halách rozsvítily neonové lasery a rozezněly frekvence, které místní publikum nikdy předtím neslyšelo. Legendární hudební dokument The China Concerts (a doprovodné dvojalbum) není jen obyčejným záznamem turné. Je to fascinující audiovizuální svědectví o historickém okamžiku, kdy se skrze syntetický zvuk na chvíli protnuly dva zdánlivě neslučitelné světy.
Redakce Retrovibes Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v umění hodné koncertních síní. Bez něj by jazz nevypadal tak, jak ho dnes známe.
Redakce Retrovibes Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v kamerových epilepsiích, žádná CGI gymnastika mezi kulkami. Redfordovi stačí jen čtyřiačtyřicítka, vojenský výcvik spojaře a blonďatá hříva, za kterou by mu odpustili i špionáž proti vlastní matce. Stará poctivá práce.
Redakce Retrovibes „Je to nejsladší melodie, jakou kdy apartheid vytvořil – a také nejdražší. Solomon Linda, jihoafrický dělník z Johannesburgu, napsal v roce 1939 píseň ‚Mbube‘ (‚Lev‘) pro svou kapelu The Evening Birds. Zpíval ji v zuluštině, nahrál za pár šilinků a netušil, že o 70 let později bude stejná melodie řvát z reproduktorů v Disneyho Lvím králi, aniž by z toho jeho děti viděly cent.“
Redakce Retrovibes V dobách zadrátovaných hranic k nám prosakovaly informace ze Západu jen sporadicky a leckdy jsme si je idealizovali. Drsnější realitu bychom ani neměli s čím porovnat – open air festivaly se u nás, s výjimkou legendární Porty (na kterou v dobách největší slávy dorazilo cca 30 000 lidí), nekonaly. Proto pro nás byl Woodstock synonymem svobodného vyjádření a nekonformní hudby hrané bez překážek.
Redakce Retrovibes Pokud chcete pochopit, proč byli Beatles takovým fenoménem, zapomeňte na čísla prodejů desek nebo křik fanoušků – pusťte si Perný den. Richard Lester tu zachytil jejich esenci. Tedy nejen to, jak hráli a zpívali, ale jak existovali. Výsledkem je film, který balancuje mezi dokumentem, komedií a hudební fantazií, a přitom vám jednou rukou míchá koktejl britského humoru a druhou vás praští dávkou nezapomenutelných písní.
Redakce Retrovibes Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.
Redakce Retrovibes Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.
Redakce Retrovibes Některým muzikantům zkrátka nebyli ti nejlepší odborníci v oboru dost dobří 😉 Zatímco většina hvězd se spokojeně odevzdala do rukou renomovaných studií a jen kontrolovala, zda jim to na obalu sluší, Chris Rea na to šel jinak. Svébytný britský bluesman s nezaměnitelným chraplákem totiž ke své hudbě potřeboval vizuál, který by s ní stoprocentně dýchal. A protože měl pocit, že nikdo nedokáže přenést barvu jeho kytarových sól na papír tak přesně jako on sám, prostě odsunul profesionální grafiky stranou, vzal do ruky štětec a začal si své světy malovat sám.
Redakce Retrovibes Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
