V diskusích o české pop-music se často objevuje argument, že „naši zpěváci jen vykrádali zahraniční hity“. Podobné poznámky ale míří úplně vedle. Popová hudba odjakživa stojí na spolupráci autorů a...
Autenticita je v popu něco jako bio nálepka na rajčatech. Všichni ji chtějí, málokdo přesně ví, co znamená – a když ji někdo začne kontrolovat zblízka, občas se nestačí divit. Hudební průmysl má totiž jednu starou, dobře promazanou schopnost: oddělit zvuk od tváře a prodat vám ideální kombinaci obojího. Někdy to funguje tak hladce, že si toho nikdo nevšimne. A jindy… jindy se zasekne playback a je po iluzi.
Redakce Retrovibes Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young, dostal tenhle sen i pořádnou dávku syrové energie a nepředvídatelnosti. Crosby, Stills & Nash (a někdy Young) nebyli jen kapela, ale spíš časovaná bomba plná talentu, ega a nekonečných konfliktů.
Redakce Retrovibes Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.
Redakce Retrovibes Guy Ritchie si po letech vzpomněl, jak chutná jeho vlastní kuchyně. Gentlemani (The Gentlemen) je jako návrat do starého dobrého pubu, kde si místo novinek dáváte to, co vám už jednou chutnalo – jen je to teď servírované ve filigránsky broušené sklenici. Znovu se tu kříží absurdní zločiny, nečekaně poetická brutalita a jazyková akrobacie, která by udělala radost i Shakespearovi. Nebo Tarantinovi po dvou pivech.
Redakce Retrovibes Vznikli v roce 1966 transformací z rockové kapely Les Problèmes – což je mimochodem krásně symbolické. Problém se totiž stal jejich hlavní pracovní metodou. Inspirovali se italskými Les Brutos, pojmenovali se podle Chaplinova tuláka (ve francouzštině Charlot) a zároveň si nechali ve jménu trochu toho francouzského „šarlatánství“. A pak už jen systematicky ničili kulisy, nábytek, dopravní prostředky a občas i samotnou logiku reality.
Redakce Retrovibes Kdyby Michel Granger nikdy nenamaloval nic jiného než Oxygène (La Terre), stejně by měl splněno. Ve chvíli, kdy si tenhle obraz lebky schované v planetě Zemi vyhlédl Jean-Michel Jarre pro své album, bylo rozhodnuto: z obrazu se stal symbol, ze symbolu značka.
Redakce Retrovibes Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.
Redakce Retrovibes Byl jedním z prvních, kdo dokázal propojit syrovost gospelu s uhlazeností populární hudby. Ačkoliv ho svět zná především jako interpreta jediné písně, jeho stopa v dějinách soulu a R&B je mnohem hlubší.
Redakce Retrovibes Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.
