Kamera Miroslava Ondříčka je pastvou pro oči. Jeho New York je živoucí organismus: pestré pikniky v Central Parku, chladné uniformity vojenských kasáren, až po dusivý formalismus pohřebišť. Kamera vypráví příběh paralelně s herci, jejichž výkony jsou většinou uvěřitelné, byť zjednodušené, což odpovídá náladě muzikálového žánru. John Savage jako Claude a Treat Williams jako Berger jsou srdcem i duší vyprávění. Bergerova divokost a Claudeova nevinnost poskytují příběhu emocionální gravitaci, zatímco vedlejší postavy spíš doplňují kolorit.
Když ale přijde řeč na některé scény – například Black Boys/White Boys – Forman trochu ztrácí kontrolu nad tónem. Tyto sekvence, jakkoli chytlavé, působí téměř jako parodie na to, co jinak funguje jako ostrý a emotivní kus protiválečného komentáře. I mistr tesař občas uklouzne.
Hudba: Hymny generace míru a lásky
Jedním slovem? Nepřekonatelné. Od úvodního čísla Aquarius, kdy snová orchestrální aranžmá zaplaví scénu jak vlny světla, až po rytmicky hypnotické Hare Krishna, hudba Hair zachycuje neklid a naději celé jedné generace. 3-5-0-0 přináší mrazivý kontrast – jeho pochmurný text o válce ve Vietnamu je podpořen drásavým sborovým refrénem. A pak je tu The Flesh Failures (Let the Sunshine In), která začíná jako křehké lamentování a exploduje v revoluční naději, přičemž představuje jeden z nejlepších závěrů v dějinách filmového muzikálu.
Forman tu ovšem nepoužívá hudbu jen jako podklad pro taneční čísla; dává jí roli vypravěče. Každá píseň posouvá děj, komentuje akci nebo vytváří emoční most mezi divákem a postavami. Soundtrack je bez přehánění jedním z nejlepších, co kdy vznikly.
Vrchol filmu: Mrazivá poezie zkázy a naděje
A pak přichází finále. Berger, který se v kasárnách vymění s Claudem, nastupuje do letadla odlétajícího do Vietnamu. Formanův střih záběrů – strojově chladné bombardéry "požírající" vojáky, tichá majestátnost Arlingtonského hřbitova, až po chaotickou protiválečnou demonstraci – je mistrným dílem kinematografického vyprávění. Emocionální dopad je neúprosný: žádné slzy, žádný patos, jen mrazivý pocit ztráty a absurdity války, který vám zůstane dlouho po závěrečných titulcích.
Forman zde vytváří strhující kontrast mezi osobní obětí a bezohlednou válečnou mašinérií. Bergerův osud je tragédií nejen jeho samotného, ale celé generace, která bojovala za ideály a často končila jako anonymní čísla v neúprosných statistikách.
Zatímco broadwayová verze Hair končí na notě oslavy svobody, filmový závěr je hluboce ironický. Svoboda je zde obětována na oltář války, ale zároveň dává naději v podobě lidu, který bojuje za mír.
(1979, režie Miloš Forman)
hodnocení:
