Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“
Od smetí k fuzz pedálu
Narodil se v roce 1942 v Seattlu jako Johnny Allen Hendrix, ale už odmala mu říkali Jimi. Vyrůstal v chudých poměrech a jeho první „kytara“ bylo ukulele s jednou strunou, co našel v popelnici. A co s jednou strunou? No, naučil se na ni hrát podle rádia. Když mu otec konečně koupil opravdovou kytaru, bylo hotovo. Jimi nespal, nejedl – jen hrál.
Po škole se dal k armádě, ale vojáka z něj neudělali. Prý byl „absolutně nevhodný pro vojenskou službu“. A tak vzal kytaru a začal objíždět klubíky po Americe. Hrál s Little Richardem i The Isley Brothers, ale měl problém – byl moc divoký. „Nechtěl jen doprovázet, chtěl být středem pozornosti,“ vzpomínal Little Richard. Takže vyhazov.
Pak ale přišel Chas Chandler, basák z The Animals, který ho přemluvil k odletu do Londýna. A tam se všechno změnilo.
Hendrix Experience: Když se Londýn poklonil Američanovi
V roce 1966 dal dohromady kapelu The Jimi Hendrix Experience. Na basu hrál Noel Redding, za bicími seděl Mitch Mitchell. A Londýn šel do kolen. Už první singl Hey Joe byl pecka, ale pak přišla Purple Haze – a všem došlo, že tohle je jiná liga.
Hendrix dělal věci, které do té doby nikoho nenapadly. Přehazoval kytaru za záda, hrál na ni nohama, hlavou… a pak samozřejmě přišlo slavné hraní zuby. „Přišel jsem na to náhodou. Měl jsem hlad, ale nemohl jsem přestat hrát,“ smál se.
Kytarový zvuk budoucnosti
Jimi miloval efektové krabičky. Hlavně fuzz pedál a wah-wah. Když s nimi začal experimentovat, jeho kytara začala zpívat, křičet, sténat. A pak přišel ten moment v roce 1967 na Monterey Pop Festivalu. Hendrix skončil set, podíval se na svou kytaru, polil ji benzínem a zapálil. Publikum šílelo. „Chtěl jsem, aby moje hudba byla ohnivá. Tak jsem to vzal doslova,“ řekl později.
Woodstock a hymnické válečné běsnění
V srpnu 1969 se konal festival Woodstock. Hendrix tam měl zahrát, ale všechno se táhlo a na pódium se dostal až v pondělí ráno, kdy většina lidí už odjela. Jenže ti, co zůstali, byli svědky něčeho, co se zapsalo do historie. Jeho verze The Star-Spangled Banner nebyla jen hymnicky patetická óda. Byla to kytarová válka. Jimi dokázal na kytaře napodobit zvuk bomb, sirén, křiku. Byl to protest proti Vietnamu, proti systému. Publikum koukalo s otevřenou pusou. Hendrix se stal ikonou rebelie.
Mohlo by vás zajímat
Jimi a jeho démoni
Sláva měla i temnou stránku. Jimi byl extrémně citlivý, introvert, který se na pódiu proměnil ve zvíře. Po koncertech ale často seděl sám, upíjel whiskey a přemýšlel. Měl problémy s managementem, byl unavený a s drogami si taky moc nerozuměl (nebo si s nimi naopak rozuměl až příliš...) – bral všechno, co mu přišlo pod ruku. 18. září 1970 ho našli v hotelu v Londýně. Předávkoval se prášky na spaní, zadusil se zvratky. Bylo mu 27 let. A tak se přidal k „Klubu 27“ – smutné partě hudebníků, kteří odešli příliš brzy.
Ať žije Jimi!
„Jsem napodobován tak dokonale, že slyším lidi opakovat i mé chyby,“ řekl kdysi Hendrix. A měl pravdu. Jeho styl ovlivnil generace kytaristů. Kdyby žil, možná by hrál jazz, možná by zkusil elektroniku… ale jedna věc je jistá. Nikdy by se neopakoval. Jimi Hendrix změnil hudbu. Ať už ho slyšíte poprvé, nebo po sté, jeho zvuk pořád zůstává stejně fascinující. Protože jak řekl sám Hendrix: „Hudba nevyléčí svět. Ale pomůže nám ho pochopit.“
