Bobby McFerrin není jen ten týpek, co v 80. letech rozverně zpíval Don’t Worry, Be Happy. Tohle je chlapík, co dokázal udělat z vlastního hlasu orchestr, jehož koncerty vypadají spíš jako nekonečná improvizace než klasické vystoupení, a jehož hudební experimenty si podávají ruku s jazzem, klasickou hudbou i čistou spontánností.
Hlas jako nástroj
McFerrinův hlas není jen hlas – je to basová linka, rytmická sekce i hlavní melodie v jednom. Skáče mezi oktávami, bubnuje si na hrudník, používá dech jako součást groove a hlavně – všechno si vymýšlí za pochodu. Tohle kouzlo nejlépe vyniklo na albu The Voice (1984), což je vlastně jen McFerrin a jeho hlas. Žádné nástroje, žádné efekty, jen čistá radost z hudby. A pokud si říkáte, že něco takového musí být nuda – tak jste to ještě neslyšeli.
Od jazzu k orchestru (a zpátky)
Když v roce 1982 vydal debutové album Bobby McFerrin, už měl jasnou vizi – být jiný. A šlo mu to. Spolupráce s Chickem Coreou (Play, 1992) ukázala, jak dokonale si rozumí s jazzovými improvizacemi. Když se v roce 1990 rozhodl založit desetihlasý sbor Voicestra, propojil vokální hravost s až orchestrální dynamikou. A když už jsme u orchestrů – McFerrin dirigoval třeba Vídeňskou filharmonii nebo New York Philharmonic. Jo, a při tom všem zvládá zapojit i publikum, které pod jeho vedením zpívá třeba Bachovo Ave Maria.
A pak přišel hit...
No jo, Don’t Worry, Be Happy (1988). Když tahle píseň vyšla, svět jí okamžitě podlehl. Bezstarostná melodie, jednoduché poselství – co víc si přát? Jenže McFerrina tahle sláva trochu dusila. Chtěl, aby si lidi všímali jeho hudby, ne jen jednoho hitu. Naštěstí ti, co ho opravdu poslouchali, věděli, že je toho v jeho repertoáru mnohem víc. Třeba Medicine Music (1990), kde představil svůj sbor Voicestra, nebo Beyond Words (2002), které je jako cesta hudební krajinou bez jediného slova.
Proč si ho poslechnout?
Bobby McFerrin je důkazem, že hlas dokáže mnohem víc, než jsme si kdy mysleli. Ať už zpívá jazz, improvizuje s orchestrem, nebo učí publikum zpívat vícehlasně, pokaždé je to zážitek. Pokud jste ho doteď měli za “toho týpka s jedním hitem”, je nejvyšší čas objevit jeho hudbu pořádně. A pak už se jen nechat unést tím, co všechno jeden hlas dokáže.
