🕊 Zapomeňte na politiku, tohle je andělská romance z Moskvy
Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.
Serafin, anděl v podání Artura Smoljaninova, rozhodně nevypadá jako někdo, koho byste čekali s křídly a svatozáří. Tvrďák s ostře řezanými rysy a postavou bývalého vojáka (což je jedna z jeho nejčastějších rolí) si ale neuvěřitelně dobře poradil s rolí bezelstného nebešťana. A právě tahle kontrastní volba dává filmu šmrnc. Serafin zachraňuje lidi, aniž by si dělal selfíčka nebo čekal díky – a zcela mimoděk tak narazí na Sašu, dívku, která v nic nevěří, a už vůbec ne na lásku. A přesto… však to znáte.
V hlavních rolích se objevují herci, kteří možná nejsou v našich končinách příliš známí, ale rozhodně zaujmou. Drsňák Artur Smoljaninov překvapivě přesvědčivě hraje bezelstného anděla Serafina. Jeho ztvárnění má zvláštní křehkost, kterou jen tak někdo nevykouzlí – divák mu tu nebeskou nevinnost prostě věří (a to i přesto, že jsme ho mohli zahlédnout i v rusko-americkém sci-fi Černá hodina, které si vzalo to nejhorší z obou filmových světů a spojilo to v jeden nepříliš zářivý zážitek). Anna Staršenbaum jako Saša zvládla přerod ze sebestředné cyničky v dívku, která poprvé v životě myslí na někoho jiného, s citem i lehkostí. A konečně – Olga Popova. Nejen herečka, ale i skladatelka a pianistka, hraje spontánní Sašinu kamarádku a do role se opřela s pořádnou vervou. Trojice hlavních postav ve filmu zastiňuje všechny ostatní herce a jejich chemie je dalším důvodem, proč film funguje i navzdory občasnému "polopatizmu".
Příběh, který by v rukou Hollywoodu vyšuměl v ohraný sentiment, chvílemi trochu drhne (humor místy tlačí na pilu, moralizování je slyšet z dálky), ale výsledek je překvapivě příjemný. Pomáhá tomu jak decentní režie, tak nádherná hudba. Gary Miller, ač Brit, se postaral o soundtrack, který zní překvapivě rusky. V tom nejlepším slova smyslu. Úvodní titulková melodie je romantická a poetická, až člověku naskočí mráz po zádech – a zní, jako by se zrodila pod moskevským nebem. Vrcholem je pak emotivní zpívaná skladba postavená na témže motivu, ovšem převedená do rockového aranžmá. Jméno zpěváka se sice nepodařilo dohledat, ale text se vám zabodne do paměti – hlavně poslední řádek:
„He'd got me be an angel – why’d he take mine?“
Zajímavé je, že právě Miller je na IMDb uveden pouze u ruských projektů, což vypadá jako kuriozita – a o to víc potěší, jak přesně trefil hudební vkus východoevropského publika. Možná právě tím, že ho neparodoval.
Nakonec zůstává otázka: není to celé moc naivní? Možná ano. Ale někdy taková naivita funguje jako protipól cynismu, kterým nás krmí moderní svět i média. „Můj přítel anděl“ není velký film. Ale je to malý film s velkým srdcem. A na přelomu roku, kdy se obvykle ohlížíme zpět a doufáme v zázraky, to úplně stačí.
