Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.
Dvě linky, dva světy
První linka sleduje krásnou, vzdělanou a trochu tvrdohlavou novinářku Jaggu, která se v Bruggách zamiluje do mladého muslima Sarfaraze. Jenže vztah přes náboženskou hranici je komplikovaný a vlivem manipulace třetí strany se rozpadne. Do Indie se Jaggu vrací sama – a rozčarovaná.
Druhá dějová linie má zcela jiný tón i vizuál. Sem přichází on. Cizinec. Mimozemšťan. Nahý, s odstávajícíma ušima, v očích naprosté nepochopení lidského světa – a s výrazem člověka, který se právě probudil do absurdní reality. Prvním člověkem, kterého na Zemi potká, je zloděj, který mu bez jediného slova ukradne ovladač ke kosmické lodi – čímž nechtěně odstartuje jednu z nejněžnějších filozofických výprav moderního filmu.
Brzy si tenhle zvláštní nově příchozí začne říkat „P.K.“ (v hindštině něco jako „zpitý pod obraz“), a díky naprosté absenci společenských filtrů začne pokládat otázky, které by nás vlastně měly napadnout taky. Jenže my už jsme dávno přestali být zvědaví. On ne. A tak se dívá, ptá, učí se... a když natrefí na „tančící auta“ – tedy vozidla, která se podivně pohupují, zatímco jejich posádka se věnuje činnosti značně vzdálené řízení – prostě si z nich vezme odložené šaty. Ne že by kradl. Jen logicky předpokládá, že jsou k dispozici.
Kontrast mezi oběma liniemi je zjevně záměrný – nejen vizuálně (půvabná dvojice Jaggu a Sarfaraz vs. komicky vyhlížející P.K.), ale hlavně tematicky. Zatímco jedna linka ukazuje, jak lidská láska selhává na základě společenských předsudků, ta druhá zkoumá, jestli vůbec víme, co to znamená „věřit“. A ano – P.K. se do Jaggu zamiluje. Tak bezelstně, nesobecky a platonicky, že když dojde k pomýlenému konci jejího vztahu se Sarfarazem, udělá všechno pro to, aby je zase spojil. Ačkoli ví, že tím sám přichází o naději.
Zvláštní, že tuhle romantickou linku drží ve filmu zrovna mimozemšťan, že?
U romantiky se ještě pozdržíme, protože její největší díl přece jen leží na dvojici Jaggu – Sarfaraz. I když jsou jejich evropské scény většinou celkem civilní a uvěřitelné (na bollywoodské poměry až decentní), přijde nakonec moment, kdy se režisér rozhodne použít zbraň hromadného dojetí. Když se totiž Jaggu a Sarfaraz konečně znovu spojí – jen hlasem, jen přes telefon, zato v živém televizním vysílání – je to sice úlevný happy end, ale zároveň tak přepálený patosem, že se divák nevědomky začne kroutit jako svíjející se smyčka kabelu k nabíječce. A přesto – nebo právě proto – to funguje. Dva lidé se totiž rozešli kvůli nedorozumění… a i když divák ví, že na ten špek skočit nemá, stejně si ho ta bollywoodská mašina na city nějak ušije. Aby ne, když při téhle scéně snad brečely i kamery 😄
Když už se věří, tak pořádně – a bez dálkového ovládání
Aamir Khan v roli P.K. předvádí něco neuvěřitelného. Jeho mimika, pohyb, způsob mluvy – to všechno vytváří postavu, která není karikaturou, ale zrcadlem. P.K. se jako dítě v dospělém těle ptá, proč by měl jeden člověk ovlivňovat víru druhého. Proč se lidé bojí boha, kterého si sami vytvořili? A proč se lidé ve jménu „správné cesty“ občas chovají hůř než on sám? Film jde odvážně do míst, kde by jiné indické snímky raději mlčely. A právě proto se stal hned po premiéře v roce 2014 terčem několika protestů.
Fundamentalistické skupiny film označily za „urážku hinduismu“, několikrát došlo i k ničení plakátů a výpadům vůči tvůrcům. Nutno dodat, že podobnou vlnu emocí svého času vzbudil i západní film Dogma (1999), v němž si tvůrci Kevin Smith a spol. dovolili zcela bez omluvy vyprat katolické církevní dogma na veřejnosti. V obou případech ale nejde o zesměšňování víry samotné – ale o kritiku těch, kteří ji zneužívají jako nástroj kontroly. P.K. možná zpívá, tančí a rozesmívá, ale přitom říká nahlas věci, které by v ústech pozemšťana zněly jako kacířství.
A co soundtrack?
Ten je, jak se na bollywoodský film sluší a patří, pečlivě sladěný s emocemi i dějem. A taky hodně „jiný“, minimálně z pohledu evropského publika. Žánrově se pohybuje mezi popem, tradiční indickou hudbou a romantickými baladami, s občasným tanečním číslem, které roztočí barvy i decibely na maximum. Pro někoho možná guilty pleasure, pro jiné kulturní šok. Ale propána – přece byste nechtěli, aby ve filmu z Indie hráli Rammstein!
Nejznámější skladby jako "Love is a Waste of Time" - lehce trhlý duet s Jaggu, který připomíná, že i humor je součástí cesty nebo "Chaar Kadam" se nedají jen tak odfiltrovat. Vážně. Zůstanou v hlavě déle, než by jeden čekal. V kontextu filmu fungují výborně – a pokud nejste vyloženě antiromantik, možná je po zhlédnutí najdete i ve svém Spotify. A pak tu máme „Bhagwan Hai Kahan Re Tu“, tichou modlitbu zmateného cizince, který se ptá: „Bože, kde jsi?“ V kontextu filmu je to jeden z nejsilnějších momentů – a bez hudby by tolik nebolel.
Stíny a slunce
Než se příběh uzavře, P.K. udělá víc pro lidskost než většina politiků a guruů dohromady. Vrátí se na svou planetu – ale ne navždy. V závěru se znovu objevuje na Zemi, tentokrát s celou skupinkou svých stejně zvědavých, bezelstných a popletených druhů – jako by chtěl říct: "Tohle místo je sice chaotické, ale stojí za to mu porozumět." Tahle poslední scéna není jen komická tečka. Je to i něžný návrat naděje. A připomínka, že i když jsme občas blázni, pořád má smysl se o nás zajímat.
Jediný mráček, který se dnes při sledování filmu vkrádá, je tragická realita spojená s hercem Sushantem Singhem Rajputem, představitelem Sarfaraze. Tenhle talentovaný mladý muž, známý v Indii i jako tanečník a aktivista, odešel v roce 2020 ve věku pouhých 34 let. Jeho smrt otřásla nejen fanoušky, ale otevřela i širší diskuzi o tlaku, který filmový průmysl dokáže vyvinout na duši.
