Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Když se řekne Elvis Presley, mnozí si hned vybaví blýskavé kostýmy, napomádovaný účes pompadour a medový hlas. Ale žádný král se nestal legendou přes noc, a ani Elvis ne. Jeho příběh je spojený s...
Někdy ve třicátých letech minulého století se na americkém Jihu začal vyprávět zvláštní příběh. Mladý bluesman jménem Robert Johnson prý jedné noci přišel na osamělou křižovatku, kde potkal samotného ďábla. Ten mu měl naladit kytaru, vrátit mu ji do rukou — a spolu s ní i talent, jaký prý žádný jiný hráč neměl. Je to krásná legenda. Má jen jednu drobnou vadu: skoro jistě se nikdy nestala. Což ovšem vůbec nebrání tomu, aby se vyprávěla už téměř sto let. Ale ať už se na té křižovatce odehrálo cokoliv, jedno je jisté: hudební historie miluje dobré legendy. A někdy jsou ty legendy skoro stejně zajímavé jako samotné písně.
Je to bombastické, sentimentální, plné anachronismů a líbivých polopravd – a stejně vás to smete. Tohle není dokument, ale rockový blockbuster, který se valí jako největší hity Queen. A upřímně? Když hraje „Bohemian Rhapsody“, „We Will Rock You“ nebo „Radio Ga Ga“, je těžké nebýt uchvácen.
Když je řeč o komediálních pokračováních, máloco vykresluje devadesátkovou směs naivity a absurdity tak živě jako Sestra v akci 2: Znovu v černém hábitu. Scénář se tentokrát vydává na pedagogickou misi: Deloris Van Cartier (opět výtečná Whoopi Goldberg) se převlékne zpátky za sestru Mary Clarence, aby pozvedla studijní i hudební ambice partičky problémových studentů v katolické škole.
Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.
Když se v českých zemích během protektorátu řeklo "potápky", každý věděl, že se nemluví o vodním ptactvu, ale o mladé subkultuře, která svým stylem, chováním a mluvou provokovala konformní společnost i úřady. Tito mladí rebelové byli pravděpodobně jednou z prvních českých subkultur – a rozhodně stáli za povšimnutí.
Všichni ty písničky známe od ohňů, z rádií nebo z vánočních playlistů. Zpívali je Michal Tučný, František Nedvěd nebo Karel Zich. Přesto jméno jejich autora, kanadského písničkáře Gordona Lightfoota, zůstává pro mnohé neznámé. Přitom nebýt jeho, české folkové a country nebe by bylo o poznání chudší.
Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.
Steven Spielberg měl za sebou blockbustery, rodinné trháky i dobrodružné série, ale Schindlerův seznam je jiná liga. Tříapůlhodinový, syrový opus, který vám nedá vydechnout — film, který vás ne„ztiší“, nýbrž pohltí a sevře, a ještě dlouho po závěrečných titulcích se z něj pořád nemůžete vymanit. Místy sice vykoukne typická spielbergovská exaltovanost, ale v drtivé většině jde o nekompromisní, neodvádějící pohled na temnou kapitolu dějin, podaný s takovou intenzitou, že divák prostě nemá kam uhnout.
Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?
Pátrání v rockové historii připomíná archeologický průzkum. Co vám říkají pojmy jako jug band, skiffle, rockabilly nebo merseybeat? Pokud nejste zapálení muzikologové, nejspíš moc ne. Ale nebojte, vezmeme si na pomoc imaginární lopatku a pustíme se do hudebních vykopávek – i když, na rozdíl od archeologů, musíme přiznat, že naše objevy mají v chronologii docela zmatek.