Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young, dostal tenhle sen i pořádnou dávku syrové energie a nepředvídatelnosti. Crosby, Stills & Nash (a někdy Young) nebyli jen kapela, ale spíš časovaná bomba plná talentu, ega a nekonečných konfliktů.
Každý z nich měl za sebou kariéru v jiné slavné skupině – Crosby v Byrds, Stills v Buffalo Springfield a Nash v The Hollies. Každý z nich přinesl něco jedinečného: Crosby psychedelickou volnost, Stills instrumentální virtuozitu, Nash britskou melodičnost a Young... No, Young přinesl hlavně chaos. Byl to ten nevyzpytatelný faktor, který kapelu posouval na novou úroveň, ale zároveň jí často podrážel nohy.
Crosby, Stills & Nash
Jejich první album Crosby, Stills & Nash (1969) bylo okamžitou senzací. Písně jako Suite: Judy Blue Eyes nebo Marrakesh Express ukázaly, jak dokonale se jejich hlasy prolínají. Byla to akustická, melodická a neskutečně propracovaná hudba, která se stala symbolem doby. Ale aby to nebylo tak idylické, hned při prvním živém vystoupení na Woodstocku měli nervy v kýblu. Stills tehdy prohlásil: „Hrajeme podruhé. Poprvé jsme hráli v obýváku.“ A přesto jejich harmonické vokály roztrhly festivalovou mlhu jako sluneční paprsky po dešti.
...a Young
Jenže jakmile se k nim přidal Neil Young, začalo to jiskřit. Young byl geniální, ale taky neuvěřitelně tvrdohlavý. Na turné často odmítal hrát se zbytkem kapely a raději si dával sólo výstupy. Jeho přínos byl však nepopiratelný – skladby jako Ohio nebo Helpless přidaly křehké harmonii ostrou dávku reality a syrové melancholie. Déjà Vu (1970) je považováno za jejich vrcholné album – emocionální, mnohovrstevnaté a absolutně nadčasové.
Zacyklený chaos
Vztahy v kapele ale byly od začátku bouřlivé. Ego bojovalo s egem, drogy tekly proudem a výbuchy vzteku byly na denním pořádku. Crosby, kterému tragicky zemřela přítelkyně, se potopil do heroinu. Stills měl potřebu všechno řídit, Nash se snažil držet pohromadě rozpadávající se vztahy a Young? Ten prostě odešel, kdykoliv se mu zachtělo. Celé to bylo jako toxický vztah, ze kterého se nikdy úplně nevymanili. Dalo by se říct, že jejich vzájemné vztahy odrážely ducha hnutí hippies – idealismus smíchaný s egem, svobodu s chaosem a lásku s nekonečnými konflikty.
I přes všechny hádky a rozchody se k sobě pořád vraceli. Ať už v různých sestavách nebo při sólových projektech, jejich společná magie nikdy úplně nezmizela. CSN(Y) byli jedineční – nejen kvůli svým hlasům, ale i kvůli tomu, že jejich hudba měla duši. A i když se dnes už hudební svět točí trochu jinak, stačí pustit Our House, zavřít oči a na chvíli uvěřit, že všechno je v naprostém souladu.
