Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Když do socialistického Československa proniklo jeho tenorové vibrato, názory generací se s třeskem střetly. Ti „dříve narození“ ho zbožňovali. Ať už zpíval anglicky, španělsky či francouzsky, vždy to bylo srozumitelné, líbivé a přinášelo to romantické představy moře, pláží, západů slunce a zvuku cikád. Pro mladší generaci to byl „ten trapnej břichatej Řek“ s přeslazeným repertoárem a kýč, který si zasloužil být zařazený někam mezi krimplenové šaty a zahradní trpaslíky. Pro režim to pak byl „pokrokový Řek“, jehož pravicová junta (ideologický nepřítel č. 1) donutila opustit Řecko.
Vybavujete si tu scénu ze Sestry v akci 2, kde Ahmal sype na hlavu svého spolužáka obvinění, že běloši černochům ukradli všechno od blues po rytmus? Je to věčné téma. Ale co když se popové hvězdy rozhodnou ‚ukrást‘ si něco z hloubi africké buše, bulharských hor nebo indických chrámů? Je to kulturní krádež, nebo geniální fúze, která zachraňuje mizející tradice? Pojďme se podívat na 10 případů, kdy se to (většinou) povedlo.
Máte pojem world music spojený s jihoafrickými mbaqanga a isicathamiya? Nebo vám učarovala indická rága a tála? Andské flétny? Alžírský raï? A co takhle něco bližšího, něco tak notoricky známého, že v tom žádnou exotiku nevidíme? Ano, řeč je o Bulharsku.
Pokud vám Jean-Michel Jarre připadá chladný a technicistický, tak jste asi nikdy neslyšeli Kraftwerk. Jarre je proti nim vybuchující sopka emocí. Kraftwerk jsou ti pánové, co vynalezli cihlu. Ano, bez té cihly by nikdo nepostavil katedrálu taneční hudby, ale ruku na srdce – dívat se dvě hodiny na cihlu je prostě nuda.
Někdy kariéra slavného muzikanta narazí na zvláštní paradox. Čím víc talentu má, tím víc si svět začne myslet, že už řekl všechno podstatné. Přesně to se stalo Paulu Simonovi na začátku osmdesátých let.
Některé hudební revoluce začínají v honosných studiích. Jiné v zakouřených klubech. A pak existují i takové, které se zrodí… v kuchyni mezi sporákem a dřezem. Příběh alba Oxygène a jednoho riskujícího fanfaróna je přesně ten poslední případ.