Existuje spousta kapel, které se snažily být hlubokomyslné. A pak je tu Pink Floyd. Skupina, která nikdy nemusela nic přehrávat, aby působila jako z jiné dimenze. Kdyby se dějiny rocku psaly podle intenzity, s jakou se hudba zabodne do podvědomí, Floydi by byli na titulní straně každé kapitoly.
Jak to začalo, aneb když na to fouknul Syd
Vznikající v psychedelickém oparu šedesátých let, Pink Floyd byli zpočátku spíše podivínský experiment než stadionový fenomén. Syd Barrett vnesl do kapely dětinské kouzlo a haluškovité texty, které dnes působí jako návod k transcendentní meditaci pro začátečníky. První album The Piper at the Gates of Dawn (1967) je kouzelný chaos, který si člověk buď zamiluje, nebo se ztratí v intergalaktickém pekle.
Po Barrettově odchodu (rozpad osobnosti, LSD, legenda) přebrali Floydi otěže a zaměřili se na koncepty. Roger Waters se stal intelektuálním středem, David Gilmour pak zvukovým majákem.
Zvuk, který se neplazí, ale plave
Pink Floyd nebyli technicky nejlepší kapela planety. Ale to, co uměli, mělo sílu: dokonalá zvuková dramaturgie. Floydi neskládali skladby. Oni budovali světy. Jejich hudba nepřichází, ona se vznáší. Tady se každý šum a dozvuk počítá.
Gilmourova kytara? Zdaleka nejde jen o těch legendárních 30 vteřin z Comfortably Numb. Ten zvuk je čistá emoce v tekutém stavu. Watersova baskytara je téměř minimalistická, ale rezonuje s texty jako druhý hlas. Nick Mason a Rick Wright přispívají barvou a dynamikou, která by mohla vyprávět beze slov.
A pak je tu studiová magie. Floydi byli mistři vícestopého nahrávání, analogových efektů a pečlivého vrstvení zvuku. Co jiní považovali za efektní přílepek, pro Floydy bylo organickou součástí výrazu. Například využití páskových smyček, syntetizátorů EMS nebo pečlivě mixovaných ambientních ploch – to všechno posouvalo hranice zvuku daleko za dobové standardy. Každá deska byla malým technologickým manifestem.
Laťku nastavili tak vysoko, že většina progresivních kapel, které se je pokusily dohnat, skončila s hyperkomplikovanými přechody, přehršlí sól a texty na pomezí ezoteriky a dadaismu. Floydi místo toho sázeli na jednoduchost a přesnost – paradoxně právě tím byli mnohem působivější.
Nejvýraznější alba: zvukové stálice
-
The Dark Side of the Moon (1973): Něco mezi audionahrávkou z psychoterapie a soundtrackem k životní krizi. Ač vyšlo před půletem, pořád se drží na příčkách nejprodávanějších desek.
-
Wish You Were Here (1975): Pocta Barrettovi, melancholie stmelená do zvukových vrstev.
-
Animals (1977): Sociální alegorie v kabátu syrové rockové energie.
-
The Wall (1979): Megalomanská opera o izolaci, vzdoru a sebedestrukci. V tématu totality i showbyznysu předběhla dobu.
Comfortably Numb: Jak zní nebe (nebo poslední cigareta)
Když se dnes čtenář zeptá, proč zrovna Comfortably Numb, odpověď je jednoduchá: to sólo. Gilmourův kytarový part je ne přímo dokonalý, ale emocionálně neodolatelný. Je to pláč i extáze, bez zbytečných exhibic. Pokud je rock něco jako šamanský rituál, pak tohle je okamžik, kdy se otevírá obloha.
Proč na ně nikdo nemá
Pink Floyd jsou nejenom kapela, ale kulturní artefakt. Každé jejich album je zrcadlem doby, ve které vzniklo, a zároveň nadčasovou meditací o člověku, jeho strachu, touze a osamělosti. V době, kdy rock často sklouzával k povrchnosti, oni se nořili do hloubek. Někdy až moc (viz pozdnější koncertní show).
Ale Floydi nejsou jen nostalgický trip. Jsou měřítko. A jejich vědomí, že hudba není jen o zvuku, ale o prostoru, času a emocích, se nenaučíte v žádné rockové škole.
