Na první pohled to vypadá jako zaujatost, vždyť co už v našich končinách může mít dokonalejší punc retro? Odpověď je jednoduchá – přikláníme se k názoru, který pravověrní trampi neradi slyší: totiž...
Když na pódium vyjde Tommy Emmanuel, nepotřebuje kapelu, smyčce ani zástup vokalistů. On sám je celým orchestrem. Připomeňte si v naší archivní fotoreportáži jeho listopadový koncert z roku 2019 v pražském Divadle Hybernia – večer plný neuvěřitelné virtuozity, nakažlivého humoru a pětinásobného standing ovation.
Phil Ochs byl písničkář, který se nebál říkat věci naplno. Břitká satira, ostrá kritika společnosti a nekompromisní postoje – to byly hlavní ingredience jeho tvorby. V 60. a 70. letech se stal jednou z nejvýraznějších postav protestního folku, i když jeho hudební dráha postupně přešla daleko za hranice žánru.
17únor
Foto: CBS Television, Public domain, via Wikimedia Commons
S titulem „první dáma country music“ je to trošku zmatené, zdá se totiž, že byl jako putovní pohár. Nejdřív byl přisuzován Patsy Cline, pak Lorettě Lynn a později zase Tammy Wynette. Ale pokud budeme hledat někoho, kdo opravdu zosobňoval ducha country – silnou ženu, která se nebála zpívat o reálném životě –, pak musíme mluvit o Lorettě Lynn. Její cesta od chudého dětství v horách Kentucky až na pódia největších amerických sálů je příběhem odhodlání, talentu a tvrdé práce. A taky pořádné dávky drzosti. Protože když v šedesátých letech začala zpívat o věcech, které ženy na veřejnosti raději neříkaly nahlas, způsobila pořádný rozruch.
Když se řekne soul, jedno jméno by mělo zaznít mezi prvními – Sam Cooke. Byl nejen jedním z průkopníků tohoto žánru, ale také zpěvákem s tak podmanivým hlasem, že dokázal proměnit jakoukoli skladbu v nezapomenutelný zážitek. Jeho přechod z gospelu k populární hudbě byl nejen přirozený, ale také revoluční. Bez jeho vlivu by soul možná nikdy nedosáhl takového věhlasu a mnoho jeho následovníků by nikdy nevstoupilo na hudební scénu.
Při náhodném poslechu některého z rozlehlých alb Tangerine Dream se nevyhnete srovnání s Jean-Michelem Jarrem. Oba milovali sekvencery – to hypnotické „ťukání“, které žene skladbu dopředu jako motor bez brzdy. Oba sahali po stejných analogových hračkách typu ARP 2600 nebo EMS VCS 3, takže ty bublavé, polotekuté zvuky znáte z obou táborů. Jenže zatímco Jarre z toho stavěl elegantní elektronický šanson pro masy, Tangerine Dream z těch samých součástek montovali vesmírnou úzkost. Jarre je melodie. Tangerine Dream jsou atmosféra. Konec hlášení.
Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala jako intelektuální artrockový projekt a dlouho se pohybovala v úplně jiných souřadnicích. Pokud chceme mluvit o Genesis jako kapele, dává největší smysl soustředit se na jejich „klasické“ období: Tony Banks, Mike Rutherford, Peter Gabriel, Steve Hackett a Phil Collins.
Johnny Cash nebyl jen country zpěvák. Byl fenomén. Jeho hudba překračovala hranice žánrů i generací a oslovovala jak milovníky country, tak rockery, bluesmany nebo folkaře. S hlubokým hlasem, nekompromisním přístupem a aurou drsného, ale spravedlivého vypravěče si získal fanoušky po celém světě. A i když jeho kariéra měla své vzestupy i pády, jedno zůstalo jisté – Johnny Cash byl a je ikonou.
Někteří bluesmani měli drsný život, někteří měli velkou hubu, ale John Lee Hooker měl navíc ještě smysl pro humor. A taky talent mlžit. O svém narození tvrdil pokaždé něco jiného – 1912? 1915? 1917? Kdo ví. A kdyby šlo jen o roky, ale on si i jména vyměňoval jak ponožky. Texas Slim, Delta John, Birmingham Sam, Johnny Williams… Jeden člověk? Nebo konspirace několika bluesmanů v jednom těle?
Vznikli v roce 1966 transformací z rockové kapely Les Problèmes – což je mimochodem krásně symbolické. Problém se totiž stal jejich hlavní pracovní metodou. Inspirovali se italskými Les Brutos, pojmenovali se podle Chaplinova tuláka (ve francouzštině Charlot) a zároveň si nechali ve jménu trochu toho francouzského „šarlatánství“. A pak už jen systematicky ničili kulisy, nábytek, dopravní prostředky a občas i samotnou logiku reality.
V dobách zadrátovaných hranic k nám prosakovaly informace ze Západu jen sporadicky a leckdy jsme si je idealizovali. Drsnější realitu bychom ani neměli s čím porovnat – open air festivaly se u nás, s výjimkou legendární Porty (na kterou v dobách největší slávy dorazilo cca 30 000 lidí), nekonaly. Proto pro nás byl Woodstock synonymem svobodného vyjádření a nekonformní hudby hrané bez překážek.