Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Zazní-li jméno Otis Redding, většina lidí si vybaví jeho nesmrtelnou "(Sittin’ On) The Dock of the Bay". Ale to by byla jen špička ledovce. Otis nebyl jen zpěvák s neuvěřitelným hlasem – byl to...
V polovině devadesátých let, kdy byl zájem o world music na vrcholu, vybuchla bomba. Karl Jenkins vydal své první autorské album Adiemus - Songs of Sanctuary. Znělo úchvatně – jako pečlivě sesbírané a vycizelované nahrávky domorodých hlasů a hypnotických rytmů, za kterými se etnomuzikologové léta plazili pouští, džunglí i pralesem, doplněné o evropsky kultivované filharmoniky.
Bobby McFerrin není jen ten týpek, co v 80. letech rozverně zpíval Don’t Worry, Be Happy. Tohle je chlapík, co dokázal udělat z vlastního hlasu orchestr, jehož koncerty vypadají spíš jako nekonečná improvizace než klasické vystoupení, a jehož hudební experimenty si podávají ruku s jazzem, klasickou hudbou i čistou spontánností.
Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v umění hodné koncertních síní. Bez něj by jazz nevypadal tak, jak ho dnes známe.
V diskusích o české pop-music se často objevuje argument, že „naši zpěváci jen vykrádali zahraniční hity“. Podobné poznámky ale míří úplně vedle. Popová hudba odjakživa stojí na spolupráci autorů a interpretů. Někdo má dar psát písně, jiný je dovede prožít na pódiu nebo ve studiu. A mezi těmito rolemi se často prolínají i covery – už jednou nahraná skladba může v jiné podobě získat nový život. Není to krádež, ale spíš druhé (a někdy i silnější) narození. A právě to je příběh písně Nothing Compares 2 U.
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Angie Stone, významná osobnost světové hudební scény, tragicky zemřela 1. března 2025 při automobilové nehodě poblíž Montgomery v Alabamě. Bylo jí 63 let. Její hudební kariéra, která začala v gospelových sborech a pokračovala přes hip-hopové trio The Sequence až po úspěšnou sólovou dráhu v žánrech soulu a R&B, zanechala nesmazatelnou stopu v hudebním průmyslu.
Skvělý nápad, slabší provedení. Richard Curtis a Danny Boyle přicházejí s premisou, která by mohla otřást hudebním světem – co kdyby Beatles zmizeli z historie a jejich písně znal jen jediný člověk? Jenže místo filozofování nad tím, jak by jejich hudba obstála v dnešním digitálním chaosu, dostáváme romantickou komedii, která Beatles používá spíš jako kulisu než jako skutečné téma.
Pokud chcete pochopit, proč byli Beatles takovým fenoménem, zapomeňte na čísla prodejů desek nebo křik fanoušků – pusťte si Perný den. Richard Lester tu zachytil jejich esenci. Tedy nejen to, jak hráli a zpívali, ale jak existovali. Výsledkem je film, který balancuje mezi dokumentem, komedií a hudební fantazií, a přitom vám jednou rukou míchá koktejl britského humoru a druhou vás praští dávkou nezapomenutelných písní.
Ella Fitzgerald. Jméno, které je synonymem pro jazz. Zpěvačka, jejíž hlasový rozsah, precizní frázování a nezaměnitelné improvizační schopnosti ji postavily na piedestal hudebního světa. Během své více než půl století trvající kariéry se stala ikonou, kterou obdivovali nejen fanoušci, ale i její hudební kolegové. Jaká vlastně byla Ella Fitzgerald a čím si získala přezdívku "První dáma jazzu"?
Byly doby, kdy slovo Porta neznamenalo jen festival. Znamenalo komunitu. Znamenalo životní styl. A pro tisíce mladých lidí představovalo něco, co se v tehdejším Československu hledalo jen těžko: prostor ke svobodnému vyjádření – alespoň tak svobodnému, jak to režim dovolil. A to z ní dělalo něco mnohem většího než obyčejnou přehlídku písničkářů a kapel.