Blues/R&B

Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?

🕊 Zapomeňte na politiku, tohle je andělská romance z Moskvy

Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.

Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi šanci. Protože Willie není jen další kytarista v klobouku – je to chlap, co přepsal pravidla nashvillské fabriky a místo navoněného popu servíroval muziku s duší. Balil ji do ušmudlaných melodií, hraných na vlastní nástroj jménem Trigger (který by dneska v muzeu byl pečlivě střeženým exponátem), a přitom nikdy nepřestal znít jako někdo, kdo vás pozve na verandu, ne na recepci.

Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.

Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.

Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.

Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.

V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.

Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.

Guy Ritchie si po letech vzpomněl, jak chutná jeho vlastní kuchyně. Gentlemani (The Gentlemen) je jako návrat do starého dobrého pubu, kde si místo novinek dáváte to, co vám už jednou chutnalo – jen je to teď servírované ve filigránsky broušené sklenici. Znovu se tu kříží absurdní zločiny, nečekaně poetická brutalita a jazyková akrobacie, která by udělala radost i Shakespearovi. Nebo Tarantinovi po dvou pivech.

Dokázal být zároveň mystikem i svůdníkem, zenovým žákem i věčným pochybovačem. V polovině 90. let vyměnil koncertní pódia za tichý buddhistický klášter, kde meditoval, ukláněl se svému učiteli a vařil polévku pro mnichy. Jenže Cohen prostě nedokázal nebýt básníkem: i když měl mlčet, psal verše. Když měl meditovat, v hlavě mu zněly melodie. A tak se po letech vrátil s novými písněmi – ještě temnějšími, ještě moudřejšími. Ať už byl v životě čímkoliv, především byl jedním z nejhlubších písničkářů 20. století. Jeho hudba je jako starý kabát: těžká, ale když si ji obléknete, už ji nechcete sundat. Ačkoli ho mnozí označují za „depresivního“, jeho tvorba není jen o melancholii – je o kráse, víře, sexu a hledání smyslu uprostřed chaosu.

Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.

Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.

Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!

Někteří bluesmani měli drsný život, někteří měli velkou hubu, ale John Lee Hooker měl navíc ještě smysl pro humor. A taky talent mlžit. O svém narození tvrdil pokaždé něco jiného – 1912? 1915? 1917? Kdo ví. A kdyby šlo jen o roky, ale on si i jména vyměňoval jak ponožky. Texas Slim, Delta John, Birmingham Sam, Johnny Williams… Jeden člověk? Nebo konspirace několika bluesmanů v jednom těle?