Soul/Gospel

Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi šanci. Protože Willie není jen další kytarista v klobouku – je to chlap, co přepsal pravidla nashvillské fabriky a místo navoněného popu servíroval muziku s duší. Balil ji do ušmudlaných melodií, hraných na vlastní nástroj jménem Trigger (který by dneska v muzeu byl pečlivě střeženým exponátem), a přitom nikdy nepřestal znít jako někdo, kdo vás pozve na verandu, ne na recepci.

Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.

Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.

V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.

Dokázal být zároveň mystikem i svůdníkem, zenovým žákem i věčným pochybovačem. V polovině 90. let vyměnil koncertní pódia za tichý buddhistický klášter, kde meditoval, ukláněl se svému učiteli a vařil polévku pro mnichy. Jenže Cohen prostě nedokázal nebýt básníkem: i když měl mlčet, psal verše. Když měl meditovat, v hlavě mu zněly melodie. A tak se po letech vrátil s novými písněmi – ještě temnějšími, ještě moudřejšími. Ať už byl v životě čímkoliv, především byl jedním z nejhlubších písničkářů 20. století. Jeho hudba je jako starý kabát: těžká, ale když si ji obléknete, už ji nechcete sundat. Ačkoli ho mnozí označují za „depresivního“, jeho tvorba není jen o melancholii – je o kráse, víře, sexu a hledání smyslu uprostřed chaosu.

Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.

Někteří bluesmani měli drsný život, někteří měli velkou hubu, ale John Lee Hooker měl navíc ještě smysl pro humor. A taky talent mlžit. O svém narození tvrdil pokaždé něco jiného – 1912? 1915? 1917? Kdo ví. A kdyby šlo jen o roky, ale on si i jména vyměňoval jak ponožky. Texas Slim, Delta John, Birmingham Sam, Johnny Williams… Jeden člověk? Nebo konspirace několika bluesmanů v jednom těle?

Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.

Když v roce 1939 parta nevidomých kluků z alabamského Talladega Institute založila gospelový sbor, sotva mohli tušit, že budou jednou hrát s Lou Reedem, zpívat na Grammy a předskakovat Tomu Waitsovi. Ale přesně to se stalo. The Blind Boys of Alabama nejsou jen nějaká dlouhověká kapela – oni jsou instituce. Gospelová energie v té nejčistší podobě, která se od doby Velké hospodářské krize nezastavila.

V blues se zákonitě rodí géniové, ale jen pár jich posune hranice žánru tak, že už nic není jako dřív. Little Walter, vlastním jménem Marion Walter Jacobs, byl přesně ten případ. Tenhle chlapík vzal obyčejnou foukací harmoniku a proměnil ji ve zbraň hromadného bluesového ničení. Ne jen tak nějaký doprovodný nástroj do kapely – Walter udělal z harmoniky sólovou bestii, která mohla řvát, plakat nebo kopnout do hlavy tak silně, že i kytaristi v Chicagu koukali s otevřenou pusou.

Ve věku 84 let zemřela zpěvačka Jitka Vrbová, osobnost, která s naprostou přirozeností propojovala žánry trampské písně, country a jazzu. Ačkoliv nikdy nebyla mediální hvězdou, v hudebním světě si vybudovala nezpochybnitelnou pozici – nejen díky svému charakteristickému altu, ale i neochvějné věrnosti žánrům, které milovala.

Dva kluci z Queensu, co se našli už na základce, v patnácti si říkali Tom & Jerry a hráli si na Everly Brothers. Kdo by to byl řekl, že právě tahle dvojka jednou napíše jeden z nejkrásnějších hudebních příběhů šedesátých let? A kdo by tušil, že tahle idylka skončí mnohem dramatičtěji, než začala? Tak se pohodlně usaďte, protože nás čeká melodická jízda plná harmonie, emocí a pořádného písničkářství.

Nejdřív si dáme malé opáčko. Co vám říká „Superstition“ nebo dojemná „I Just Called to Say I Love You“? Jestli vám okamžitě naskočilo jméno Stevie Wonder, gratulujeme – patříte mezi ty, kteří jeho vlivu neutekli. Ale tenhle chlapík je mnohem víc než jen pár megahitů. Jeho hudební cesta je příběh neuvěřitelného talentu, nekonečné kreativity a nezapomenutelných alb, která změnila tvář soulu, funku a popu. Takže pojďme na to – jak se z malého kluka, který od narození neviděl, stal jeden z největších hudebníků všech dob?

Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“

Bessie Smith je jedním z prvních jmen, která vás napadnou, když se řekne blues. Tahle dáma, známá jako "Císařovna blues", byla v 20. a 30. letech minulého století nejpopulárnější bluesovou zpěvačkou. Její podmanivý hlas, plný emocí a síly, ovlivnil nejen blues, ale i jazz a další hudební žánry. Pojďme se podívat na její život, kariéru a odkaz, který po sobě zanechala.