Rock/Rn’R

V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.

Kdyby existovala hudební liga smutných klaunů, Roy Orbison by v ní byl kapitánem, mágem a zároveň tím největším trpitelem. Muž s černými brýlemi, hlasem jako z nebe a životem, který by vydal na tucet country balad. Pojďme se podívat, proč tento "Big O" (jak mu přezdívali kamarádi jako Elvis nebo The Beatles) zůstává králem melancholie i 35 let po své smrti.

Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v roce 1963 vzal partu londýnských bluesových nadšenců pod svá křídla. Chtěl vytvořit kapelu, která bude kontrastem k uhlazeným Beatles, a když narazil na Micka Jaggera, Keitha Richardse, Briana Jonese, Charlieho Wattse a Billa Wymana, okamžitě v nich viděl ideální materiál na ikony rebelství. Vzal je pod svá křídla a začal z nich budovat rock’n’rollové fenomény.

Angie Stone, významná osobnost světové hudební scény, tragicky zemřela 1. března 2025 při automobilové nehodě poblíž Montgomery v Alabamě.  Bylo jí 63 let. Její hudební kariéra, která začala v gospelových sborech a pokračovala přes hip-hopové trio The Sequence až po úspěšnou sólovou dráhu v žánrech soulu a R&B, zanechala nesmazatelnou stopu v hudebním průmyslu.

Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský.  A Ota Petřina je nepopiratelně příklad druhého případu. Tenhle nenápadný chlapík s kytarou a hustými dlouhými vlasy, které si kdysi v dobách totality odmítl nechat ostříhat (což mu vyneslo zákaz veřejného hraní), byl hnací silou mnoha zásadních desek české hudební scény 70. a 80. let. Nejenže tvořil hudbu, ale jeho texty a aranžmá dávaly skladbám zcela jiný rozměr.

Nejdřív si dáme malé opáčko. Co vám říká „Superstition“ nebo dojemná „I Just Called to Say I Love You“? Jestli vám okamžitě naskočilo jméno Stevie Wonder, gratulujeme – patříte mezi ty, kteří jeho vlivu neutekli. Ale tenhle chlapík je mnohem víc než jen pár megahitů. Jeho hudební cesta je příběh neuvěřitelného talentu, nekonečné kreativity a nezapomenutelných alb, která změnila tvář soulu, funku a popu. Takže pojďme na to – jak se z malého kluka, který od narození neviděl, stal jeden z největších hudebníků všech dob?

Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“

Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.

The Shadows byli víc než jen doprovodná kapela Cliffa Richarda – byli mistři instrumentální hudby, kteří ovlivnili celou generaci kytaristů. Ale tahle britská banda má na triku mnohem víc než jen roli doprovodné kapely. Pojďme se mrknout na jejich vlastní pecky, kterými obohatili hudební scénu, a na to, jak se jejich muzika dostala až na filmová plátna.

Rocková hudba druhé poloviny šedesátých a sedmdesátých let připomíná složitou chemickou reakci, v níž se prvky různých žánrů neustále mísily, rozkládaly, mutovaly a vytvářely nové sloučeniny. Co začalo jako bouřlivá exploze rock’n’rollu a beatové hudby, se postupně rozvětvilo do fascinujícího spektra stylů. Každý z nich měl své osobité ingredience a nezaměnitelný zvuk. Jaké tedy byly hlavní složky této hudební laboratoře?

Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.

Zazní-li jméno Otis Redding, většina lidí si vybaví jeho nesmrtelnou "(Sittin’ On) The Dock of the Bay". Ale to by byla jen špička ledovce. Otis nebyl jen zpěvák s neuvěřitelným hlasem – byl to skladatel, showman a hlavně člověk, který pomohl definovat moderní soul. Jeho hudba byla vášnivá, drsná, upřímná a plná emocí, které dokázaly přenést posluchače do úplně jiného světa.

Johnny Cash nebyl jen country zpěvák. Byl fenomén. Jeho hudba překračovala hranice žánrů i generací a oslovovala jak milovníky country, tak rockery, bluesmany nebo folkaře. S hlubokým hlasem, nekompromisním přístupem a aurou drsného, ale spravedlivého vypravěče si získal fanoušky po celém světě. A i když jeho kariéra měla své vzestupy i pády, jedno zůstalo jisté – Johnny Cash byl a je ikonou.

V souvislosti s pojmem mládežnická subkultura padesátých let si většina lidí vybaví nejspíš britské Teddy Boys s jejich extravagantními edwardiánskými kabáty a láskou k rokenrolu. Jenže i za železnou oponou se formovala generace mladých rebelů, kteří chtěli být jiní než jejich rodiče. Československá odpověď na Teddy Boys se jmenovala páskové – parta frajerů, kteří v šedi socialistické každodennosti hledali trochu stylu, volnosti a samozřejmě i dobrodružství.

V dobách zadrátovaných hranic k nám prosakovaly informace ze Západu jen sporadicky a leckdy jsme si je idealizovali. Drsnější realitu bychom ani neměli s čím porovnat – open air festivaly se u nás, s výjimkou legendární Porty (na kterou v dobách největší slávy dorazilo cca 30 000 lidí), nekonaly. Proto pro nás byl Woodstock synonymem svobodného vyjádření a nekonformní hudby hrané bez překážek.