Na první pohled je to chytrý, lehce nostalgický filmový vtípek. Dva sourozenci z konce devadesátých let se díky záhadnému opraváři televizí ocitnou uvnitř černobílého sitcomu z padesátých let. Svět, kde je...
Autenticita je v popu něco jako bio nálepka na rajčatech. Všichni ji chtějí, málokdo přesně ví, co znamená – a když ji někdo začne kontrolovat zblízka, občas se nestačí divit. Hudební průmysl má totiž jednu starou, dobře promazanou schopnost: oddělit zvuk od tváře a prodat vám ideální kombinaci obojího. Někdy to funguje tak hladce, že si toho nikdo nevšimne. A jindy… jindy se zasekne playback a je po iluzi.
Redakce Retrovibes Miles Davis. Jméno, které je synonymem pro neustálou hudební proměnu. Zatímco jiní jazzmani si našli svůj styl a drželi se ho celou kariéru, Davis to měl přesně naopak. Jakmile měl pocit, že se něco opakuje, okamžitě otočil kormidlem jinam. Byl jazzovým chameleonem, který si nikdy nenechal svázat ruce vlastní minulostí.
Redakce Retrovibes Když v roce 1990 přišel do kin Tanec s vlky (Dances with Wolves), western byl žánr na odpis. Kovbojové zestárli, revolvery zrezivěly a Hollywood se tvářil, že prérie je dobrá tak leda na turistický plakát. Pak přišel Kevin Costner a rozhodl se, že natočí antiwestern. A že ho natočí velkolepě.
Redakce Retrovibes Vybavujete si tu scénu ze Sestry v akci 2, kde Ahmal sype na hlavu svého spolužáka obvinění, že běloši černochům ukradli všechno od blues po rytmus? Je to věčné téma. Ale co když se popové hvězdy rozhodnou ‚ukrást‘ si něco z hloubi africké buše, bulharských hor nebo indických chrámů? Je to kulturní krádež, nebo geniální fúze, která zachraňuje mizející tradice? Pojďme se podívat na 10 případů, kdy se to (většinou) povedlo.
Redakce Retrovibes Pokud vám Jean-Michel Jarre připadá chladný a technicistický, tak jste asi nikdy neslyšeli Kraftwerk. Jarre je proti nim vybuchující sopka emocí. Kraftwerk jsou ti pánové, co vynalezli cihlu. Ano, bez té cihly by nikdo nepostavil katedrálu taneční hudby, ale ruku na srdce – dívat se dvě hodiny na cihlu je prostě nuda.
Redakce Retrovibes S titulem „první dáma country music“ je to trošku zmatené, zdá se totiž, že byl jako putovní pohár. Nejdřív byl přisuzován Patsy Cline, pak Lorettě Lynn a později zase Tammy Wynette. Ale pokud budeme hledat někoho, kdo opravdu zosobňoval ducha country – silnou ženu, která se nebála zpívat o reálném životě –, pak musíme mluvit o Lorettě Lynn. Její cesta od chudého dětství v horách Kentucky až na pódia největších amerických sálů je příběhem odhodlání, talentu a tvrdé práce. A taky pořádné dávky drzosti. Protože když v šedesátých letech začala zpívat o věcech, které ženy na veřejnosti raději neříkaly nahlas, způsobila pořádný rozruch.
Redakce Retrovibes Představte si hudební arénu, kde proti sobě stojí dvě legendy country hudby: Jimmie Rodgers a Hank Williams. Oba jsou nespornými titány žánru, oba zanechali nesmazatelný otisk v hudební historii. Ale kdo z nich si zaslouží titul „otec country“? Uděláme si v tom jasno – ačkoliv nám může hrozit, že se při tom zatouláme v chaosu country hudby.
Redakce Retrovibes Existují písně, které svou slávou prakticky vyzmizíkují jméno autora. „Sunny“ je přesně ten případ – globální hit, který se v éře coververzí stal tak samozřejmým, až zastínil svého tvůrce: Bobbyho Hebba. Přestože hitová bilance možná působí skromně, Hebb byl neobyčejně zdatný multiinstrumentalista a skladatel, který v sobě mísil R&B, jazz, country i pop.
Redakce Retrovibes Neumíme si představit, že bychom pro první článek v rubrice Jazz zvolili jiné jméno :-)
Louis Armstrong, známý pod přezdívkami „Satchmo“ nebo „Pops“, je jednou z největších ikon jazzu 20. století. Tento geniální trumpetista a zpěvák, narozený 4. srpna 1901 v New Orleans, změnil tvář hudby díky svému charismatickému projevu, sólové hře a inovativnímu scatovému zpěvu.
Redakce Retrovibes Když se v roce 2015 na pražské Broadway objevil muzikál Mýdlový princ, asi bylo všem jasné, že jeho autoři název nevybrali náhodou. Odkazoval na jednu z těch písní, které si prošly slušnou mezinárodní štafetou, takže se dalo spolehnout na to, že si ji lidé stále pamatují. Václav Neckář ji nazpíval v roce 1981, ale ani on rozhodně nebyl první. Takže zpátky proti proudu času – jak se Needles and Pins dostala až sem?
