Americký folkový písničkář, jehož obdivovali David Bowie i Tony Visconti. V hudbě existují jména, která zaplňují stadiony, a pak jména, která kolují mezi zasvěcenými jako otevřené tajemství. Tucker...
V rubrice Soul & Gospel se tentokrát podíváme na muže, který vstoupil do dějin populární hudby jako naprostý unikát. Zatímco hvězdy labelu Motown byly precizně broušené diamanty pod pevnou rukou producentů, Bill Withers byl samorost. Své první studiové pokusy financoval z vlastní kapsy a už v roce 1967 nahrál (prakticky nepovšimnutý) debut Three Nights and a Morning. Ten skutečný, osudový zlom ale přišel až o tři roky později. Billovi bylo tehdy už dvaatřicet let.
Billy Wilder v roce 1959 přišel s filmem, který redefinoval, co všechno může být komedie. Někdo to rád horké kombinuje vtip, chaos, romantiku a trochu toho jazzového svádění. Je to film, který se na první pohled tváří jako prostá zábava, ale pod povrchem má důvtip a odvahu, které z něj činí jedno z nejikoničtějších děl zlaté éry Hollywoodu.
Všichni ty písničky známe od ohňů, z rádií nebo z vánočních playlistů. Zpívali je Michal Tučný, František Nedvěd nebo Karel Zich. Přesto jméno jejich autora, kanadského písničkáře Gordona Lightfoota, zůstává pro mnohé neznámé. Přitom nebýt jeho, české folkové a country nebe by bylo o poznání chudší.
"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.
Když se v českých zemích během protektorátu řeklo "potápky", každý věděl, že se nemluví o vodním ptactvu, ale o mladé subkultuře, která svým stylem, chováním a mluvou provokovala konformní společnost i úřady. Tito mladí rebelové byli pravděpodobně jednou z prvních českých subkultur – a rozhodně stáli za povšimnutí.
Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!
Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.
Flashdance (1983) je film tak průzračně jednoduchý, že ho můžete shrnout do jedné věty: svářečka přes den, tanečnice v noci, sny o baletní škole, do toho romantika s šéfem a pár existenčních dramat. A přesto – nebo možná právě proto – se stal kultem. O ději není třeba ztrácet slova. Tohle není film pro scenáristické nadšence, ale pro milovníky estetiky osmdesátek. Vizuál je nasáklý kouřem, potem a neonovou září, jako kdyby MTV natočila reklamu na sílu snů.
Když se řekne „Královna soulu,“ každý ví, že mluvíme o Arethě Franklin. Americká zpěvačka, skladatelka a pianistka, která se stala ikonou nejen díky svému hlasu, ale i schopnosti přetvářet žánry a definovat éru. Její kariéra trvala více než padesát let, během nichž získala 18 cen Grammy a jako první žena v historii vstoupila do rock and rollové síně slávy.
Na první pohled je to chytrý, lehce nostalgický filmový vtípek. Dva sourozenci z konce devadesátých let se díky záhadnému opraváři televizí ocitnou uvnitř černobílého sitcomu z padesátých let. Svět, kde je všechno čisté, uhlazené, bezpečné – a předvídatelné do posledního dialogu. Jenže Pleasantville není film o padesátých letech. Je to film o tom, jak si je televize vysnila. O životě zavřeném v „televizní krabici“.
