Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.
"Turned a whiter shade of pale"
Co tahle věta vlastně znamená? Málokdo to ví. Možná ani autoři. Ale to nevadí – protože A Whiter Shade of Pale není píseň, kterou máš rozklíčovat. Je to píseň, kterou máš prožít. A možná se při tom i trochu ztratit.
Autorem textu je Keith Reid, který se inspiroval románovým surrealismem, dylanovskou obrazností a – podle jeho vlastních slov – konverzací na večírku. Výsledkem je text plný metafor, které evokují ztracenou lásku, mořské vlny, filosofii, možná i rybí prsty. Interpretace je na tobě. Nebo na tvém analytikovi.
A Bach do toho
Hudba ale tuhle mlžnou poezii uzemňuje – a zároveň posouvá do jiné dimenze. Matthew Fisher, varhaník Procol Harum, se při skládání úvodní melodie vědomě inspiroval Johannem Sebastianem Bachem – konkrétně Air on the G String a dalšími barokními kusy. Nepřepsal je, ale přetavil – do psychedelického hymnu, který zní jako kdyby barokní mistr náhle objevil hammondky a šedesátá léta.
A není to jen stylová kuriozita. Fisher se o tuhle melodii později soudil – a v roce 2009 uspěl, když soud uznal, že jeho podíl na skladbě byl natolik zásadní, že si zaslouží být uveden jako spoluautor. Právem. Bez těch varhan by písni chybělo srdce.
Zázrak tří minut
Píseň se objevila v květnu 1967 jako debut singl zbrusu nové kapely Procol Harum – a okamžitě explodovala. V době, kdy vyšel Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, se na britských i amerických vlnách neslo cosi jemnějšího, snovějšího – a přitom hluboce naléhavého.
Získala dvě ceny Ivor Novello, prodalo se přes 10 milionů kopií, a v roce 2004 byla zařazena mezi „písně, které formovaly Británii“. Ne že by se proti tomu dalo protestovat.
A co je možná nejzajímavější – právě takhle se z psychedelického rocku, napojeného na blues a klasiku, začal rodit nový směr: art rock. Tedy žánr, který se odvážil spojit rock s ambicemi klasické hudby, poezie a filosofie. A A Whiter Shade of Pale patří mezi jeho první velké proroky.
Když píseň začne žít svým životem
„A Whiter Shade of Pale“ je jednou z nejčastěji coverovaných písní vůbec. Ale ne všechny covery jsou stejné – některé přinášejí nový odstín do téhle bledé palety. Za pozornost stojí třeba:
- Bonnie Tyler, která do skladby vnesla svůj typický drsný, naléhavý vokál
- Carlos Santana, který jí propůjčil latin rockový groove a fluidní kytaru
- The Shadows, kteří ukázali, jak zní instrumentální verze s lehkým surfovým feelingem
- Joe Cocker, který jí vtiskl bluesovou hloubku a životní tíhu
- Willie Nelson, který ji proměnil v melancholickou baladu na pokraji country snu
A pak je tu i česká stopa: Lešek Semelka nazpíval skladbu s textem Pavla Vrby pod názvem Vzpomínkám daň splácím – a i když šlo o převod z jiného světa, zachoval se duch originálu: zasněný, naléhavý a poetický.
Pár tónů, varhany s barokním srdcem a text, který nedává smysl a přesto tě nutí ho zpívat. Možná právě proto A Whiter Shade of Pale nezmizela. A nezmizí. Protože mlha je věčná. A Bach má na tripu pořád co říct.
