Americký folkový písničkář, jehož obdivovali David Bowie i Tony Visconti. V hudbě existují jména, která zaplňují stadiony, a pak jména, která kolují mezi zasvěcenými jako otevřené tajemství. Tucker Zimmerman...
Některé zpěvačky mají rozsah. Některé mají techniku. A pak je tu Koko Taylor – žena, která měla hlas jako náraz kamionu do plechových vrat a používala ho přesně tak.
Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.
Perníkový táta (Breaking Bad) je seriál, který diváka vtáhne do světa drog, zločinu a morálních paradoxů – a udělá to s razancí chemické reakce. Už samotné titulky jsou nápadité: názvy epizod i logo odkazují na periodickou tabulku prvků, kde se zvýrazní Br (brom) a Ba (baryum). Symbolika není samoúčelná – brom se vázaný ve sloučeninách používá k hašení ohně, zatímco baryum má schopnost samovznícení. Dva protikladné prvky, stejně jako dvojí povaha Waltera Whitea: muž, který chtěl uhasit rodinný problém, a přitom vzplanul do destruktivní bouře.
Některým muzikantům zkrátka nebyli ti nejlepší odborníci v oboru dost dobří 😉 Zatímco většina hvězd se spokojeně odevzdala do rukou renomovaných studií a jen kontrolovala, zda jim to na obalu sluší, Chris Rea na to šel jinak. Svébytný britský bluesman s nezaměnitelným chraplákem totiž ke své hudbě potřeboval vizuál, který by s ní stoprocentně dýchal. A protože měl pocit, že nikdo nedokáže přenést barvu jeho kytarových sól na papír tak přesně jako on sám, prostě odsunul profesionální grafiky stranou, vzal do ruky štětec a začal si své světy malovat sám.
Řekněte jméno Frank Sinatra a většině lidí se vybaví hedvábně hladký hlas, bezchybné frázování a image charismatického elegána s whiskey v jedné ruce a cigaretou v druhé. Dnes je Sinatra vnímán spíše jako popová ikona, ale v době jeho největší slávy byla hranice mezi jazzem a popem takřka neviditelná. Ať už zpíval swingující standardy s big bandem nebo intimní balady, vždy to dělal s mistrovským citem pro rytmus a výraz.
The Shadows byli víc než jen doprovodná kapela Cliffa Richarda – byli mistři instrumentální hudby, kteří ovlivnili celou generaci kytaristů. Ale tahle britská banda má na triku mnohem víc než jen roli doprovodné kapely. Pojďme se mrknout na jejich vlastní pecky, kterými obohatili hudební scénu, a na to, jak se jejich muzika dostala až na filmová plátna.
Kořeny: Blues a Gospel
Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů.
Neumíme si představit, že bychom pro první článek v rubrice Jazz zvolili jiné jméno :-)
Louis Armstrong, známý pod přezdívkami „Satchmo“ nebo „Pops“, je jednou z největších ikon jazzu 20. století. Tento geniální trumpetista a zpěvák, narozený 4. srpna 1901 v New Orleans, změnil tvář hudby díky svému charismatickému projevu, sólové hře a inovativnímu scatovému zpěvu.
Co se stane, když se americká balada o čtyřech životech dočká české podoby?
Píseň The Highwaymen, kterou proslavilo kvarteto Nelson–Kristofferson–Jennings–Cash, patří k nejpůsobivějším baladám amerického folku. Každou sloku zpívá jiný muž, ale vypravěč je tentýž: duše, která se znovu a znovu rodí v různých dobách. Loupežník, námořník, stavitel přehrady, pilot hvězdoletu — čtyři životy, čtyři tragické konce, a přesto stále stejná věta: „I’m still alive.“
Žádné bačkory a klid, ale pořádně sešlápnutý plyn! Jaroslav „Olin“ Nejezchleba dnes v Malostranské besedě rozjíždí oslavu svých narozenin a název akce „Olin 66“ mluví za vše. Stejně jako slavná americká dálnice, i Olinova cesta českou hudbou je plná ikonických zastávek, nečekaných odboček a neuvěřitelné energie.
