Existují interpreti, kteří swing pouze připomínají, a pak jsou tací, kteří ho opravdu uchopí jako žánrovou normu. Jan Smigmator patří do té druhé kategorie. Jeho nahrávky mají švih, eleganci i frázovací přesnost, která by obstála v jakémkoli světovém kontextu, čímž se řadí po bok americké školy croonerů.
Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v umění hodné koncertních síní. Bez něj by jazz nevypadal tak, jak ho dnes známe.
Kdyby bossa nova měla duši, zpívala by hlasem Joãa Gilberta. A kdyby měla srdce, tepalo by v jeho kytaře. Byl to ten typ umělce, který nikdy nepotřeboval křičet, aby zanechal stopu. Stačilo šepnout do mikrofonu a svět ztichl.
John Coltrane nebyl jen saxofonista, který hrál rychle, přesně nebo „čistěji než ostatní“. Byl to člověk, který jazzem prorážel strop reality. Jeho hudební vývoj představuje jednu z nejradikálnějších transformací v moderní hudbě — a pokaždé, když jste si mysleli, že už je pryč, zaslechli jste za sebou ozvěnu jeho tónu, jako by vám šeptal: „Ještě dál.“
Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".
Slyšíte tu břesknou znělku pa-pa-ta-dý-ta...? Ano, to je "In the Mood", nejprofláknutější swingová skladba a proslavil ji právě Glenn Miller.
Tento americký kapelník, trombonista a skladatel dokázal v éře big bandů něco, co si většina jeho současníků mohla jen přát – stvořil vlastní zvuk, který doslova definoval zlaté roky swingu.
Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto nepravděpodobné desky – a zároveň hluboce lidský příběh o důstojnosti, talentu a neuvěřitelné pokoře. O lidech, kteří celý život hráli, zpívali a mizeli v zapomnění, aby se na sklonku života zničehonic ocitli v centru světové pozornosti. Těch 82 % na ČSFD není náhoda. Wenders zachytil nejen syrovou krásu Havany, ale i okamžik, kdy se v oprýskaném studiu mezi americkými veterány z padesátých let zrodilo album, které obletělo svět.
Ella Fitzgerald. Jméno, které je synonymem pro jazz. Zpěvačka, jejíž hlasový rozsah, precizní frázování a nezaměnitelné improvizační schopnosti ji postavily na piedestal hudebního světa. Během své více než půl století trvající kariéry se stala ikonou, kterou obdivovali nejen fanoušci, ale i její hudební kolegové. Jaká vlastně byla Ella Fitzgerald a čím si získala přezdívku "První dáma jazzu"?
Všichni mluví o tom, jak rock převzal jazzovou svobodu. Ale v 70. letech se pár jazzmanů rozhodlo udělat přesný opak: vzít si zpátky groove, decibely a elektriku. A vzniklo něco, co se jmenovalo Weather Report. Když jste jejich první desku pustili rodičům, mysleli si, že rádio ruší bouřka. A když jste jim pustili Heavy Weather, začali se ptát, jestli to ještě je jazz, nebo už disco pro hudebníky s doktorátem.