Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Redakce Retrovibes Miloš Forman, s nenapodobitelným citem pro lidskost a absurditu, vzal legendární broadwayský muzikál a přetavil ho v něco, co se jen vzdáleně podobá jeho divadelní předloze. Vlasy ve Formanově podání nejsou jen vyprávěním o hippie éře, ale jakýmsi surrealistickým průřezem dobovou kulturou, který kombinuje hravost, melancholii a ostrý politický komentář.
Redakce Retrovibes Bobby McFerrin není jen ten týpek, co v 80. letech rozverně zpíval Don’t Worry, Be Happy. Tohle je chlapík, co dokázal udělat z vlastního hlasu orchestr, jehož koncerty vypadají spíš jako nekonečná improvizace než klasické vystoupení, a jehož hudební experimenty si podávají ruku s jazzem, klasickou hudbou i čistou spontánností.
Redakce Retrovibes Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto nepravděpodobné desky – a zároveň hluboce lidský příběh o důstojnosti, talentu a neuvěřitelné pokoře. O lidech, kteří celý život hráli, zpívali a mizeli v zapomnění, aby se na sklonku života zničehonic ocitli v centru světové pozornosti. Těch 82 % na ČSFD není náhoda. Wenders zachytil nejen syrovou krásu Havany, ale i okamžik, kdy se v oprýskaném studiu mezi americkými veterány z padesátých let zrodilo album, které obletělo svět.
Redakce Retrovibes Některé hudebníky je těžké zaškatulkovat – a proč by to vlastně mělo vadit? J. J. Cale byl ztělesněním nenápadného génia, který spojil blues, country, rock a boogie do nenuceného stylu známého jako "Tulsa sound". A přestože jeho jméno hitparády nezmiňovaly, ovlivnil nespočet hudebníků napříč žánry. Byl mistrem atmosféry, hudebním minimalismem a králem groove, který nepotřeboval okázalá sóla ani exaltované výkřiky.
Redakce Retrovibes Píseň „Oh Happy Day“ je bezesporu jednou z nejznámějších gospelových skladeb všech dob. Její energické provedení, silné vokály a nakažlivá radost oslovily miliony posluchačů po celém světě. Ale víte, že její kořeny sahají až do 18. století?
Redakce Retrovibes V březnu 1965 byli Yardbirds přesně tam, kde chtěla být každá britská kapela. Čerstvý hit For Your Love se vyhříval na třetím místě hitparády, koncerty byly vyprodané, holky omdlévaly a peníze se konečně sypaly rychleji než akordy. Pro většinu dvacetiletých kluků by to byl splněný sen. Jenže pak tu byl Eric Clapton – a ten měl problém.
Redakce Retrovibes Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.
Redakce Retrovibes Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
