Pomáda
© Paramount Pictures

Pomáda: Sice retro v retru, ale pořád drží fazónu

Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.

Hudebně? Naprostá trefa. Většina soundtracku je sbírkou nakažlivých melodií, co se lepí na mozek jako žvejkačka pod lavici. Už úvodní „Grease“ od Bee Gees, nazpívaná Frankiem Vallim, dává jasně najevo, že tohle nebude historicky věrná sonda do padesátkového rock’n’rollu, ale spíš diskotéková stylizace se záměrně kýčovitým leskem.

Písně složili Jim Jacobs a Warren Casey, kteří už předtím uspěli s původním muzikálem na Broadwayi, ale filmový soundtrack do značné míry přetvořili další autoři. "You're the One That I Want" je ultimátní hit, který si dokáže podmanit i ty, kteří jinak muzikály ignorují – a nebyl součástí divadelní verze. Olivia Newton-John tu servíruje popovou dokonalost, zatímco John Travolta předvádí svou typickou kombinaci frajerského šarmu a trochy teenagerské nejistoty. "Summer Nights" funguje jako nostalgický trip do časů, kdy se každý románek dal shrnout do dvouminutové písně. "Greased Lightnin'" zase předvádí rockovou energii s dostatečně umazaným textem, aby to zůstalo zajímavé – a aby měl Travolta další důvod protancovat se scénou jako zkušený showman.

Tanečně? No, řekněme, že film spoléhá hlavně na Travoltu. Jeho pohyby mají švih, ačkoliv tušíme, že si to nejlepší schoval na Horečku sobotní noci a Pulp Fiction. Zbytek castu se snaží držet krok, ale působí spíš jako parta, co se dostala do taneční soutěže omylem. To však paradoxně funguje – tahle roztomile nedokonalá choreografie přispívá k bezstarostné atmosféře filmu.

A příběh? Inu, pokud hledáte hlubokou charakterovou studii, tak jste si spletli kino. Pomáda je v podstatě sled scén napojených na hity, kde se teenage drama redukuje na něco mezi reklamou na coca-colu a přebalem zápisníku. Ale to je vlastně v pořádku. Nikdo – ani před čtyřiceti lety – nepřišel na Pomádu kvůli hlubokomyslnému rozboru adolescence, ale kvůli výbuchu barev, písní a lehce absurdního retra.

Co si z toho odneseme dnes? Kromě faktu, že americké střední školy v padesátých letech rozhodně nevypadaly takhle sterilně, tak především potvrzení, že dobré melodie přežijí i bez dokonalého scénáře. Pomáda je trochu jako samotné teenagerské roky – zpětně zjistíte, že polovina věcí nedávala smysl, ale stejně se k nim rádi vracíte.

 

Další články

Dogma
Moj pareň – Angel
Howlin’ Wolf
Captain Fantastic
Curtis Mayfield
A Whiter Shade of Pale
Cream
General Artists Corporation (management) /Atco Records (the band's record label at one time)., Public domain, via Wikimedia Commons
P.K.
Festival Porta
Gentlemeni
Chef
Carlos Santana - Midjourney ilustrace
Blues Brothers
Zulu válečník a duch písně ‚Mbube‘
ilustrace Midjourney
John Lee Hooker
foto: Steven W. Lewis