Když říkáte soul, říkáte Otis Redding
Zazní-li jméno Otis Redding, většina lidí si vybaví jeho nesmrtelnou "(Sittin’ On) The Dock of the Bay". Ale to by byla jen špička ledovce. Otis nebyl jen zpěvák s neuvěřitelným hlasem – byl to...
Zazní-li jméno Otis Redding, většina lidí si vybaví jeho nesmrtelnou "(Sittin’ On) The Dock of the Bay". Ale to by byla jen špička ledovce. Otis nebyl jen zpěvák s neuvěřitelným hlasem – byl to...
V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.
Marvin Gaye byl ten typ zpěváka, který by klidně mohl číst telefonní seznam a stejně by to znělo jako manifest o lásce, bolesti a všem mezi tím. Čtyři oktávy, charisma, které se nevyučuje, a talent, který se v Motownu rodil jednou za dekádu. Jenže rodil se i bojovník se sebou samým — a právě tenhle kontrast z něj udělal jednoho z nejvlivnějších hudebníků 20. století.
Kdyby se hudební kariéra dala měřit rozsahem přežitých žánrů, Etta James by byla maratonská legenda. Zpěvačka, která se narodila jako Jamesetta Hawkins, vstoupila do hudby stylem, který v 50. letech odpovídal jen těm nejodhodlanějším — rovnýma nohama, bez brzdy a ideálně v bandu, který se jmenuje Creolettes. Ano, to byly její začátky: doo-wopový dívčí kvartet, školní uniformy, melodické linky, které by dnes klidně mohly běžet v nějakém Netflix retro seriálu.
Všichni mluví o tom, jak rock převzal jazzovou svobodu. Ale v 70. letech se pár jazzmanů rozhodlo udělat přesný opak: vzít si zpátky groove, decibely a elektriku. A vzniklo něco, co se jmenovalo Weather Report. Když jste jejich první desku pustili rodičům, mysleli si, že rádio ruší bouřka. A když jste jim pustili Heavy Weather, začali se ptát, jestli to ještě je jazz, nebo už disco pro hudebníky s doktorátem.
Bing Crosby. Jméno, které mluví za vše. Pokud by existoval seznam nejvlivnějších umělců 20. století, tenhle chlapík by na něm rozhodně nechyběl. Je považován za otce moderní populární hudby a zároveň za první hvězdu, která rozsvítila mediální nebe.
Flashdance (1983) je film tak průzračně jednoduchý, že ho můžete shrnout do jedné věty: svářečka přes den, tanečnice v noci, sny o baletní škole, do toho romantika s šéfem a pár existenčních dramat. A přesto – nebo možná právě proto – se stal kultem. O ději není třeba ztrácet slova. Tohle není film pro scenáristické nadšence, ale pro milovníky estetiky osmdesátek. Vizuál je nasáklý kouřem, potem a neonovou září, jako kdyby MTV natočila reklamu na sílu snů.
Textařina je vždycky tvrdé řemeslo. A když dojde na překlady ze světových hitů, stává se z ní doslova hlavolam: jak zachovat frázování, rytmus a přízvuky, a přitom nevyměnit smysl písně za prázdnou slovní gymnastiku? Českým textařům tak často nezbývalo než balancovat mezi věrností originálu a vlastní invencí. Ukázkovým příkladem je česká verze Dylanovy legendární skladby Like a Rolling Stone, která se u nás proměnila v písničku „Jako solnej sloup“.
Emmylou Harris je často označována za nejčistší hlas country. Ale tato nálepka skrývá podstatu jejího umění: neustálé odmítání žánrových hranic. Jejích dvacet alb není jen sbírkou skvělých coverů, je to kronika toho, jak se country měnilo v Americana – a ona byla u toho.
Ray Charles, vlastním jménem Ray Charles Robinson, byl víc než jen hudebník. Byl to fenomén, průkopník a génius, který navždy změnil tvář populární hudby. Jeho nezaměnitelný hlas, virtuózní hra na klavír a unikátní styl, který propojil gospelovou vroucnost s bluesovou syrovostí, ovlivnily generace umělců. Od jeho narození 23. září 1930 do jeho úmrtí 10. června 2004 zanechal nesmazatelnou stopu v hudební historii.
Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.
