Joe Cocker: drásavý soul v rockovém hávu
Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a...
Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a...
Evoluce v rocku obvykle funguje darwinovsky: kdo se příliš odchýlí, nepřežije. Doobie Brothers tuhle poučku ignorovali. Přehodili výhybku tak prudce, že by jiná kapela skončila v příkopu. Oni získali Grammy.
Kdyby bossa nova měla duši, zpívala by hlasem Joãa Gilberta. A kdyby měla srdce, tepalo by v jeho kytaře. Byl to ten typ umělce, který nikdy nepotřeboval křičet, aby zanechal stopu. Stačilo šepnout do mikrofonu a svět ztichl.
Když se v roce 1969 z kalifornského Berkeley ozval do světa gospelový refrén „Oh Happy Day“, málokdo tušil, že právě začíná nová kapitola duchovní hudby. Edwin Hawkins Singers, pod vedením skladatele, klavíristy a sbormistra Edwina Hawkinse, nejenže přepsali pravidla gospelu, ale přiblížili jeho poselství masám s takovou silou, že se jejich tvorba stala součástí popové DNA. A to bez kompromisů v duchovním obsahu.
Skladba El Cóndor Pasa je pro většinu lidí synonymem ikonické verze dua Simon & Garfunkel. Jenže tahle melodie má mnohem hlubší kořeny, sahající až k peruánské zarzuele z počátku 20. století. Je to příběh hudby, která přešla z divadelních scén do světa populární hudby, filharmoniků, jazzových úprav i repertoáru pouličních muzikantů, a nakonec se stala oficiální součástí peruánského kulturního dědictví. Takže oblečte pončo, nalijte si maté a ponořme se do historie tohoto fascinujícího hudebního fenoménu.
Flashdance (1983) je film tak průzračně jednoduchý, že ho můžete shrnout do jedné věty: svářečka přes den, tanečnice v noci, sny o baletní škole, do toho romantika s šéfem a pár existenčních dramat. A přesto – nebo možná právě proto – se stal kultem. O ději není třeba ztrácet slova. Tohle není film pro scenáristické nadšence, ale pro milovníky estetiky osmdesátek. Vizuál je nasáklý kouřem, potem a neonovou září, jako kdyby MTV natočila reklamu na sílu snů.
Zazní-li jméno Otis Redding, většina lidí si vybaví jeho nesmrtelnou "(Sittin’ On) The Dock of the Bay". Ale to by byla jen špička ledovce. Otis nebyl jen zpěvák s neuvěřitelným hlasem – byl to skladatel, showman a hlavně člověk, který pomohl definovat moderní soul. Jeho hudba byla vášnivá, drsná, upřímná a plná emocí, které dokázaly přenést posluchače do úplně jiného světa.
Existují interpreti, kteří swing pouze připomínají, a pak jsou tací, kteří ho opravdu uchopí jako žánrovou normu. Jan Smigmator patří do té druhé kategorie. Jeho nahrávky mají švih, eleganci i frázovací přesnost, která by obstála v jakémkoli světovém kontextu, čímž se řadí po bok americké školy croonerů.
Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.
Pro akademika byl Vyčítal NEzpěvák (vada řeči a hlas jako by si hlasivky pudroval štěrkem 4/8), NEmalíř (styl tak zvláštní, že je až nepopsatelný) a NEtextař (jeho volné zacházení s přízvukem občas tahalo za uši). Ale to je akademický přístup, který můžeme směle ignorovat. Protože Honza Vyčítal byl jedna z největších osobností české country.
V blues se zákonitě rodí géniové, ale jen pár jich posune hranice žánru tak, že už nic není jako dřív. Little Walter, vlastním jménem Marion Walter Jacobs, byl přesně ten případ. Tenhle chlapík vzal obyčejnou foukací harmoniku a proměnil ji ve zbraň hromadného bluesového ničení. Ne jen tak nějaký doprovodný nástroj do kapely – Walter udělal z harmoniky sólovou bestii, která mohla řvát, plakat nebo kopnout do hlavy tak silně, že i kytaristi v Chicagu koukali s otevřenou pusou.
