Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Na první pohled se to celé tváří jako filmový sampler: trochu Herman Melville, trochu John le Carré, trochu Wachowští v jejich oblíbeném kyberpunkovém kabátě. Jediné pojítko – ať už vám to připadá důmyslné, nebo směšně samoúčelné – je zvláštní mateřské znaménko ve tvaru komety, které se zjevuje na tělech protagonistů. Jakési štemplové razítko osudu, které má naznačit, že jde o reinkarnace jedné duše. Nebo možná o elegantní berličku pro diváky, aby se v té mozaice úplně neztratili.
Tohle „spojení nespojeného“ má své kouzlo. Ale zároveň: kdo hledá jasnou linii, bude zklamán. Mnohem spíš jde o kaleidoskop, kde jednotlivé obrazy vytvářejí iluzi smyslu jen v okamžiku, kdy se díváte správným úhlem. Tvůrci spoléhají na to, že mozek diváka sám vyplní mezery, a kdo je líný, ten zůstane na periferii.
A pak je tu hra s herci. Tom Hanks, Halle Berry, Hugh Grant a další tu poskakují z role do role, pohlaví i etnicity. V jedné scéně charismatický hrdina, v jiné karikatura, jindy téměř nepoznatelní pod vrstvami líčidel. Je to chytrá metafora o proměnlivosti lidské identity? Anebo jenom laciný trik, který odvádí pozornost od toho, že jednotlivé příběhy se samy o sobě sotva udrží na nohou? Možná obojí.
Výsledkem je zvláštní směs: příběhy, které se tváří, že spolu souvisejí, i když nesouvisejí, a herci, kteří dokazují, že s dostatkem make-upu a dobré vůle lze hrát kohokoliv. Někdo to nazve vizionářským experimentem, někdo chaotickou slátaninou. A oba tábory budou mít pravdu.
Hudba jako skutečný tmel
Pokud je děj Atlasu mraků kaleidoskopem, pak hudba funguje jako ruce, které tím kaleidoskopem otáčejí. Alexander a Reinhold Heilovi spolu s Tomem Tykwerem (ano, režisér, který se tentokrát posadil i k pianu) vsadili na to, co v literární předloze ani ve filmu samotném nikdy není úplně pevné: na pocit kontinuity. Ústřední hudební téma – známé jako „Cloud Atlas Sextet“ – se vynořuje znovu a znovu v různých aranžích, náladách a kontextech.
V „Sonmi Meets Chang“ má podobu něžného, téměř intimního motivu. V „Won’t Let Go“ už se přelévá do patetického oblouku, který by klidně unesl i velkorozpočtové melodrama. V „Kesselring“ zní napjatě, v „The Escape“ dramaticky. A když se objeví v „Temple of Sacrifice“, nese na sobě tíhu celé civilizace. Je to stejné téma, a přece pokaždé jiné – přesně tak, jako film používá stejné herce k různým postavám.
Díky hudbě se jednotlivé příběhové linie přestanou jevit jen jako solitéry a začnou působit jako variace na jedno téma. Tam, kde film občas selhává v soudržnosti vyprávění, soundtrack dodává pocit jednoty. Hudba je vlastně tím nejspolehlivějším vypravěčem – šeptá divákovi: ano, všechno to spolu nějak souvisí, i kdyby jenom v rovině pocitu.
A to je možná ten pravý paradox Atlasu mraků: ne příběhy, ne masky, ne latexové transformace, ale právě hudba je tím, co dává filmu alespoň iluzi celistvosti. Bez ní by zbyla jen série šesti roztržených fragmentů. S ní se dá alespoň na chvíli uvěřit, že všechno – i to, co jinak vypadá chaoticky – je součástí jedné skladby.
Verdikt
Atlas mraků je vizuálně opulentní, ambiciózní a místy až přetížený film, který se pokusil o nemožné: převést na plátno román, jenž stojí spíš na ozvěnách, metaforách a kruzích, než na lineárním vyprávění. Výsledek fascinuje, ale zároveň unavuje. Masky, zvraty a paralely mezi postavami někdy působí spíš jako intelektuální rébus než jako skutečně prožitý příběh.
A právě tady přichází to nejpřekvapivější – že možná nejlepší cestou, jak se Atlasem mraků nechat pohltit, není sledovat film, ale vrátit se k předloze a přitom mít v uších soundtrack. Hudba dokáže propojit jednotlivé světy a dodat jim hloubku, kterou obraz často jen naznačí. V kombinaci s knihou se totiž motivy i symboly rozehrají naplno a celek získá soudržnost, jakou film jen těžko hledá.
Jinými slovy: film stojí za vidění, ale teprve ve spojení četby a hudby se Atlas mraků stává opravdovým zážitkem.
