Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Když se v českých zemích během protektorátu řeklo "potápky", každý věděl, že se nemluví o vodním ptactvu, ale o mladé subkultuře, která svým stylem, chováním a mluvou provokovala konformní...
Autenticita je v popu něco jako bio nálepka na rajčatech. Všichni ji chtějí, málokdo přesně ví, co znamená – a když ji někdo začne kontrolovat zblízka, občas se nestačí divit. Hudební průmysl má totiž jednu starou, dobře promazanou schopnost: oddělit zvuk od tváře a prodat vám ideální kombinaci obojího. Někdy to funguje tak hladce, že si toho nikdo nevšimne. A jindy… jindy se zasekne playback a je po iluzi.
Byl jedním z prvních, kdo dokázal propojit syrovost gospelu s uhlazeností populární hudby. Ačkoliv ho svět zná především jako interpreta jediné písně, jeho stopa v dějinách soulu a R&B je mnohem hlubší.
Možná vás napadne: „Co dělá tenhle popík mezi bluesovými legendami?“ A není to překvapivé – velkou část kariéry strávil Chris Rea v mainstreamových vodách. Hity jako Driving Home for Christmas, On the Beach nebo I Can Hear Your Heartbeat mu přinesly slávu, ale nikdy nezapadl do škatulky typické popové hvězdy. Sám později přiznal, že se v začátcích nechal ovlivňovat nahrávacími společnostmi, protože věřil, že „vědí, co je pro něj nejlepší.“
Americký folkový písničkář, jehož obdivovali David Bowie i Tony Visconti.
V hudbě existují jména, která zaplňují stadiony, a pak jména, která kolují mezi zasvěcenými jako otevřené tajemství. Tucker Zimmerman patřil k těm druhým. V sobotu zemřel americký písničkář, který většinu života strávil mimo hlavní proud – a přesto (nebo právě proto) po sobě zanechal stopu, jakou dokáže jen málokdo.
Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto nepravděpodobné desky – a zároveň hluboce lidský příběh o důstojnosti, talentu a neuvěřitelné pokoře. O lidech, kteří celý život hráli, zpívali a mizeli v zapomnění, aby se na sklonku života zničehonic ocitli v centru světové pozornosti. Těch 82 % na ČSFD není náhoda. Wenders zachytil nejen syrovou krásu Havany, ale i okamžik, kdy se v oprýskaném studiu mezi americkými veterány z padesátých let zrodilo album, které obletělo svět.
Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“
Perníkový táta (Breaking Bad) je seriál, který diváka vtáhne do světa drog, zločinu a morálních paradoxů – a udělá to s razancí chemické reakce. Už samotné titulky jsou nápadité: názvy epizod i logo odkazují na periodickou tabulku prvků, kde se zvýrazní Br (brom) a Ba (baryum). Symbolika není samoúčelná – brom se vázaný ve sloučeninách používá k hašení ohně, zatímco baryum má schopnost samovznícení. Dva protikladné prvky, stejně jako dvojí povaha Waltera Whitea: muž, který chtěl uhasit rodinný problém, a přitom vzplanul do destruktivní bouře.
Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
Pátrání v rockové historii připomíná archeologický průzkum. Co vám říkají pojmy jako jug band, skiffle, rockabilly nebo merseybeat? Pokud nejste zapálení muzikologové, nejspíš moc ne. Ale nebojte, vezmeme si na pomoc imaginární lopatku a pustíme se do hudebních vykopávek – i když, na rozdíl od archeologů, musíme přiznat, že naše objevy mají v chronologii docela zmatek.