Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.
A vezmeme to chronologicky.
Hardrockové kytary a Good Golly Miss Molly
V roce 1976 vydala tehdejší východoněmecká "jednička", kapela Puhdys, desku Rock 'n' Roll Music. Čtrnáct pečlivě vybraných skladeb se zmodernizovaným aranžmá vyvolalo poprask. Na desku se stály fronty, ukořistěné výlisky putovaly z ruky do ruky a její věhlas dosáhl daleko za hranice NDR. Rockovější přístup písním vůbec neublížil, naopak, dodal jim drajv. Obzvlášť unylé Sheile prospěla bohatá rytmika, Good Golly Miss Molly pak získala téměř hardrockový sound. A chraplák Dietera "Maschine" Birra mile odlišoval puhdysácké verze od jejich předobrazů. Skoro jako by platilo: chcete slyšet fakt pořádný rokenrol? Nechte si ho zahrát od hardrockové kapely!
Potíže nastaly s texty. Členové Puhdys neuměli anglicky a neměli se ani pořádně podle čeho učit – originální texty pro ně nebyly dostupné. Naučili se je tedy foneticky, nepřesně, a občas se jim do zpěvu vloudil roztomilý východoněmecký přízvuk. Trochu to připomínalo oblíbenou ironickou hlášku českých středoškoláků v hodinách angličtiny: "Naše angličtina – největší rána světovému imperialismu." :-)
Ale jestli vám připadá, že si z Puhdys utahujeme, tak se pletete. No, možná jen malinko – a láskyplně. My tu dobu zažili.
Čtvrtstoletí rokenrolu
V roce 1982 se v prodejnách s gramodeskami nečekaně objevilo album Olympic – Rokenrol a mnozí si tehdy říkali: "Proč zrovna Olympic a proč zrovna teď?" Odpověď je jednoduchá – záznam z koncertu 25 let rock’n’rollu (1980) měl původně putovat pouze do zahraničí pod názvem Rock And Roll (with Various Interpreters), ale Supraphon si nakonec řekl, že když už to má natočené, proč by si i československé publikum nezasloužilo svou dávku rokenrolu? A tak v roce 1982 album vyšlo i doma. V podstatě by se dalo říct, že šlo o takový oficiální státní souhlas s tím, že rock'n'roll je vlastně v pořádku. Jen o nějakých 25 let později, než by bylo ideální. Ale co, lepší pozdě než vůbec.
Olympic v nahrávce funguje stejně jako v dobách svých začátků – jako doprovodná kapela pestré směsice sólistů. Pavel Bobek svým distingovaným a precizním stylem podává Rave On i Memphis Tennessee, zatímco Miki Volek, tou dobou už na hony vzdálený od své nejlepší formy, pořád ještě zvládne zařádit tak, že mu to i věříte. Klasický americký rokenrol si berou do parády i Pavel Sedláček, Petr Kaplan a Pavel Šváb, kteří naštěstí vědí, co dělají. Instrumentální žertovná vsuvka Yakety Sax v podání Míly Růžka pak zařídila vítané odlehčení.
Jako exponát pro sběratele kuriozit pak působí Josef Laufer, jenž si Fever vystřihl s grácií neodolatelného šansoniéra, který se v nahrávacím studiu omylem připletl k rock'n'rollové session – a ono to kupodivu skvěle funguje. Největší "proč?" si ale možná řeknete u úvodní Whole Lotta Shakin’ Goin’ On, kde se do mikrofonu s vervou opřel Milan Broum a v refrénech svého kapelníka Petra Jandu prakticky přeřval. :-)
Hudebně to není žádný průšvih – Olympic je po instrumentální stránce naprosto spolehlivý. Je ale těžké zbavit se dojmu, že celé album zní jako školní besídka s výběrem toho, kdo co umí nejlépe. Někteří září, jiní se jen tak mihnou, ale nakonec jim odpustíte všechno – včetně mizerné technické kvality zvukového záznamu.
Pro dnešního posluchače to může být spíš nostalgická kuriozita, ale v tehdejším kontextu to byla vzácná příležitost, jak si aspoň na chvíli užít závan opravdového rokenrolu.
Takže pokud máte slabost pro českou osmdesátkovou hudební produkci, nebo jen chcete slyšet, jak si domácí interpreti poradili s klasikami rock’n’rollu, dejte tomu šanci. Možná budete překvapeni – a možná se i trochu pobavíte. Ale i to se počítá!
