Čím byl ale „Bůh lásky“ (Fenomén Roussos, Kaftanový král nebo dokonce Zpívající stan) před tím, než se z něj stal představitel etnopopu?
Jeho osud do značné míry určovaly státní převraty. Z Egypta, kde se narodil a vyrůstal, jeho rodina uprchla před režimem generála Násira. V Řecku však stihnul téměř jen dospět a už s ním dějiny zase smýkly o kus dál. Důvod? Demis se velmi brzy v Řecku zapletl s podezřelými rockovými individui (například s jistým Vangelisem) a takové podezřelé živly nový režim vojenské junty nehodlal v zemi trpět. Jejich emigrace (jak Roussose, tak Vangelise) nebyla jen rozmar umělců, kteří si chtěli drnkat podle svého. Byl to čirý pud sebezáchovy. V Řecku, kde se neposlušnost trestala ostříháním dohola a odesláním k nejhorším vojenským útvarům na hranice, byla Paříž jedinou šancí, jak si zachovat zdravý rozum i integritu. A možná i život.
Řecký progresivní rock ve Francii
V Paříži pak vzniklo něco, co by dnešní marketingové oddělení popsalo jako „nepravděpodobnou kolaboraci“ – kapela Aphrodite's Child. Vedle Demise Roussose tu stál i Vangelis, muž, který později naučí syntezátory snít, a bubeník Loukas Sideras. Co z toho vzniklo, nebyl žádný „řecký pop pro export“, ale regulérní psychedelický a progresivní rock, který měl blíž k apokalypse než k plážové romantice.
Právě v pařížském exilu, uprostřed kouře slzného plynu studentských bouří roku 1968, se zrodil jejich první obrovský hit – Rain and Tears. Na jednu stranu to byla sázka na jistotu (melodie postavená na slavném Pachelbelově kánonu), na stranu druhou šlo o fascinující laboratoř budoucích kariér Vangelise a Roussose.
Vangelis tu poprvé ukázal svou schopnost stvořit barokně osudovou, téměř snovou atmosféru pomocí tehdejších klávesových nástrojů, zatímco Roussos do světa vypustil svůj plačtivý, androgynní tenor, který zněl jako ozvěna z jiného století. Byl to barokní pop, který v sobě měl víc řeckého dramatu než pařížské lehkosti. Paradoxně právě tahle píseň, která je dnes vnímána jako nostalgická klasika, byla v roce 1968 pro tuhle trojici uprchlíků jízdenkou k přežití v cizím světě.
Což takhle dát si špetku satanismu?
Album 666 dodnes působí jako zjevení – biblické motivy, experimentální struktury, zvukové koláže a do toho Roussosův hlas, který místo cukrové polevy řeže jako laser. Tenhle „Zpívající stan“ tu ještě nezpíval o lásce, ale o konci světa. Ambiciózní koncepční dvojalbum, které je údajně adaptací biblických pasáží z Knihy Zjevení, složili klávesista Vangelis a textař Costas Ferris. Vydavatelství čekalo „Rain and Tears 2“ – tedy balady, co sypou peníze. Místo toho dostali dvojalbum, které:
- Bylo příliš drahé: Vangelis studio okupoval nesmírně dlouho.
- Bylo divné: Texty o šelmách, sedmi pečetích a chaosu se nehodily do rádií.
- Bylo „satanistické“: Název 666 v tehdejší době působil jako magnet na problémy s církví a konzervativci.
Vydavatelství album rok a půl drželo v trezoru a odmítalo ho vydat. Doufali, že se kapela rozpadne (což se stalo) a projekt prostě vyšumí. Album vyšlo až v roce 1972, kdy už v podstatě Aphrodite's Child neexistovali.
Ale ačkoli bylo jeho vydání spojeno s konflikty uvnitř kapely, i mezi kapelou a vydavatelstvím (a přijetí ze strany kritiky i posluchačů taky nic moc), později si album 666 získalo kultovní status mezi fanoušky a hudebníky a stalo se nejuznávanějším projektem skupiny. Objevilo se na různých seznamech nejlepších progresivních rockových alb všech dob.
Odteď už jen s proudem
Jenže jak už to bývá, apokalypsa se špatně prodává na singly. Aphrodite’s Child se rozpadli a Roussos se vydal na sólovou dráhu. A tady přichází ten moment, kdy se z rockera stává fenomén, který zná i vaše teta z Karviné a která dodnes opatruje jeho vinyly hned vedle svátečního servisu.
Hity jako „Forever and Ever“ nebo „Goodbye, My Love, Goodbye“ udělaly z Roussose globální značku. Najednou tu byl hlas, který nešlo přeslechnout – vysoký tenor s vibratem, které by rozvlnilo i beton. A s ním image, kterou nešlo přehlédnout: kaftany, uhrančivý pohled, vousy, postava, která se nevešla do tehdejších popových šablon. Zatímco jiní zpěváci se snažili být uhlazení, Roussos působil jako prorok, který omylem zabloudil na pódium televizní estrády.
A právě tady se láme chleba. To, co jedni slyšeli jako kýč, bylo ve skutečnosti něco jiného: Roussos začal do popu nenápadně propašovávat řecké hudební prvky. Melodika, která nebyla úplně „západní“, ornamenty, které zaváněly Orientem, a emoce, která se neobtěžovala s decentností. Byla to hudba, která si nehrála na univerzální – a právě proto univerzální byla.
Postupně tenhle přístup ještě rozšiřoval. Do jeho písní se začaly vkrádat vlivy Blízkého východu, Afriky i Balkánu. Ne jako turistická pohlednice, ale jako přirozená součást zvuku. Roussos byl v tomhle směru trochu pašerák: zatímco publikum si myslelo, že poslouchá romantický pop, on mu servíroval světovou hudbu v převleku za šlágr.
A možná právě proto ten jeho repertoár zestárl líp, než by kdo čekal. Když odhlédnete od dobového aranžmá a sem tam přimhouříte oko nad orchestrální sladkostí, zůstane vám něco překvapivě autentického. Hlas, který se nebojí emocí. Melodie, které nejsou úplně „naše“. A zpěvák, který začínal jako rocker v exilu a skončil jako globální hlas mezi kontinenty.
V kolektivní paměti tak Demis Roussos zůstává jako lehce přerostlý zahradní trpaslík s kaftanem, který dokázal svou obchodnickou mazaností (a talentem, aby bylo jasno) prodat přes šedesát milionů desek. Ve skutečnosti ale hrál jinou hru: byl to trojský kůň řeckého folklóru, nenápadně zaparkovaný přímo uprostřed světových hitparád.
