Porta – festival řízený „z obýváku“
V blues se zákonitě rodí géniové, ale jen pár jich posune hranice žánru tak, že už nic není jako dřív. Little Walter, vlastním jménem Marion Walter Jacobs, byl přesně ten případ. Tenhle chlapík vzal...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Z hudební historie známe kapely, které se rodily z kamarádství. Dokonalým protipólem jsou Eagles – kapela, která vznikla z inzerátu, z řemesla a z ambice dělat věci pořádně. Možná právě proto jejich hudba tak zvláštně dobře zestárla. Nezní jako manifest mládí, ale jako kronika života.
Emmylou Harris je často označována za nejčistší hlas country. Ale tato nálepka skrývá podstatu jejího umění: neustálé odmítání žánrových hranic. Jejích dvacet alb není jen sbírkou skvělých coverů, je to kronika toho, jak se country měnilo v Americana – a ona byla u toho.
Některé příběhy hudby zní jako legenda. Tenhle zní spíš jako dobře napsaný podvod – a o to je lepší. Vernon Dalhart totiž nebyl žádný zaprášený kovboj odněkud z Texasu. Byl to školený tenor, který začínal u opery a lehkých árií. Prostě člověk, kterého bys čekala spíš v obleku na jevišti než v prachu cest. Jenže pak přišla realita. A realita říká: publikum chce něco jiného.
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
Seznamte se s Hallou. Vyrovnaná žena středního věku žije dvojím životem. V tom prvním vede pěvecký sbor, přívětivě zdraví sousedy a čeká na schválení adopce ukrajinského sirotka. V tom druhém se mění ve vysoce organizovanou ekoteroristku, která systematicky odstřihává islandský průmysl od elektřiny a sabotážemi vysokonapěťového vedení „zachraňuje svět“. Nebo alespoň jeho severní, větrnou část.
Supraphon zase hrabe v archivu a vykutal zlatý valoun. Tohle není jen nostalgie pro pamětníky, ale soundtrack československého blues rocku, jak šel čas – od britských cover verzí s lehce dřevěnou angličtinou po vlastní styl s citem i nadhledem.
Steven Spielberg měl za sebou blockbustery, rodinné trháky i dobrodružné série, ale Schindlerův seznam je jiná liga. Tříapůlhodinový, syrový opus, který vám nedá vydechnout — film, který vás ne„ztiší“, nýbrž pohltí a sevře, a ještě dlouho po závěrečných titulcích se z něj pořád nemůžete vymanit. Místy sice vykoukne typická spielbergovská exaltovanost, ale v drtivé většině jde o nekompromisní, neodvádějící pohled na temnou kapitolu dějin, podaný s takovou intenzitou, že divák prostě nemá kam uhnout.
Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!
V polovině devadesátých let, kdy byl zájem o world music na vrcholu, vybuchla bomba. Karl Jenkins vydal své první autorské album Adiemus - Songs of Sanctuary. Znělo úchvatně – jako pečlivě sesbírané a vycizelované nahrávky domorodých hlasů a hypnotických rytmů, za kterými se etnomuzikologové léta plazili pouští, džunglí i pralesem, doplněné o evropsky kultivované filharmoniky.