Porta – festival řízený „z obýváku“
Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Možná vás napadne: „Co dělá tenhle popík mezi bluesovými legendami?“ A není to překvapivé – velkou část kariéry strávil Chris Rea v mainstreamových vodách. Hity jako Driving Home for Christmas, On the Beach nebo I Can Hear Your Heartbeat mu přinesly slávu, ale nikdy nezapadl do škatulky typické popové hvězdy. Sám později přiznal, že se v začátcích nechal ovlivňovat nahrávacími společnostmi, protože věřil, že „vědí, co je pro něj nejlepší.“
V době, kdy muzika často křičí, bliká a střílí basy do hrudníku jako laserová show na techno rave, je docela osvěžující připomenout si éru, kdy zpěvák potřeboval jen hlas, oblek a mikrofon. Žádné ohně, žádné konfety, žádné dvacetimetrové LED obrazovky. Jen muž, jehož zpěv klouže, jako by po horkém toastu stékalo máslo.
Vítejte ve světě croonerů.
Nedávno jsme na Retrovibes psali o tom, jak ikonická značka MTV definitivně rezignovala na svůj původní hudební odkaz a stala se spíše archivem reality show. Pro každého, kdo vyrostl na estetice osmdesátých a devadesátých let, je to smutná zpráva, ale zároveň i impuls k ohlédnutí. Právě na obrazovkách MTV se totiž zrodil formát, který navždy změnil vnímání hudby.
Pokud chcete pochopit, proč byli Beatles takovým fenoménem, zapomeňte na čísla prodejů desek nebo křik fanoušků – pusťte si Perný den. Richard Lester tu zachytil jejich esenci. Tedy nejen to, jak hráli a zpívali, ale jak existovali. Výsledkem je film, který balancuje mezi dokumentem, komedií a hudební fantazií, a přitom vám jednou rukou míchá koktejl britského humoru a druhou vás praští dávkou nezapomenutelných písní.
Billy Wilder v roce 1959 přišel s filmem, který redefinoval, co všechno může být komedie. Někdo to rád horké kombinuje vtip, chaos, romantiku a trochu toho jazzového svádění. Je to film, který se na první pohled tváří jako prostá zábava, ale pod povrchem má důvtip a odvahu, které z něj činí jedno z nejikoničtějších děl zlaté éry Hollywoodu.
John Mayall. Jméno, které se stalo synonymem britského blues. Ačkoliv se nikdy neproslavil jako globální hvězda, jeho přínos hudbě je obrovský – nejen jako zpěváka a kytaristy, ale především jako kapelníka a objevitele talentů. Jeho skupinou Bluesbreakers prošly osobnosti, které zásadně ovlivnily rockovou a bluesovou scénu.
Little Richard nebyl jen jedním z pionýrů rock and rollu – on byl exploze, která žánr katapultovala do nové éry. S jeho divokým projevem, křiklavým stylem a klavírní hrou, která připomínala závodní auto v plné rychlosti, změnil pravidla hry a vytvořil sound, který inspiroval generace.
Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.
Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.