Britská katedrála ze zvuků

Zatímco my jsme tady prožívali první vlnu normalizace, na Západě stavěli „zvukové katedrály“. Pokud chceme pochopit, kde brali naši muzikanti inspiraci, musíme se podívat k pěti pilířům:

  1. Pink Floyd: Netřeba představovat (ale pokud chcete, psali jsme o nich v článku Pink Floyd: Architekti zvuku, co se zaryjou pod kůži). Mistři koncepce, prostoru a filozofie.
  2. Genesis (éra Petera Gabriela): Čiré rockové divadlo. Gabriel se na pódiu měnil v bizarní stvoření a kapela za ním tkala složité hudební sítě.
  3. King Crimson: Temná, technická a precizní mašina. Jejich kytarový mág Robert Fripp byl přímým „duchovním otcem“ stylu, který u nás později dovedl k dokonalosti Ota Petřina.
  4. Yes: To je technická dokonalost. Baskytarista Chris Squire hrál tak složitě, že Milan Broum by mohl vyprávět. Jejich hudba je "světlá", duchovní a plná klávesových sól.
  5. Jethro Tull: Ian Anderson ukázal světu, že flétna může být stejně drsný rockový nástroj jako elektrická kytara, a propojil art rock s lidovou melodikou.

Zaposlouchejte se:

Československá škola: Souboj o vteřiny a vinyly

U nás to bylo jiné. Art rock u nás nebyl jen hudební směr, ale často i forma vnitřní emigrace. Jenže zatímco v Británii si hvězdy kupovaly zámky, u nás se bojovalo o to, v jakém vydavatelství vám „povolí“ (nebo nepovolí) vydat desku.

Géniové s prsty na klávesách a strunách

Těžko si představit naši scénu bez Mariána Vargy a jeho Collegium Musicum. Varga byl náš Keith Emerson – člověk, který dokázal „rozstřílet“ varhany Hammond v rytmu klasických děl. Stejně tak Radim Hladík a jeho Blue Effect. Cesta od beatu k monumentálním deskám jako Nová syntéza nebo Svět hledačů je učebnicí poctivého progrocku. A nesmíme zapomenout na Flamengo. Jejich (bohužel jediné) album Kuře v hodinkách je dodnes právem pokládáno za jeden z absolutních vrcholů české rockové historie. Josef Kainar mu dodal texty, které z rocku udělaly vysokou literaturu.

Ota Petřina a Václav Neckář: Vesmír v Planetáriu

Pokud někdo u nás skutečně rozuměl art rocku „po crimsonovsku“, byl to Ota Petřina. Tenhle vizionář dokázal neuvěřitelnou věc – propašoval progresivní rock do popu Václava Neckáře. Album Planetárium (1977) je monument, který snesl srovnání se světovou produkcí. A Petřinovy autorské projekty Super-robot a Pečeť? To je čistá artrocková esence bez kompromisů.

Brněnské vizionářství vs. pražský pragocentrismus

Brněnští Progres 2 byli se svým Dialogem s vesmírem naprostými průkopníky multimediální show. Jenže v tehdejším systému to měli těžší než Pražáci. Zatímco Olympic měl za zády dominantní Supraphon, Progres 2 bojovali u „chudého příbuzného“ jménem Panton. Výsledek? Dialog vznikl dřív, ale na desce vyšel až po olympikovských Prázdninách na Zemi.

Traduje se, že i sám Petr Janda se byl inkognito na koncert Progres 2 podívat. Jestli tam čerpal inspiraci pro svou slavnou trilogii, nebo jen tiše záviděl brněnskou invenci, zůstává tajemstvím. Pravdou ale je, že příchod Milana Brouma a texty Zdeňka Rytíře udělaly z Olympiku koncepční mašinu, která deskami Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř definovala jednu éru.

Paralela tří alb: Když se kruh uzavře

Je fascinující sledovat, jak podobnou cestu Olympic a Progres 2 urazili. Obě kapely věnovaly art rocku intenzivní etapu tří koncepčních alb, aby se následně vrátily k přístupnější, písničkovější formě. Zatímco Olympic po své trilogii artrockové brány definitivně zavřel (pokud nepočítáme občasné koncertní návraty k těmto opusům), brněnští Progres 2 dokázali, že stará láska nerezaví. V roce 2018 překvapili albem Tulák po hvězdách na motivy Jacka Londona, čímž potvrdili svou celoživotní slabost pro velkou literaturu. Ostatně, literární předlohy byly jejich značkou vždy – vzpomeňme na Třetí knihu džunglí (symbolický odkaz na Kiplinga) nebo album Mozek, inspirované povídkou Maxwellova rovnice.

Synkopy a Oldřich Veselý

Zapomenout nesmíme ani na Synkopy. S příchodem Oldřicha Veselého se kapela transformovala v artrockovou sílu. Alba Sluneční hodiny a především Křídlení jsou vrcholy žánru, kde se propojila moravská melodičnost s evropským rockovým rozměrem.

Verdikt Retrovibes

Art rock byl manifestem svobody v časech, kdy hudební průmysl (i ten náš tuzemský) diktoval jasná pravidla. Byla to éra, kdy muzikanti přestali plnit přání rádií a začali si plnit své vlastní sny – bez ohledu na délku stopáže nebo složitost aranží. Můžeme se smát nekonečným kytarovým sólům nebo filozofickým textům o vesmíru, ale jedno art rocku upřít nelze: byla to nejambicióznější kapitola rockové historie.