Synkopy a Blue Effect: nutná kapitola

Synkopy 61 patří ke klasice československého artrocku, ale s druhým příchodem Oldřicha Veselého (přesně v duchu rčení "nevstoupíš dvakrát do téže řeky") se jejich zvuk výrazně proměnil. Zatímco dřívější období kapely stálo spíš na líbivých vokálech a melodickém poprockovém základu, Veselý do Synkop přinesl jinou energii – kompoziční ambice, klávesovou disciplínu a hlavně výrazný, expresivní hlasový projev. Alba Sluneční hodiny a Křídlení jsou v tomhle ohledu klíčová. Už tady je patrné, že Veselý nepřemýšlí v jednotlivých písničkách, ale v celcích. Skladby mají vnitřní dramaturgii, pracují s napětím, návraty motivů a proměnlivou náladou. A nad tím vším stojí zpěv, který nemá ambici být líbivý – spíš naléhavý, dramatický, místy až vyhrocený.

Dokonale to ilustrují základní kameny alba - skladby Černý racek a Hůl v slunečních hodinách. Veselého hlas tu není ozdobou ani nositelem refrénového hitu, ale plnohodnotnou součástí výrazu. Už tady je slyšet i vidět interpret, který se na pódiu nebojí gesta, emocí ani vypjatých poloh. To, co později mnozí vnímali jako „teatrálnost“, je ve skutečnosti přirozené pokračování cesty, která začala právě ve Synkopách. 

Veselý už tady formuluje svůj přístup: jako skladatel staví promyšlené tvary, jako interpret jde často na hranu výrazu. Dvě polohy, které se nevylučují – naopak, dokonale do sebe zapadají.

Několikaleté intermezzo v Blue Effectu nebylo pro Oldřicha Veselého zásadním zlomem, spíš epizodou, která ho zasadila do širšího kontextu tehdejší československé rockové scény. Ukazuje ale jednu důležitou věc: Veselého nikdy nelákala samoúčelná hráčská exhibice. Techniku měl, ale používal ji ve službách výrazu a skladby – což se mu později ukázalo jako mnohem důležitější než soutěžení o to, kdo zahraje víc not.

V roce 1990 ohlásil Oldřich Veselý odchod z pódií – dál se chtěl věnovat už jen skládání. Reklama, divadlo, dokumenty. A ohňostroje.

Hudba pro ohňostroje: kompozice v prostoru

Spolupráce s Ignis Brunensis je možná nejméně „rocková“ kapitola Veselého tvorby – a zároveň jedna z nejvýmluvnějších. Psát hudbu pro ohňostroje znamená myslet jinak: počítat s časem, gradací, tichem, návraty. Ne s refrénem, ale s obloukem. Veselý tu nepodlehl pokušení pompéznosti. Místo fanfár a velkých gest nabízí hudbu, která drží tvar i bez vizuální složky. Paradoxně tak vznikly skladby, které přežijí déle než samotný ohňostroj. Petardy zmizí během pár minut, ale hudba obstojí i ve sluchátkách. Což je u hudby „k ohňostrojům“ vlastně docela elegantní vítězství.

Odysseia: muzikál bez muzikálových manýr

Muzikál Odysseia je další důkaz, že Veselý byl především skladatel, ne dramatik v tradičním slova smyslu. Byl autorem hudby, z velké části ji sám nahrál, ale vokální složku nesli herci – živě, bez playbackových berliček. A je to znát. Hlas tu není nositelem velkých emocí ani efektních vrcholů, ale jednou z vrstev celku. Veselý tu přistupuje k vokálům ryze kompozičně – nikoli jako interpret, ale jako autor, který staví celek a nechává emoce vznikat z hudby, ne z gesta. Žádný antický patos, žádná muzikálová tlačenice na city. Spíš soustředěnost a respekt k materiálu. Odysseia tak působí jako hudební divadlo v tom nejlepším slova smyslu – méně gest, více struktury.

E-band a Restart: rock s vypjatým hlasem

Album Restart s kapelou E-band není comeback ani nostalgické gesto. Je to pokračování – rocková deska bez okázalosti, ale s jasným autorským rukopisem. Zajímavé je rozdělení rolí. Klávesy hraje Veselý střídmě, bez potřeby připomínat svou artrockovou minulost. Slouží skladbě, drží tvar, vytvářejí prostor. Těžiště je jinde. Na pódium totiž přichází jiný Oldřich Veselý. Zpěv je výrazně teatrální, plný gest, vypjatých poloh a emocí. Nejde o civilní projev ani o jemnou introspekci – spíš o dramatické sdělení, které má být vidět i slyšet. Zpěv tu není ornamentem, ale hlavním nositelem napětí.

Právě tenhle kontrast – zdrženlivý hudební základ a expresivní vokální výkon – dává E-bandu i albu Restart jejich specifickou dynamiku.
Tuto slibnou etapu ale bohužel v roce 2018 definitivně uzavřel Oldřichův odchod.

Hudba po výbuchu

Oldřich Veselý nikdy nebyl typ, který by vyžadoval pozornost za každou cenu. Jeho tvorba po Synkopách je méně viditelná, ale o to konzistentnější. A když se k ní dnes vrátíte – ať už jde o hudbu pro ohňostroje, divadlo nebo E-band – zjistíte, že obstojí dokonale.