Dokázal být zároveň mystikem i svůdníkem, zenovým žákem i věčným pochybovačem. V polovině 90. let vyměnil koncertní pódia za tichý buddhistický klášter, kde meditoval, ukláněl se svému učiteli a...
Z archivu Retrovibes | Akustický zázrak v Praze
Když na pódium vyjde Tommy Emmanuel, nepotřebuje kapelu, smyčce ani zástup vokalistů. On sám je celým orchestrem. Připomeňte si v naší archivní fotoreportáži jeho listopadový koncert z roku 2019 v pražském Divadle Hybernia – večer plný neuvěřitelné virtuozity, nakažlivého humoru a pětinásobného standing ovation.
Redakce Retrovibes Vybavujete si tu scénu ze Sestry v akci 2, kde Ahmal sype na hlavu svého spolužáka obvinění, že běloši černochům ukradli všechno od blues po rytmus? Je to věčné téma. Ale co když se popové hvězdy rozhodnou ‚ukrást‘ si něco z hloubi africké buše, bulharských hor nebo indických chrámů? Je to kulturní krádež, nebo geniální fúze, která zachraňuje mizející tradice? Pojďme se podívat na 10 případů, kdy se to (většinou) povedlo.
Redakce Retrovibes Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“
Redakce Retrovibes Seznamte se s Hallou. Vyrovnaná žena středního věku žije dvojím životem. V tom prvním vede pěvecký sbor, přívětivě zdraví sousedy a čeká na schválení adopce ukrajinského sirotka. V tom druhém se mění ve vysoce organizovanou ekoteroristku, která systematicky odstřihává islandský průmysl od elektřiny a sabotážemi vysokonapěťového vedení „zachraňuje svět“. Nebo alespoň jeho severní, větrnou část.
Redakce Retrovibes Když se v roce 2015 na pražské Broadway objevil muzikál Mýdlový princ, asi bylo všem jasné, že jeho autoři název nevybrali náhodou. Odkazoval na jednu z těch písní, které si prošly slušnou mezinárodní štafetou, takže se dalo spolehnout na to, že si ji lidé stále pamatují. Václav Neckář ji nazpíval v roce 1981, ale ani on rozhodně nebyl první. Takže zpátky proti proudu času – jak se Needles and Pins dostala až sem?
Redakce Retrovibes Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.
Redakce Retrovibes Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.
Redakce Retrovibes Pusťte se s námi na jízdu časem i prostorem. Nečekejte klasický děj, prostě se rovnou smiřte s tím, že tady o něj vlastně vůbec nejde. George Lucas nás totiž v roce 1973 nepozval na sledování filmu, ale na jednu konkrétní noc v srpnu 1962. A vy v ní, i přes absenci dramatických zvratů, budete chtít zůstat až do svítání.
Redakce Retrovibes Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.
Redakce Retrovibes Při náhodném poslechu některého z rozlehlých alb Tangerine Dream se nevyhnete srovnání s Jean-Michelem Jarrem. Oba milovali sekvencery – to hypnotické „ťukání“, které žene skladbu dopředu jako motor bez brzdy. Oba sahali po stejných analogových hračkách typu ARP 2600 nebo EMS VCS 3, takže ty bublavé, polotekuté zvuky znáte z obou táborů. Jenže zatímco Jarre z toho stavěl elegantní elektronický šanson pro masy, Tangerine Dream z těch samých součástek montovali vesmírnou úzkost. Jarre je melodie. Tangerine Dream jsou atmosféra. Konec hlášení.
