Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi šanci. Protože Willie není jen další kytarista v klobouku – je to chlap, co přepsal pravidla nashvillské fabriky a místo navoněného popu servíroval muziku s duší. Balil ji do ušmudlaných melodií, hraných na vlastní nástroj jménem Trigger (který by dneska v muzeu byl pečlivě střeženým exponátem), a přitom nikdy nepřestal znít jako někdo, kdo vás pozve na verandu, ne na recepci.
Z Nashvillu do exilu – a pak rovnou do historie
Nelson nebyl žádný mladý génius s kytarou v kolébce. Než se vůbec dostal na výsluní, prošel si kolečkem ohraných barů, neplacených účtů a písniček prodaných za pár babek (včetně hitu Crazy, který z něj udělala až Patsy Cline). Když Nashville neslyšel jeho hlas, zvedl kotvy a zamířil do Texasu. Tam vzniklo outlaw country – styl, který měl blíž k poctivému zapařenému klubu než ke studiu s plastovými úsměvy.
Byl to rebel bez divokých gest – jen s kytarou, hustým copem a talentem napsat song, co vám zamotá duši. Alby Red Headed Stranger a Stardust ukázal, že country může být intimní i velká zároveň, a jeho verze Georgia On My Mind? Ray Charles by se usmál a řekl: „Respekt.“
A právě Stardust byl pro mnohé šok. Tady máme chlápka, co si doteď pletl kravatu s oprátkou, a najednou natočí sbírku jazzově popových standardů – klidně, s citem, bez cukrkandlu. Jenže ono to fungovalo. Willie tím ukázal, že dobrý song nezná hranice žánru, a že country může mít pod kůží Gershwina stejně jako Hankův smutek.
Díky tomu se stal mostem mezi světy. Zahrál s Bobem Dylanem, Johnnym Cashem i Waylonem Jenningsem, a ani u jednoho to nevypadalo jako výstřelek. Přihodil duet s Rayem Charlesem, nostalgickou baladu s Juliem Iglesiasem (To All the Girls I've Loved Before – zní to jako titulek k telenovele, ale funguje to!) a nebál se sáhnout ani po Gracelandu od Paula Simona. Zkrátka a dobře: Willie Nelson funguje jako širokospektrální antibiotikum proti škatulkování.
Doporučeno k poslechu
Začít můžete klasikou – On the Road Again, ideálně při cestě vlakem s výhledem na rozkopané koleje. Nebo zkuste Blue Eyes Crying in the Rain, která dokazuje, že i country má právo být dojemná, aniž by člověk musel brečet do klobouku. Milovníkům duetů se doporučuje Pancho and Lefty s Merlem Haggardem, případně už zmíněný Iglesiasův výlet do světa country-pop sentimentu.
A co česká nota?
Willieho songy si našly cestu i k nám – a to nejen do rádií, ale rovnou do češtiny. Největší poklonou mu budiž Desperát, česká verze kultovní písně Highwayman, v níž s Nelsonem zpívali i Johnny Cash, Kris Kristofferson a Waylon Jennings. Michal Tučný, Pavel Bobek, Wabi Ryvola a Zdeněk Rytíř jí vdechli nový život – a právě Rytířův text patří k těm, které nejen drží melodii, ale i myšlenku. To není překlad. To je interpretace s duší.
Do češtiny se převtělila i slavná On the Road Again, a to jako Cesty toulavý – jednoduchá, ale trefná óda na věčný pohyb. Takže ať už si Willieho pustíte v originále nebo v překladu, pořád tam najdete to samé: neklid, svobodu a hlas, který nestárne, jen trochu ochraptí.
