Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak...
Autenticita je v popu něco jako bio nálepka na rajčatech. Všichni ji chtějí, málokdo přesně ví, co znamená – a když ji někdo začne kontrolovat zblízka, občas se nestačí divit. Hudební průmysl má totiž jednu starou, dobře promazanou schopnost: oddělit zvuk od tváře a prodat vám ideální kombinaci obojího. Někdy to funguje tak hladce, že si toho nikdo nevšimne. A jindy… jindy se zasekne playback a je po iluzi.
Supraphon zase hrabe v archivu a vykutal zlatý valoun. Tohle není jen nostalgie pro pamětníky, ale soundtrack československého blues rocku, jak šel čas – od britských cover verzí s lehce dřevěnou angličtinou po vlastní styl s citem i nadhledem.
V hudební historii existují jména, která září jasně, a pak jsou tu ta, která by měla zazářit, ale zůstala ve stínu. Big Mama Thornton patří do té druhé kategorie – a přitom právem měla být bluesovou hvězdou první velikosti. Narodila se jako Willie Mae Thornton v roce 1926 v alabamském Montgomery a už od dětství nasávala gospel a blues. Hudební vzdělání? Nula. Akademické zázemí? Žádné. Zato měla něco, co jí mohli ostatní jen závidět – neuvěřitelně silný hlas a neomylné hudební cítění.
Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.
Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v umění hodné koncertních síní. Bez něj by jazz nevypadal tak, jak ho dnes známe.
Seznamte se s Hallou. Vyrovnaná žena středního věku žije dvojím životem. V tom prvním vede pěvecký sbor, přívětivě zdraví sousedy a čeká na schválení adopce ukrajinského sirotka. V tom druhém se mění ve vysoce organizovanou ekoteroristku, která systematicky odstřihává islandský průmysl od elektřiny a sabotážemi vysokonapěťového vedení „zachraňuje svět“. Nebo alespoň jeho severní, větrnou část.
Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a nakonec to všechno vydechl do mikrofonu. Angličan z industriálního Sheffieldu, který se naučil křičet soul dřív, než vůbec slyšel o Otisu Reddingovi.
Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!
Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.
Představte si hudební arénu, kde proti sobě stojí dvě legendy country hudby: Jimmie Rodgers a Hank Williams. Oba jsou nespornými titány žánru, oba zanechali nesmazatelný otisk v hudební historii. Ale kdo z nich si zaslouží titul „otec country“? Uděláme si v tom jasno – ačkoliv nám může hrozit, že se při tom zatouláme v chaosu country hudby.