Porta – festival řízený „z obýváku“
Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
V rubrice Soul & Gospel se tentokrát podíváme na muže, který vstoupil do dějin populární hudby jako naprostý unikát. Zatímco hvězdy labelu Motown byly precizně broušené diamanty pod pevnou rukou producentů, Bill Withers byl samorost. Své první studiové pokusy financoval z vlastní kapsy a už v roce 1967 nahrál (prakticky nepovšimnutý) debut Three Nights and a Morning. Ten skutečný, osudový zlom ale přišel až o tři roky později. Billovi bylo tehdy už dvaatřicet let.
Evoluce v rocku obvykle funguje darwinovsky: kdo se příliš odchýlí, nepřežije. Doobie Brothers tuhle poučku ignorovali. Přehodili výhybku tak prudce, že by jiná kapela skončila v příkopu. Oni získali Grammy.
Někdy kariéra slavného muzikanta narazí na zvláštní paradox. Čím víc talentu má, tím víc si svět začne myslet, že už řekl všechno podstatné. Přesně to se stalo Paulu Simonovi na začátku osmdesátých let.
Emmylou Harris je často označována za nejčistší hlas country. Ale tato nálepka skrývá podstatu jejího umění: neustálé odmítání žánrových hranic. Jejích dvacet alb není jen sbírkou skvělých coverů, je to kronika toho, jak se country měnilo v Americana – a ona byla u toho.
V polovině padesátých let to s velkými orchestry nevypadalo slavně. Byly drahé, nepraktické a pro část mladého publika představovaly hudbu jejich rodičů – což je v každé generaci téměř smrtelná diagnóza. Rock’n’roll se právě učil chodit a swing začínal působit jako dobře vychovaný strýc na rodinné oslavě. Newport Jazz Festival měl být další kulturní víkend u moře. Místo toho se z něj stala resuscitace jednoho krále.
V polovině devadesátých let, kdy byl zájem o world music na vrcholu, vybuchla bomba. Karl Jenkins vydal své první autorské album Adiemus - Songs of Sanctuary. Znělo úchvatně – jako pečlivě sesbírané a vycizelované nahrávky domorodých hlasů a hypnotických rytmů, za kterými se etnomuzikologové léta plazili pouští, džunglí i pralesem, doplněné o evropsky kultivované filharmoniky.
Popravdě: „In Spite of All the Danger“ zní jako písnička, kterou by si kluci zahráli na dvorku, zatímco čekají, až mamka dovaří čaj. A to je přesně to, co se stalo. Skiffle – a to přímo z učebnice.
Když do socialistického Československa proniklo jeho tenorové vibrato, názory generací se s třeskem střetly. Ti „dříve narození“ ho zbožňovali. Ať už zpíval anglicky, španělsky či francouzsky, vždy to bylo srozumitelné, líbivé a přinášelo to romantické představy moře, pláží, západů slunce a zvuku cikád. Pro mladší generaci to byl „ten trapnej břichatej Řek“ s přeslazeným repertoárem a kýč, který si zasloužil být zařazený někam mezi krimplenové šaty a zahradní trpaslíky. Pro režim to pak byl „pokrokový Řek“, jehož pravicová junta (ideologický nepřítel č. 1) donutila opustit Řecko.