Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.
„Když Miles Davis řekl: ‚Vypni ty kraviny a hraj!‘“
Herbieho cesta na vrchol začala v 60. letech, kdy se připojil k legendárnímu Miles Davis Quintetu. Mladý pianista tam přinesl svůj neotřelý přístup – hrál minimalisticky, ale s geniálními nápady. Jenže Miles, známý svým… řekněme přímočarým vyjadřováním, ho občas poslal do háje.
„Jednou jsem zkoušel nějaké disonance, a Miles se otočil a řekl: ‚Vypni ty kraviny a hraj něco normálního!‘“ vzpomínal později Herbie. „Tak jsem zahrál jednoduchý akord, a on na to: ‚No vidíš, to je lepší.‘ A měl pravdu – naučil mě, že i v experimentu musí být řád.“
Proč „Watermelon Man“ rozjel revoluci?
V roce 1962 nahrál Hancock svůj debut „Takin’ Off“ a ani netušil, že jedna skladba z něj udělá hvězdu. „Watermelon Man“ – funková jazzová pecka, inspirovaná… no, krájením melounu.
„Bydlel jsem v New Yorku a slyšel jsem souseda krájet meloun. Ten rytmus mě fascinoval – bum, bam, bum! A hned jsem věděl, že z toho bude song.“ Píseň se stala hitem a později ji přezpíval i latin-jazzový průkopník Mongo Santamaria. A ano, omylem otevřela dveře hip-hopu (což Herbie bere s nadhledem: „No, aspoň někdo ty samply použil chytře!“).
Co se stalo, když jazz potkal syntezátory?
V 70. letech se Herbie rozhodl, že jazz potřebuje elektrický šok. Výsledek? Album „Head Hunters“ (1973), které puristy šokovalo a fanoušky nadchlo.
„Chameleon“ s hypnotickou basou a „Doin’ It“ s neuvěřitelným groovem ukázaly, že jazz může být funky, divoký a přitom pořád chytrý.
„Kritici říkali, že to není jazz. Já jsem řekl: ‚No právě! Je to něco nového.‘“
Jak Herbie přišel k Oscarovi (a ještě si zahrál ve filmu)
V roce 1986 si zahrál ve filmu „Round Midnight“ jako jazzový pianista Bud Powell – a zároveň k filmu složil hudbu. Za herectví Oskara nedostal, za hudbu ovšem ano. Ironie? Herbie, který miluje experimenty, vyhrál za něco tradičně jazzového.
„Byl to zvláštní pocit. Celý život dělám ‚divnou‘ hudbu, a najednou mě ocení za něco klasického. Ale dobrý, beru!“
Proč ho milují i Daft Punk?
Zatímco někteří muzikanti uvíznou v jedné době, Herbie Hancock nezůstal hudebníkem jedné éry. V 70. letech rozbil jazz syntezátory, v 80. letech se objevil v Hollywoodu a v roce 2013 klidně nahrál klavír pro Daft Punk a jejich album „Random Access Memories“.
„Když mi volali, myslel jsem si, že si dělají srandu. Ale pak jsem pochopil – oni chtějí to, co dělám odjakživa: propojit technologie s duší.“
Závěr: Herbie Hancock – věčný průzkumník
Jeho filozofie? „Hudba je jako život – když uděláš chybu, prostě z ní udělej nový směr.“ A přesně takový je i on sám: génius, který se nikdy nebál experimentovat. Jeho přístup nejlépe pochopíte, když si pustíte „Rockit“. Zatímco „Chameleon“ jazzové puristy rozčílil, „Rockit“ jim definitivně zlomil vaz. Tenhle track s robotickým scratchem a ještě šílenějším videoklipem (5 cen MTV, drazí přátelé!) dokázal, že Herbie není jen pianista – je to vizionář, který vidí hudbu v 3D. A když se na ten klip podíváte pozorně, pochopíte, proč Daft Punk na něj působili jako konzervativci.
