„Like a Rolling Stone“ není jen písnička, je to kulturní manifest. Její cesta od Dylanova hotelového rukopisu až po cover verze od Hendrixe, Marleyho nebo Bowieho připomíná evoluci mýtu, který se...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Redakce Retrovibes The Shadows byli víc než jen doprovodná kapela Cliffa Richarda – byli mistři instrumentální hudby, kteří ovlivnili celou generaci kytaristů. Ale tahle britská banda má na triku mnohem víc než jen roli doprovodné kapely. Pojďme se mrknout na jejich vlastní pecky, kterými obohatili hudební scénu, a na to, jak se jejich muzika dostala až na filmová plátna.
Redakce Retrovibes V blues se zákonitě rodí géniové, ale jen pár jich posune hranice žánru tak, že už nic není jako dřív. Little Walter, vlastním jménem Marion Walter Jacobs, byl přesně ten případ. Tenhle chlapík vzal obyčejnou foukací harmoniku a proměnil ji ve zbraň hromadného bluesového ničení. Ne jen tak nějaký doprovodný nástroj do kapely – Walter udělal z harmoniky sólovou bestii, která mohla řvát, plakat nebo kopnout do hlavy tak silně, že i kytaristi v Chicagu koukali s otevřenou pusou.
Redakce Retrovibes Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Redakce Retrovibes Zazní-li jméno Otis Redding, většina lidí si vybaví jeho nesmrtelnou "(Sittin’ On) The Dock of the Bay". Ale to by byla jen špička ledovce. Otis nebyl jen zpěvák s neuvěřitelným hlasem – byl to skladatel, showman a hlavně člověk, který pomohl definovat moderní soul. Jeho hudba byla vášnivá, drsná, upřímná a plná emocí, které dokázaly přenést posluchače do úplně jiného světa.
Redakce Retrovibes Zatímco minule jsme obdivovali precizní geometrii a „matematický“ řád Reida Milese, dnes se vydáme na opačný konec grafického vesmíru. Pokud byl Miles architektem čistoty, pak je Karel Haloun mistrem zkroceného chaosu. V české grafice je institucí, jehož rukopis poznáte na první pohled – i když vás někdy nutí k luštění složitých vizuálních rébusů.
Redakce Retrovibes Když přijde řeč na cenzuru v hudbě, nejspíš si všichni vybavíme socialistické Československo. Ať už šlo o plošné, doživotně míněné zákazy vystupování (např. Marta Kubišová, Plastic People Of the Universe, Psí vojáci), časové nebo regionální omezení (např. Pražský výběr, Blue Effect) anebo projevy "šedé zóny" cenzury, kdy hudebníkům pod různými záminkami rušili koncerty, nepovolovali nahrávání desek či vystupování v televizi, zakazovali texty písniček (Vladimír Mišík, Abraxas, Olympic, Progres 2). Tato poslední, skrytá forma cenzury byla pro umělce velmi frustrující a vytvářela atmosféru nejistoty a strachu. Bylo obtížné definovat, co je "povolené" a co "zakázané", a umělci se tak museli neustále pohybovat na tenkém ledě.
Redakce Retrovibes Neumíme si představit, že bychom pro první článek v rubrice Jazz zvolili jiné jméno :-)
Louis Armstrong, známý pod přezdívkami „Satchmo“ nebo „Pops“, je jednou z největších ikon jazzu 20. století. Tento geniální trumpetista a zpěvák, narozený 4. srpna 1901 v New Orleans, změnil tvář hudby díky svému charismatickému projevu, sólové hře a inovativnímu scatovému zpěvu.
Redakce Retrovibes Miles Davis. Jméno, které je synonymem pro neustálou hudební proměnu. Zatímco jiní jazzmani si našli svůj styl a drželi se ho celou kariéru, Davis to měl přesně naopak. Jakmile měl pocit, že se něco opakuje, okamžitě otočil kormidlem jinam. Byl jazzovým chameleonem, který si nikdy nenechal svázat ruce vlastní minulostí.
Redakce Retrovibes Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
