Porta – festival řízený „z obýváku“
Hra na hlubokomyslnost je oblíbenou disciplínou mnoha rockových sestav, jen u Pink Floyd se však stala přirozenou součástí jejich DNA, nikoliv jen pózou. Tahle kapela nikdy nemusela nic přehrávat,...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
V diskusích o české pop-music se často objevuje argument, že „naši zpěváci jen vykrádali zahraniční hity“. Podobné poznámky ale míří úplně vedle. Popová hudba odjakživa stojí na spolupráci autorů a interpretů. Někdo má dar psát písně, jiný je dovede prožít na pódiu nebo ve studiu. A mezi těmito rolemi se často prolínají i covery – už jednou nahraná skladba může v jiné podobě získat nový život. Není to krádež, ale spíš druhé (a někdy i silnější) narození. A právě to je příběh písně Nothing Compares 2 U.
Little Richard nebyl jen jedním z pionýrů rock and rollu – on byl exploze, která žánr katapultovala do nové éry. S jeho divokým projevem, křiklavým stylem a klavírní hrou, která připomínala závodní auto v plné rychlosti, změnil pravidla hry a vytvořil sound, který inspiroval generace.
Rock and roll. Tři slova, která spustila hudební revoluci, jakou svět nikdy předtím neviděl. V 50. letech se tahle explozivní směs černošského rhythm and blues a bělošského country and western zrodila v USA a okamžitě pohltila celý svět. Zvuk, energie a rebelie – to všechno rock 'n' roll přinesl.
Je jen málo filmů, kde Jean Gabin nejen hraje, ale kde se i každá druhá věta stane legendou. Svatý rok je jednou z těchto vzácných komedií. Atypická francouzská heist movie s notným přesmykem do absurdity, v níž se dva uprchlí vězni v rouchu katolických kněží vydávají do Říma pro lup ukrytý před mnoha lety. Jenže plány zřídka vycházejí podle představ, zvláště když jejich cestu zkomplikuje únos letadla a nakonec zjistí, že poklad, na který se těšili, se mezitím stal světským majetkem církve.
Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici mezi obojím. Jedním z nich je Oye Como Va, nesmrtelná latinskoamerická hymna, která proslavila Santanu, ale jejíž kořeny sahají mnohem hlouběji.
Někdy kariéra slavného muzikanta narazí na zvláštní paradox. Čím víc talentu má, tím víc si svět začne myslet, že už řekl všechno podstatné. Přesně to se stalo Paulu Simonovi na začátku osmdesátých let.
Když Nina Simone vstoupila na pódium, nešlo jen o hudbu. Byla tam proto, aby sdělila něco, co nemohlo zůstat nevyslyšeno. Její hlas, hluboký a vášnivý, vás zavalil jako přílivová vlna. Její klavírní hra, ovlivněná klasickou hudbou, přinesla do soulu a jazzu něco jedinečného. A když Nina zpívala, bylo jasné, že to není jen pro zábavu – byl to projev síly, bolesti, naděje a hrdosti.
Pokud chcete pochopit, proč byli Beatles takovým fenoménem, zapomeňte na čísla prodejů desek nebo křik fanoušků – pusťte si Perný den. Richard Lester tu zachytil jejich esenci. Tedy nejen to, jak hráli a zpívali, ale jak existovali. Výsledkem je film, který balancuje mezi dokumentem, komedií a hudební fantazií, a přitom vám jednou rukou míchá koktejl britského humoru a druhou vás praští dávkou nezapomenutelných písní.