Rock and roll: Když svět začal tančit jinak
Rock and roll. Tři slova, která spustila hudební revoluci, jakou svět nikdy předtím neviděl. V 50. letech se tahle explozivní směs černošského rhythm and blues a bělošského country and western...
Rock and roll. Tři slova, která spustila hudební revoluci, jakou svět nikdy předtím neviděl. V 50. letech se tahle explozivní směs černošského rhythm and blues a bělošského country and western...
Z archivu Retrovibes | Akustický zázrak v Praze
Když na pódium vyjde Tommy Emmanuel, nepotřebuje kapelu, smyčce ani zástup vokalistů. On sám je celým orchestrem. Připomeňte si v naší archivní fotoreportáži jeho listopadový koncert z roku 2019 v pražském Divadle Hybernia – večer plný neuvěřitelné virtuozity, nakažlivého humoru a pětinásobného standing ovation.
Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.
Bob Dylan, vlastním jménem Robert Allen Zimmerman, je americký písničkář, básník a umělec, který se stal jednou z nejvlivnějších postav populární hudby 20. století. Jeho kariéra, trvající více než pět desetiletí, je plná hudebních experimentů, textové hloubky a neustálého vývoje. A jeho hlas? Jedněmi oslavovaný jako autentický a syrový, druhými zatracovaný jako "vrzavý" nebo "zchátralý". Ale právě tenhle kontrast je součástí jeho legendy.
Zatímco v divadelním umění jsou kostýmy a masky základem řemesla, populární hudba v tomhle ohledu dlouho držela civilní tvář. Zlom přišel až se jménem Arthur Brown. I když se před ním objevovaly různé výstřelky, on byl první, kdo z vizuálu udělal pohlcující performance. Když v roce 1968 vylezl na pódium s hořící helmou a hřímal: „I am the God of Hellfire!“, odpálil vizuální lavinu.
Little Richard nebyl jen jedním z pionýrů rock and rollu – on byl exploze, která žánr katapultovala do nové éry. S jeho divokým projevem, křiklavým stylem a klavírní hrou, která připomínala závodní auto v plné rychlosti, změnil pravidla hry a vytvořil sound, který inspiroval generace.
Píseň „Oh Happy Day“ je bezesporu jednou z nejznámějších gospelových skladeb všech dob. Její energické provedení, silné vokály a nakažlivá radost oslovily miliony posluchačů po celém světě. Ale víte, že její kořeny sahají až do 18. století?
Supraphon zase hrabe v archivu a vykutal zlatý valoun. Tohle není jen nostalgie pro pamětníky, ale soundtrack československého blues rocku, jak šel čas – od britských cover verzí s lehce dřevěnou angličtinou po vlastní styl s citem i nadhledem.
Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
V dějinách progresivního rocku existují kapely, které žánr definovaly – a pak je tu King Crimson. Pro muzikanty za železnou oponou to byla instituce. Laboratoř. Obtížná konzervatoř bez diplomu. V době, kdy se vinylové desky pašovaly v kufrech diplomatů, přepisovaly na pásky a kopírovaly do ztráty kvality i nervů, působil zvuk Roberta Frippa jako zpráva z jiné planety. Nešlo jen o to, že to bylo „jiné“. Bylo to náročné. Nepodbízivé. Inteligentní. A tím pádem magnetické.
V Česku máme s country tak trochu problém. Pleteme si ji s její lokální mutací, která se sice hezky zpívá u táboráku, ale má jeden zásadní nedostatek: chybí jí drajv. Česká country se časem tak nějak „prohoupala“ do rytmu, který má blíž k dechovce nebo vlažnému popu než k syrovému vyprávění z okraje společnosti. Je to taková „knedlíková“ verze – nikoho neurazí, ale krev vám v žilách nerozproudí. Jenže country se nemá hrát v papučích. Má se hrát v botách, co něco zažily.