Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu...
Některé zpěvačky mají rozsah. Některé mají techniku. A pak je tu Koko Taylor – žena, která měla hlas jako náraz kamionu do plechových vrat a používala ho přesně tak.
„Je to nejsladší melodie, jakou kdy apartheid vytvořil – a také nejdražší. Solomon Linda, jihoafrický dělník z Johannesburgu, napsal v roce 1939 píseň ‚Mbube‘ (‚Lev‘) pro svou kapelu The Evening Birds. Zpíval ji v zuluštině, nahrál za pár šilinků a netušil, že o 70 let později bude stejná melodie řvát z reproduktorů v Disneyho Lvím králi, aniž by z toho jeho děti viděly cent.“
Některým muzikantům zkrátka nebyli ti nejlepší odborníci v oboru dost dobří 😉 Zatímco většina hvězd se spokojeně odevzdala do rukou renomovaných studií a jen kontrolovala, zda jim to na obalu sluší, Chris Rea na to šel jinak. Svébytný britský bluesman s nezaměnitelným chraplákem totiž ke své hudbě potřeboval vizuál, který by s ní stoprocentně dýchal. A protože měl pocit, že nikdo nedokáže přenést barvu jeho kytarových sól na papír tak přesně jako on sám, prostě odsunul profesionální grafiky stranou, vzal do ruky štětec a začal si své světy malovat sám.
Přiznejme si to hned na začátku. Love Actually je čistý, vypočítavý útok na naše emoce. Richard Curtis přesně věděl, co dělá, když míchal tenhle vánoční koktejl, a my mu to i po dvou dekádách baštíme i s navijákem. Proč? Protože to udělal s takovým šarmem, humorem a britskou přímočarostí, že mu ty občasné přeslazené momenty prostě odpustíme.
Phil Ochs byl písničkář, který se nebál říkat věci naplno. Břitká satira, ostrá kritika společnosti a nekompromisní postoje – to byly hlavní ingredience jeho tvorby. V 60. a 70. letech se stal jednou z nejvýraznějších postav protestního folku, i když jeho hudební dráha postupně přešla daleko za hranice žánru.
Když v roce 2007 vtrhl do kin nízkonákladový irský film Once, publikum bylo dojaté. A dávalo to smysl — autenticita je vzácná komodita a Once se prodával jako její koncentrovaná podoba. Malý film, malý příběh, malí lidé — a mezi nimi něco, čemu se pak roky říkalo „nezaměnitelná chemie“.
Pokus přivést muzikál do československých polí? Proč ne, zvlášť když ho pohání soundtrack, co má šmrnc. "Den je krásný" je bezostyšná dávka optimismu – žádná vysoká hudba, ale melodická bomba, co se vám zasekne v hlavě jak refrén šlágru z rádia. Pak přijde "Bossa nova", která přinese latinskoamerický vánek, i když trochu školácký. Je to ale tam – náznak, že svět se točí i za hranicemi.
Na první pohled to vypadá jako zaujatost, vždyť co už v našich končinách může mít dokonalejší punc retro? Odpověď je jednoduchá – přikláníme se k názoru, který pravověrní trampi neradi slyší: totiž že trampská hudba je specifickou „odrůdou“ folku. Na jejím vzniku se v dobách první republiky podepsaly vlivy lidovek, kramářských písní, tehdy populárních cechovních sborů, ale také jazzu. Texty, zřetelně ovlivněné rodokapsy a westerny, byly romantické a sentimentální. Často opěvovaly krásu přírody, paradoxně však šlo zhusta o přírodu americkou či kanadskou, kam se běžný tramp od Berounky nejspíš nikdy v životě nepodíval.
Chris Rea, britský písničkář s nezaměnitelným chraplákem a vášní pro slide kytaru, v albu Santo Spirito Blues opět staví mosty mezi bluesovou tradicí a svou vlastní melancholickou introspektivností. Tentokrát přidává další vrstvu – balanc mezi meditací a dramatem – přičemž se zdá, že jeho hudba se stále více propadá do osobního světa, kde se blues mísí s touhou po transcendentnu.
Když přijde řeč na cenzuru v hudbě, nejspíš si všichni vybavíme socialistické Československo. Ať už šlo o plošné, doživotně míněné zákazy vystupování (např. Marta Kubišová, Plastic People Of the Universe, Psí vojáci), časové nebo regionální omezení (např. Pražský výběr, Blue Effect) anebo projevy "šedé zóny" cenzury, kdy hudebníkům pod různými záminkami rušili koncerty, nepovolovali nahrávání desek či vystupování v televizi, zakazovali texty písniček (Vladimír Mišík, Abraxas, Olympic, Progres 2). Tato poslední, skrytá forma cenzury byla pro umělce velmi frustrující a vytvářela atmosféru nejistoty a strachu. Bylo obtížné definovat, co je "povolené" a co "zakázané", a umělci se tak museli neustále pohybovat na tenkém ledě.
