Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala...
Zatímco v Americe se rodily hudební klany pod bičem ambiciózních otců, u nás jsme měli maximálně Klapzubovu jedenáctku. A i ta byla vymyšlená. Realita československého rodinného „showbyznysu“ končila většinou u sourozeneckých dvojic – protože nacpat šest dětí, bicí a aparaturu do Škody 100 by nezvládl ani ten nejmotivovanější manažer s pionýrským zápalem.
Někdy kariéra slavného muzikanta narazí na zvláštní paradox. Čím víc talentu má, tím víc si svět začne myslet, že už řekl všechno podstatné. Přesně to se stalo Paulu Simonovi na začátku osmdesátých let.
Ve věku 84 let zemřela zpěvačka Jitka Vrbová, osobnost, která s naprostou přirozeností propojovala žánry trampské písně, country a jazzu. Ačkoliv nikdy nebyla mediální hvězdou, v hudebním světě si vybudovala nezpochybnitelnou pozici – nejen díky svému charakteristickému altu, ale i neochvějné věrnosti žánrům, které milovala.
"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.
Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.
Zatímco v divadelním umění jsou kostýmy a masky základem řemesla, populární hudba v tomhle ohledu dlouho držela civilní tvář. Zlom přišel až se jménem Arthur Brown. I když se před ním objevovaly různé výstřelky, on byl první, kdo z vizuálu udělal pohlcující performance. Když v roce 1968 vylezl na pódium s hořící helmou a hřímal: „I am the God of Hellfire!“, odpálil vizuální lavinu.
Na první pohled to vypadá jako zaujatost, vždyť co už v našich končinách může mít dokonalejší punc retro? Odpověď je jednoduchá – přikláníme se k názoru, který pravověrní trampi neradi slyší: totiž že trampská hudba je specifickou „odrůdou“ folku. Na jejím vzniku se v dobách první republiky podepsaly vlivy lidovek, kramářských písní, tehdy populárních cechovních sborů, ale také jazzu. Texty, zřetelně ovlivněné rodokapsy a westerny, byly romantické a sentimentální. Často opěvovaly krásu přírody, paradoxně však šlo zhusta o přírodu americkou či kanadskou, kam se běžný tramp od Berounky nejspíš nikdy v životě nepodíval.
Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v umění hodné koncertních síní. Bez něj by jazz nevypadal tak, jak ho dnes známe.
Vangelis byl přesně ten typ skladatele, ze kterého by pedagogové na konzervatoři dostávali tik do obou víček. Žádné noty, žádné „teď si rozebereme harmonii“, žádné akademické cvičení. Hudba se u něj nedědila z učebnic, ale z nějakého vnitřního zdroje, který zjevně obcházel veškeré oficiální kanály. Vangelis totiž nikdy nepoužíval notový zápis – hudbu slyšel v celku a okamžitě ji přenášel na klávesy. Partitury pro orchestry za něj museli na základě nahrávek přepisovat placení asistenti (tzv. transkripcionisté).“
Buďme k sobě upřímní: Vánoce jsou pro leckoho hudební peklo. Od poloviny listopadu nás v supermarketech terorizuje Mariah Carey a George Michael se nás snaží přesvědčit, že „Last Christmas“ je stále ještě legální způsob mučení. Pokud už máte z těch rolniček tik v oku, nejste v tom sami. I v redakci Retrovibes jsme měli chuť se letos odstěhovat do jeskyně. Jenže pak jsme otevřeli archivy. A zjistili jsme, že i když vás Vánoce „neberou“, existují nahrávky, které prostě nejde ignorovat.