Jazz/Latina

Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi šanci. Protože Willie není jen další kytarista v klobouku – je to chlap, co přepsal pravidla nashvillské fabriky a místo navoněného popu servíroval muziku s duší. Balil ji do ušmudlaných melodií, hraných na vlastní nástroj jménem Trigger (který by dneska v muzeu byl pečlivě střeženým exponátem), a přitom nikdy nepřestal znít jako někdo, kdo vás pozve na verandu, ne na recepci.

Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.

Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.

Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.

V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.

Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".

Byly doby, kdy slovo Porta neznamenalo jen festival. Znamenalo komunitu. Znamenalo životní styl. A pro tisíce mladých lidí představovalo něco, co se v tehdejším Československu hledalo jen těžko: prostor ke svobodnému vyjádření – alespoň tak svobodnému, jak to režim dovolil. A to z ní dělalo něco mnohem většího než obyčejnou přehlídku písničkářů a kapel.

Dokázal být zároveň mystikem i svůdníkem, zenovým žákem i věčným pochybovačem. V polovině 90. let vyměnil koncertní pódia za tichý buddhistický klášter, kde meditoval, ukláněl se svému učiteli a vařil polévku pro mnichy. Jenže Cohen prostě nedokázal nebýt básníkem: i když měl mlčet, psal verše. Když měl meditovat, v hlavě mu zněly melodie. A tak se po letech vrátil s novými písněmi – ještě temnějšími, ještě moudřejšími. Ať už byl v životě čímkoliv, především byl jedním z nejhlubších písničkářů 20. století. Jeho hudba je jako starý kabát: těžká, ale když si ji obléknete, už ji nechcete sundat. Ačkoli ho mnozí označují za „depresivního“, jeho tvorba není jen o melancholii – je o kráse, víře, sexu a hledání smyslu uprostřed chaosu.

Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici mezi obojím. Jedním z nich je Oye Como Va, nesmrtelná latinskoamerická hymna, která proslavila Santanu, ale jejíž kořeny sahají mnohem hlouběji.

Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.

„Je to nejsladší melodie, jakou kdy apartheid vytvořil – a také nejdražší. Solomon Linda, jihoafrický dělník z Johannesburgu, napsal v roce 1939 píseň ‚Mbube‘ (‚Lev‘) pro svou kapelu The Evening Birds. Zpíval ji v zuluštině, nahrál za pár šilinků a netušil, že o 70 let později bude stejná melodie řvát z reproduktorů v Disneyho Lvím králi, aniž by z toho jeho děti viděly cent.“

Někteří bluesmani měli drsný život, někteří měli velkou hubu, ale John Lee Hooker měl navíc ještě smysl pro humor. A taky talent mlžit. O svém narození tvrdil pokaždé něco jiného – 1912? 1915? 1917? Kdo ví. A kdyby šlo jen o roky, ale on si i jména vyměňoval jak ponožky. Texas Slim, Delta John, Birmingham Sam, Johnny Williams… Jeden člověk? Nebo konspirace několika bluesmanů v jednom těle?

Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.

Když v roce 1939 parta nevidomých kluků z alabamského Talladega Institute založila gospelový sbor, sotva mohli tušit, že budou jednou hrát s Lou Reedem, zpívat na Grammy a předskakovat Tomu Waitsovi. Ale přesně to se stalo. The Blind Boys of Alabama nejsou jen nějaká dlouhověká kapela – oni jsou instituce. Gospelová energie v té nejčistší podobě, která se od doby Velké hospodářské krize nezastavila.

Některé filmy se žánrově nevejdou do žádné škatulky – a Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) je jedním z nich. Trochu western, trochu gangsterka, trochu drama a díky vtipným dialogům i trochu komedie. Jasně, prostředí Divokého západu a volně interpretovaná historická předloha Cassidyho gangu „Wild Bunch“ z něj dělají western. Ale ve skutečnosti by tenhle příběh nejspíš stejně dobře fungoval i v Chicagu roku 1900. Ať už loupíte v bankách na koni nebo v buřince, když to děláte se stylem, publikum vám odpustí ledacos.