Ne proto, že by pozdější fáze byla méně úspěšná – spíš proto, že právě tahle sestava vytvořila hudební DNA, ze které Genesis čerpali ještě dlouho poté, co se labyrinty a mytologické postavy vytratily.

Kontext: progresivní rock jako ambice, ne póza

Na přelomu 60. a 70. let nebyl progresivní rock jen styl, ale spíš postoj. Snaha posunout rock mimo tříminutovou píseň, inspirovat se klasikou, jazzem, literaturou i divadlem. Yes sázeli na instrumentální virtuozitu, King Crimson na temné struktury a disonance, Pink Floyd na koncept a atmosféru. Genesis si vybrali trochu jinou cestu: vyprávění příběhů.

Už raná alba (Trespass, Nursery Cryme) naznačují, že kapelu zajímá dramatický oblouk, práce s motivem a kontrastem. Krátké akustické pasáže se střídají s těžkými varhanními bloky, rytmus se láme, tóniny se mění, ale nikdy samoúčelně. Tony Banks není klávesový exhibicionista – je to architekt.

Banks–Rutherford: skladatelské jádro

Zatímco mediální pozornost často padá na zpěváky, Genesis byli vždy kapelou skladatelů. Tony Banks a Mike Rutherford tvoří pevné kompoziční jádro, které drží pohromadě i ty nejsložitější kusy.

Banksova harmonie je typicky „neklávesová“: časté používání mollových akordů s přidanými tóny, modulace bez okázalého přechodu, napětí budované spíš dlouhodobě než efektními zvraty. Rutherford na to reaguje kytarou nebo baskytarou, která málokdy jen doprovází – spíš vytváří protihráče.

Výsledkem jsou skladby, které působí komplexně, ale ne chaoticky. Firth of Fifth je učebnicový příklad: jednoduchý klavírní úvod, postupně se rozvíjející struktura a ikonické kytarové sólo, které je melodické, nikoli technicky okázalé.

Peter Gabriel: hlas, maska, vypravěč

Gabrielův přínos pro Genesis není jen vokální. Je to narativní katalyzátor. Texty plné viktoriánské obraznosti, anglického surrealismu a lehce bizarního humoru dávají hudbě konkrétní tvar.

Jeho pódiová prezentace – kostýmy, masky, role – bývá někdy interpretována jako samoúčelný teatrální výstřelek. Ve skutečnosti šlo o prodloužení hudby jinými prostředky. Genesis v té době nehráli „písně“, ale scény.

Vrchol této fáze přichází s albem The Lamb Lies Down on Broadway (1974). Dvojité album, jednotný příběh, hudebně pestřejší a méně ornamentální než starší věci. Méně barokní prog, víc městský surrealismus. A zároveň jasný signál, že tahle kapitola se blíží ke konci.

Phil Collins: rytmus, který dýchá

Collinsův příchod za bicí (a později k mikrofonu) znamenal pro Genesis zásadní posun. Ne proto, že by byl techničtější než jeho předchůdci, ale protože myslel rytmicky jinak.

Jeho hra je elastická, reagující, často pracuje s drobným posunem akcentů. V kombinaci s nepravidelnými takty to dává skladbám pocit pohybu, ne strojené složitosti. Typickým znakem je práce s hi-hat a ghost notes – věci, které si všimneš spíš podvědomě než vědomě.

Tohle rytmické cítění se později stane klíčem k proměně Genesis směrem k přístupnější hudbě.

Steve Hackett a konec „klasiky“

Hackettova kytara dodává Genesis lyriku. Tapované pasáže, sustain, jemné arpeggio – nic z toho nekřičí, ale všechno má přesné místo. Jeho odchod v roce 1977 definitivně uzavírá klasickou éru.

Už alba A Trick of the Tail a Wind & Wuthering ukazují, že kapela směřuje k větší přehlednosti formy. Stále sofistikovaná hudba, ale méně ornamentů, kratší stopáž, jasnější melodické linky.

Od progresivního rocku k poprocku (bez prudkého zlomu)

Často se mluví o „zradě prog rocku“, ale u Genesis jde spíš o evoluci než revoluci. Skladby se zkracují, struktury zjednodušují, důraz se přesouvá na refrén. Zůstává ale to podstatné: cit pro harmonii, rytmus a melodii.

Genesis nikdy nebyli kapelou, která by opustila svou identitu přes noc. Jen ji postupně přizpůsobovala době – a vlastnímu vývoji.

Proč se ke Genesis vracet

Protože jsou jedním z mála příkladů kapely, která dokázala myslet hudebně i pragmaticky. V klasickém období vytvořili díla, která obstojí při analytickém poslechu i emocionálním ponoření. A zároveň položili základy, na nichž mohli stavět dál.

Genesis nejsou relikvií prog rocku. Jsou jeho laboratorní verzí – místem, kde se testovalo, co všechno rocková kapela unese, aniž by se rozpadla.

A to je možná jejich největší trik.