V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.
Naštěstí si to mohli dovolit. Cream totiž hráli tak, jak se tehdy nikdo jiný neodvažoval. Vzali bluesové standardy a rozebrali je na atomy, aby je mohli sestavit znova – tentokrát v šílené laboratoři plné zkreslení, improvizace a nesvatého spojení basy, kytary a bicích, které hrály jako by se chtěly navzájem přehlušit (a často opravdu chtěly). A právě tady se to blues začalo přelévat do něčeho nového — hlasitějšího, ostřejšího, neklidného. Říkáme tomu rock.
Jejich debut Fresh Cream z roku 1966 zní ještě jako kapela, která má na sobě sako a snaží se působit uhlazeně. Ale už tam najdete zárodky toho, co přijde později — Bruceova hutná basa, Claptonův feeling a Bakerovy neurvalé rytmy. Když pak v roce 1967 vyšla Disraeli Gears, byl to už jiný svět: psychedelie na plné obrátky, „Sunshine of Your Love“ s riffem, co přežije apokalypsu, a „Tales of Brave Ulysses“, kde Clapton používá wah-wah jako by to byla zbraň hromadného ničení.
Cream naživo byli něco mezi jazzovým koncertem, kde si každý hraje, co chce, a demolicí hudebních struktur. Skladba „Spoonful“ mohla na pódiu trvat klidně i dvacet minut – což se ti buď líbí, nebo to považuješ za zločin proti písňové formě. Ale jedno se jim upřít nedá: byli první, kdo ukázal, že rocková kapela může fungovat jako improvizační těleso, bez toho aby ztratila tah na branku.
Po Disraeli Gears přišlo v roce 1968 dvojalbum Wheels of Fire. Polovina studiová, polovina živá – jako by Cream chtěli světu ukázat obě tváře své schizofrenie. Ve studiu znějí místy až něžně („White Room“, kde se melancholie valí na dobové posluchače jako mlha na Dartmooru), jindy zase experimentálně až do morku kazetového pásu („Pressed Rat and Warthog“ je dadaistický výstřelek, který by si klidně mohl podat ruku s Plastic People). Naživo pak působí jako trojhlavý drak na tripu – skladby natažené, riffy rozemleté, improvizace drtivá.
Tenhle formát byl inovativní, ale taky trochu volání o pomoc. Mezi třemi egocentry vybuzenými vlastní genialitou už to dost skřípalo – a ne v tom dobrém „bends-a-string“ smyslu. Bruce a Baker se nenáviděli zcela upřímně, Clapton čím dál víc hledal smysl za notami. A když se na turné v Americe začaly jejich sety měnit v hudební přetahovanou s diváky jako rukojmími, bylo jasné, že to dlouho nevydrží.
Cream se oficiálně rozpadli na konci roku 1968. Ještě si to pojistili rozlučkovým albem Goodbye (1969), na kterém byla i hitovka „Badge“ — napůl napsaná s Georgeem Harrisonem, kterého deska uvedla pod pseudonymem „L’Angelo Misterioso“, protože proč ne.
Ale konec byl nevyhnutelný. A možná dobře – Cream nikdy nebyli kapela na dlouhou trať. Byli výbuch, který měl krátce zasvítit a pak explodovat. Stihli toho ale víc než většina kapel za desetiletí. Nejenže otevřeli dveře tomu, čemu dnes říkáme „hard rock“, ale zároveň vyšlapali cestu pro kapely, které chtěly hudbu natahovat, kroutit a dusit jako had gumového medvídka.
A vliv? Masivní. Od Led Zeppelin přes Hendrixe až po české Blue Effect nebo Flamengo. Stačí si pustit Kuře v hodinkách a je jasné, že se tady někdo pořádně nadýchal krémové páry. Claptonova hra, Bruceovo zpívání i Bakerovy polyrytmy pronikly i do československé šedi – jako připomínka, že i za železnou oponou se dalo hrát světově, když jsi měl koule a zesilovač. Mimochodem, Progress Organization (později Barnodaj, pak Progres 2) – ti nejen nasávali inspiraci, ale Cream dokonce přímo vzdali hold, když na svou desku Barnodaj nahráli „I Feel Free“. A i když tahle pocta proletěla spíš v éteru klubů než celostátním rozhlasem, duch Cream přežil. Jako důkaz, že když dáš tři virtuózy do jedné místnosti a necháš je hrát bez náhubku, můžeš skončit s něčím, co není jen hudba – ale i malý kulturní výbuch.
Cream nebyli kapela pro každého. A rozhodně ne pro ty, co čekají, že refrén přijde po čtyřech taktech. Byli syrově nekompromisní, někdy trochu sebestřední, ale vždycky zatraceně autentičtí. Než přišel prog rock se svým arzenálem synťáků, byli tu Cream – jen tři lidi, tři nástroje a vesmír riffů mezi nimi. Krátká jízda. Ale zato pořádná.
A protože rockové legendy neumí jen tak zmizet v mlze historie, Cream se v roce 2005 ještě jednou vynořili — na pár exkluzivních koncertech v Royal Albert Hall a v New Yorku. Starší, klidnější, ale pořád s nábojem, který by strčil do kapsy půlku současné scény. Byla to sice labutí píseň, ale zahraná nahlas a s fuzzem – přesně tak, jak by si to jednadvacetiletý Clapton v roce 1966 přál.
