Nebudeme se tady zabývat jednotlivými příhodami chlapce s jizvou na čele, protože by to bylo nošení dříví do Zapovězeného lesa. Místo toho se podíváme na to, jak hudba formovala atmosféru celého filmového univerza a jak se v průběhu let měnila podle skladatelů, kteří se na ní podíleli. Od kouzelných melodií Johna Williamse přes epickou bombastičnost Patricka Doylea až po temnější polohy Nicholase Hoopera a Alexandra Desplata – hudba Harryho Pottera není jen doprovodem k ději, ale samostatným vypravěčem.
John Williams: Magie a hravost (První tři filmy)
John Williams stál u zrodu filmové série a vtiskl jí nezaměnitelný hudební rukopis. Jeho ikonické Hedwig’s Theme, které poprvé zaznělo v Harry Potter a Kámen mudrců (2001), se stalo synonymem pro celý kouzelnický svět. Williams dokázal skloubit pohádkovou hravost (Diagon Alley and the Gringotts Vault), dobrodružné napětí (The Flying Keys) i temnější tóny (The Face of Voldemort). V Tajemné komnatě (2002) hudba lehce potemněla, což bylo patrné například ve skladbě Dueling the Basilisk, zatímco Vězeň z Azkabanu (2004) nabídl experimentálnější a barvitější přístup – třeba Buckbeak’s Flight přinesl nádherný symfonický vzlet.
Patrick Doyle: Epická dramatičnost (Ohnivý pohár)
Čtvrtý film (Ohnivý pohár, 2005) přivedl na scénu Patricka Doylea, který upustil od pohádkové hravosti a přidal dramatičtější, heroický rozměr. To je patrné například ve skladbě Harry in Winter, která má nádherně melancholický nádech. Hudba k Turnaji tří kouzelníků (Golden Egg a The Maze) dodává filmu dynamiku a napětí. Doyle do soundtracku zakomponoval i rockové prvky prostřednictvím fiktivní kapely The Weird Sisters (Do the Hippogriff), což bylo v sérii nevídané.
Nicholas Hooper: Temnější a komornější (Fénixův řád a Princ dvojí krve)
S příchodem Fénixova řádu (2007) se změnila nejen vizuální tonalita filmu, ale i hudební jazyk. Nicholas Hooper zvolil intimnější a často melancholičtější přístup. Fireworks zachycuje rebelii dvojčat Weasleyových, zatímco Dumbledore’s Army přináší jemné smyčce, evokující naději. V Princi dvojí krve (2009) pak Hooper přidal křehčí skladby jako When Ginny Kissed Harry, ale zároveň vytvořil jednu z nejtragičtějších hudebních sekvencí série – Dumbledore’s Farewell.
Alexandre Desplat: Finále ve znamení osudovosti (Relikvie smrti)
Závěrečné dva filmy (Relikvie smrti – část 1 a 2, 2010–2011) hudebně zaštítil Alexandre Desplat. Jeho styl je precizní a emotivní, což se projevilo například v Obliviate, jež navozuje pocit ztráty a odloučení. Druhá část nabídla silně dramatické skladby jako Lily’s Theme či Courtyard Apocalypse, které podtrhují epické finále. A dovolíme si malou vsuvku – fanoušci filmové série velmi oceňují (a opakovaně si přehrávají) scénu oživení kamenných strážců Bradavic doprovázenou nádhernou skladbou Statues, jejíž monumentálnost vzápětí odlehčuje věta profesorky McGonagall: "Vždycky jsem to kouzlo toužila použít," pronesená s dětskou radostí. Zajímavým momentem bylo i zařazení skladby O Children od Nick Cave and the Bad Seeds v jedné z nejdojemnějších scén filmu, kdy si Harry a Hermiona krátce zatancují uprostřed tíživého ticha a beznaděje. Na závěr se Desplat vrátil k Williamsovu motivu (A New Beginning), čímž uzavřel hudební kruh celé série.
Závěrečné zamyšlení: Styl skladatele versus požadavky děje
Hudba Harryho Pottera bezpochyby temněla s každým dalším dílem, ale otázkou je, nakolik to bylo rozhodnutí jednotlivých skladatelů a nakolik dramaturgická nutnost. Williamsova hudba byla plná kouzelnické nevinnosti, zatímco Hooper a Desplat museli reflektovat stále temnější tón příběhu. Doyle přinesl dramatičnost, která souzněla s akčnějším charakterem čtvrtého filmu. Je tedy pravděpodobné, že hlavním hnacím motorem proměny hudby byl především vývoj děje, ale i samotní skladatelé měli volnost interpretovat tento vývoj vlastním stylem.
A teď už jen nastražte uši – tematický playlist na Spotify vás zavede zpátky do Bradavic!
