Pink Floyd: The Wall
Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi,...
Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi,...
Kdo sleduje vývoj brněnského Progresu od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přicházel do Lucerna Music Baru s jistým napětím. Není to tak dlouho, co po smutném odchodu Pavla Pelce převzal basovou kytaru Dalibor Dunovský, a nedávno musel ze zdravotních důvodů kapelu opustit také dlouholetý kytarový pilíř Miloš Morávek. Jeho místo zaujal Tibor Molnár. Dvě zásadní personální změny v poměrně krátké době dokážou zamávat i dobře zaběhnutou kapelou. U Progresu 2 navíc nejde jen o sehranost, ale o hudbu, která stojí na poměrně specifické kombinaci rocku, aranžérské práce a někdy až teatrálního výrazu.
Miles Davis. Jméno, které je synonymem pro neustálou hudební proměnu. Zatímco jiní jazzmani si našli svůj styl a drželi se ho celou kariéru, Davis to měl přesně naopak. Jakmile měl pocit, že se něco opakuje, okamžitě otočil kormidlem jinam. Byl jazzovým chameleonem, který si nikdy nenechal svázat ruce vlastní minulostí.
Hudba byla v druhé polovině 20. století mnohem víc než jen zábava. Pro mladé lidi představovala způsob, jak dát najevo, kdo jsou – a někdy i proti čemu se vymezují. V západním světě se kolem ní formovaly celé životní styly a subkultury, od hippies přes punkery až po fanoušky elektroniky.
Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský. A Ota Petřina je nepopiratelně příklad druhého případu. Tenhle nenápadný chlapík s kytarou a hustými dlouhými vlasy, které si kdysi v dobách totality odmítl nechat ostříhat (což mu vyneslo zákaz veřejného hraní), byl hnací silou mnoha zásadních desek české hudební scény 70. a 80. let. Nejenže tvořil hudbu, ale jeho texty a aranžmá dávaly skladbám zcela jiný rozměr.
Peking a Šanghaj, říjen 1981. Pouhých pět let po smrti Mao Ce-tunga a v době, kdy byla Čínská lidová republika pro západní popkulturu prakticky terra incognita, se v tamních koncertních halách rozsvítily neonové lasery a rozezněly frekvence, které místní publikum nikdy předtím neslyšelo. Legendární hudební dokument The China Concerts (a doprovodné dvojalbum) není jen obyčejným záznamem turné. Je to fascinující audiovizuální svědectví o historickém okamžiku, kdy se skrze syntetický zvuk na chvíli protnuly dva zdánlivě neslučitelné světy.
„Like a Rolling Stone“ není jen písnička, je to kulturní manifest. Její cesta od Dylanova hotelového rukopisu až po cover verze od Hendrixe, Marleyho nebo Bowieho připomíná evoluci mýtu, který se neustále přepisuje.
Řekněte jméno Frank Sinatra a většině lidí se vybaví hedvábně hladký hlas, bezchybné frázování a image charismatického elegána s whiskey v jedné ruce a cigaretou v druhé. Dnes je Sinatra vnímán spíše jako popová ikona, ale v době jeho největší slávy byla hranice mezi jazzem a popem takřka neviditelná. Ať už zpíval swingující standardy s big bandem nebo intimní balady, vždy to dělal s mistrovským citem pro rytmus a výraz.
The Beatles. Chvíli jsme zvažovali, jestli o nich vůbec psát - jejich hudební kariéra i soukromé životy byly už tisíckrát zmapované prakticky minutu po minutě, každé jejich gesto ve filmu či na fotce bylo nesčetněkrát analyzováno. Nevyhnuly se jim ani různé konspirační teorie - např. ta, podle níž Paul McCartney tragicky zahynul v roce 1966, a v kapele jej nahradil dvojník. Ale vynechat je prostě nemůžeme, bylo by to, jako stavět dům bez základů.
Tak jdeme na to. Ale netvrďte nám, že jsme vás nevarovali 😀
"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.
Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young, dostal tenhle sen i pořádnou dávku syrové energie a nepředvídatelnosti. Crosby, Stills & Nash (a někdy Young) nebyli jen kapela, ale spíš časovaná bomba plná talentu, ega a nekonečných konfliktů.