Dokázal být zároveň mystikem i svůdníkem, zenovým žákem i věčným pochybovačem. V polovině 90. let vyměnil koncertní pódia za tichý buddhistický klášter, kde meditoval, ukláněl se svému učiteli a vařil polévku pro mnichy. Jenže Cohen prostě nedokázal nebýt básníkem: i když měl mlčet, psal verše. Když měl meditovat, v hlavě mu zněly melodie. A tak se po letech vrátil s novými písněmi – ještě temnějšími, ještě moudřejšími. Ať už byl v životě čímkoliv, především byl jedním z nejhlubších písničkářů 20. století. Jeho hudba je jako starý kabát: těžká, ale když si ji obléknete, už ji nechcete sundat. Ačkoli ho mnozí označují za „depresivního“, jeho tvorba není jen o melancholii – je o kráse, víře, sexu a hledání smyslu uprostřed chaosu.
Básník, který se naučil hrát na kytaru (jen proto, aby ho dívky poslouchaly)
Cohenův život byl plný paradoxů. Narodil se v roce 1934 v Montrealu do zámožné židovské rodiny, ale místo právnické kariéry (kterou mu rodiče přáli) propadl psaní. Jeho rané básnické sbírky byly uznávané, ale peníze nevydělaly. „Koupil jsem si kytaru za patnáct dolarů a naučil se tři akordy. To stačilo, abych napsal pár písní a přitáhl pozornost žen,“ vzpomínal později s typickým suchým humorem.
Jeho debutové album Songs of Leonard Cohen (1967) okamžitě ukázalo, že nejde o obyčejného folkaře. Písně jako Suzanne nebo So Long, Marianne byly minimalistické, ale každé slovo v nich mělo váhu. Zatímco Dylan útočil na společnost sarkasmem, Cohen ji balil do metafor a šeptal do ucha, místo protestních písní nabízel intimní zpovědi plné biblických obrazů a sexuální mystiky.
Klášter, deprese a znovuzrození: Když Hallelujah znělo i v tichu
V 90. letech Cohen prožíval tvůrčí i osobní krizi. Jeho album The Future (1992) sice sklidilo úspěch, ale on sám byl vyčerpaný. Rozhodl se odejít do ústraní – a skončil v zenovém centru na hoře Mount Baldy, kde žil jako novic Jikan („Tichý“).
„Naučil jsem se, že i prohry jsou darem,“ řekl později o této době. Jenže Cohenův „klášterní život“ byl plný rozporů: mezi meditacemi psal texty, místo aby se vzdal světa, přemýšlel o návratu. A když v roce 1999 konečně sestoupil z hory, přinesl s sebou nové písně – ještě syrovější než dřív. Album Ten New Songs (2001) dokázalo, že i po letech ticha zůstal nenapodobitelným vypravěčem.
Temný bard s grácií
I v pozdních letech Cohen dokazoval, že stárnout může být elegantní. Jeho poslední album You Want It Darker (2016) nahrál v 82 letech, přestože se sotva dokázal zvednout z křesla. Když mu producent navrhl, aby si některé věci nechal pro příště, odpověděl: "Myslím, že příští album už nestihneme." Měl pravdu - zemřel tři týdny po vydání desky. Ale jeho písně, jako ta slavná Hallelujah, žijí dál. Dnes se hraje průměrně každých 5 minut někde na světě - ironie osudu pro píseň, kterou původně téměř nikdo nechtěl.
Proč ho posloucháme stále?
Cohen nikdy nebyl hvězdou hitparád, ale jeho vliv je nesmazatelný. Píseň Hallelujah, kterou původně nahrál v roce 1984, se stala kultovní až v podání Jeffa Buckleyho. Cohen to přijal s grácií: „Víte, já jsem ten, kdo napsal Hallelujah, ale Buckley ji vlastní.“
Jeho pozdější alba, jako I’m Your Man (1988) nebo You Want It Darker (2016), ukazovala, že stárnout může být důstojné – a dokonce i sexy. Když v roce 2016 zemřel, zanechal po sobě texty, které nejsou jen písněmi, ale modlitbami pro ty, kdo hledají světlo v prasklinách světa.
Jak sám řekl: "Tam, kde je prasklina, tam prosvítá světlo." Jeho hudba byla tím světlem pro miliony lidí - a stále je.
