Když se mluví o kapelách, které spojily gospel, soul a funk do neodolatelného mixu, The Staple Singers rozhodně patří na špici. Tahle rodinná kapela, kterou vedl charismatický Roebuck "Pops"...
Když na pódium vyjde Tommy Emmanuel, nepotřebuje kapelu, smyčce ani zástup vokalistů. On sám je celým orchestrem. Připomeňte si v naší archivní fotoreportáži jeho listopadový koncert z roku 2019 v pražském Divadle Hybernia – večer plný neuvěřitelné virtuozity, nakažlivého humoru a pětinásobného standing ovation.
Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.
Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto nepravděpodobné desky – a zároveň hluboce lidský příběh o důstojnosti, talentu a neuvěřitelné pokoře. O lidech, kteří celý život hráli, zpívali a mizeli v zapomnění, aby se na sklonku života zničehonic ocitli v centru světové pozornosti. Těch 82 % na ČSFD není náhoda. Wenders zachytil nejen syrovou krásu Havany, ale i okamžik, kdy se v oprýskaném studiu mezi americkými veterány z padesátých let zrodilo album, které obletělo svět.
Americký folkový písničkář, jehož obdivovali David Bowie i Tony Visconti.
V hudbě existují jména, která zaplňují stadiony, a pak jména, která kolují mezi zasvěcenými jako otevřené tajemství. Tucker Zimmerman patřil k těm druhým. V sobotu zemřel americký písničkář, který většinu života strávil mimo hlavní proud – a přesto (nebo právě proto) po sobě zanechal stopu, jakou dokáže jen málokdo.
Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení. Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.
Když se řekne Elvis Presley, mnozí si hned vybaví blýskavé kostýmy, napomádovaný účes pompadour a medový hlas. Ale žádný král se nestal legendou přes noc, a ani Elvis ne. Jeho příběh je spojený s bouřlivými začátky rock and rollu, kdy se hudba stávala něčím víc než jen kulisou – stala se hnutím.
Steven Spielberg měl za sebou blockbustery, rodinné trháky i dobrodružné série, ale Schindlerův seznam je jiná liga. Tříapůlhodinový, syrový opus, který vám nedá vydechnout — film, který vás ne„ztiší“, nýbrž pohltí a sevře, a ještě dlouho po závěrečných titulcích se z něj pořád nemůžete vymanit. Místy sice vykoukne typická spielbergovská exaltovanost, ale v drtivé většině jde o nekompromisní, neodvádějící pohled na temnou kapitolu dějin, podaný s takovou intenzitou, že divák prostě nemá kam uhnout.
Pátrání v rockové historii připomíná archeologický průzkum. Co vám říkají pojmy jako jug band, skiffle, rockabilly nebo merseybeat? Pokud nejste zapálení muzikologové, nejspíš moc ne. Ale nebojte, vezmeme si na pomoc imaginární lopatku a pustíme se do hudebních vykopávek – i když, na rozdíl od archeologů, musíme přiznat, že naše objevy mají v chronologii docela zmatek.
V polovině padesátých let to s velkými orchestry nevypadalo slavně. Byly drahé, nepraktické a pro část mladého publika představovaly hudbu jejich rodičů – což je v každé generaci téměř smrtelná diagnóza. Rock’n’roll se právě učil chodit a swing začínal působit jako dobře vychovaný strýc na rodinné oslavě. Newport Jazz Festival měl být další kulturní víkend u moře. Místo toho se z něj stala resuscitace jednoho krále.
Rok 1983 přinesl na obrazovky Československé televize sci-fi seriál Návštěvníci – a hned prvním dílem přikoval k televizím děti i dospělé. Nebylo to jen tím, že šlo o sci-fi, i když v poněkud netradičním podání. Místo laserových přestřelek a hyperpohonu se tu řešily záhady typu „Kdo schoval klíč od dílny?“. Jenže Návštěvníci vsadili na jinou kartu: namíchali humor, vědecké dilema a solidní dávku socialistické estetiky s překvapivě nadčasovým vyzněním. Výsledek? Fenomén, který dodnes rezonuje nejen v Česku, ale i v Německu, kde si stále drží oddanou fanouškovskou základnu.