Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.
Začněme tím dobrým – Martin Dejdar jako Bejby je dokonalá esence rock’n’rollového démona. Skáče, gestikuluje, svádí, irituje. Možná až moc. Když se objeví na scéně, máte pocit, že vás vtáhne do víru divokých večírků, kde se pije Coca-Cola z pašovaných plechovek a Elvis zní z každého okna. Jenže pak se podíváte na jeho kostým a napadne vás, že tenhle kluk možná spíš ujíždí na swingu než na Billu Haleym. Pásek? Potápka? Kdo ví. Ale pokud šlo o snahu udělat z něj vizuální magnet, povedlo se to.
Hudebně film funguje napůl. Ivan Hlas složil chytlavé písně jako „Na kolena“ nebo „Jednou mi fotr povídá“, které mají svou sílu i bez obrazu. Jenže jindy, když očekáváte rock’n’rollový nářez, dostanete něco, co by klidně mohlo zaznít v hudebním klubu někde v roce 1993 jako horká novinka. Ani řazení písniček se příliš nepovedlo. Jak trefně poznamenal jeden fanoušek – kdo vrazí největší hitovku doprostřed filmu místo toho, aby ji nechal na konec?
Herecky jasně vede Josef Abrhám jako policajt Prokop – jeho rodičovská bezradnost v dialozích s rebelujícímí potomky dává filmu další rozměr. Martina Dejdara už jsme zmiňovali, přejděme tedy k dětským hercům. Mezi nimi vyčnívá mladý Jan Semotán, který postavu Kšandy zvládl s profesionální jistotou. Mimochodem, všimli jste si v několika malých rolích dvou pozoruhodných neherců? Jedním je Jeňýk Pacák (známý především jako bývalý bubeník kapely Olympic), uječenou matrónu pak s chutí zahrála zpěvačka Zuzana Michnová (Marsyas).
Celkově? Šakalí léta nejsou dokonalá, ale v kontextu české porevoluční kinematografie vyčnívala. Možná ne tak vysoko, jak by chtěla, ale pořád dost na to, aby na ně nostalgici vzpomínali. Dáváme tomu B+ – za energii, atmosféru a Bejbyho pózy. Ale ten soundtrack si příště radši sestavíme sami.
