Z téhle směsi vznikla hudba, která dnes zní od Havany přes Rio až po newyorské kluby – a která už dávno prosákla i do jazzu, rocku a popu. Stačí slyšet pár úderů dřívek zvaných clave a člověk má chuť aspoň trochu podupávat. A někdy i víc než trochu.
Son cubano: Tam, kde to všechno začalo
Když se mluví o karibských rytmech, je dobré začít na Kubě. Právě tam se na venkově v provincii Oriente zrodil styl zvaný son cubano, který se později přesunul do Havany a odtud do světa.
Son je vlastně setkání dvou hudebních kultur: španělské poezie a afrického rytmu. Španělé přivezli veršovanou formu zvanou décima a kytary, Afričané přidali polyrytmy a princip call and response – tedy hudební dialog mezi sólistou a sborem, který známe i z blues. Zvuk sonu je pohodový, lehce houpavý a nenápadně nakažlivý. Typické nástroje jsou kytara tres (se třemi páry strun), kontrabas, maracas a bongos. A hlavně clave – dvě nenápadná dřívka, která určují rytmický zákon celého vesmíru. V latinské hudbě totiž platí jednoduché pravidlo: když se netrefíte do clave, jste ztraceni. Kdo chce slyšet son v jeho nejčistší podobě, může sáhnout třeba po legendární nahrávce „Chan Chan“ od projektu Buena Vista Social Club nebo po písních kubánského veterána Compay Segundo.
Saudade: Brazilská něha jménem bossa nova
Zatímco Kuba hraje rytmicky a trochu rozpustile, Brazílie má svou vlastní hudební náladu. Brazilci pro ni mají slovo saudade – směs nostalgie, touhy a jemného smutku, který se nedá úplně přeložit. Právě z téhle nálady vznikla na přelomu padesátých a šedesátých let bossa nova. V Riu de Janeiro se tehdy parta hudebníků rozhodla vzít hlučnou karnevalovou sambu a trochu ji… ztišit. Bubny ustoupily do pozadí, zůstalo jemné drnkání na kytaru a složité jazzové akordy.
Hlavními architekty stylu byli João Gilberto a skladatel Antônio Carlos Jobim. Jejich hudba zní, jako by se hrála v polospánku na balkoně s výhledem na oceán. A když se k tomu přidala skladba „The Girl from Ipanema“, svět měl najednou soundtrack pro všechny hotelové bary od Ria po New York.
Tango: Vášeň z přístavních krčem
Jestli je bossa nova jemné povzdechnutí, tango je pravý opak. Narodilo se v přístavních čtvrtích Buenos Aires a Montevidea mezi přistěhovalci z Evropy – hlavně Italy a Němci – a místními gauči. Tango je hudba plná dramatu, melancholie a trochu i osudovosti. Není to veselý tanec, jak by se mohlo zdát z turistických show. Je to spíš dialog dvou lidí, který občas připomíná hádku a občas milostné vyznání.
Ikonou klasického tanga byl zpěvák Carlos Gardel, zatímco modernější podobu mu dal skladatel a bandoneonista Astor Piazzolla. Jeho slavné „Libertango“ ukazuje, že i tango se může proměnit v téměř rockovou záležitost.
Salsa: Newyorský tavicí kotel
Když se v šedesátých a sedmdesátých letech do New Yorku přistěhovaly tisíce hudebníků z Kuby a Portorika, vzniklo něco jako latinskoamerický hudební experiment. Výsledkem byla salsa – styl, který spojil son cubano, portorickou plenu a energii jazzových dechů. Salsa je rychlá, hlučná a sebevědomá. Dominují jí ostré trombony, klavírní smyčky a armáda perkusí. A nad tím vším zpěvák improvizuje takzvané soneo, kdy reaguje na publikum, na kapelu nebo na vlastní momentální inspiraci.
Mezi hvězdy téhle éry patřili zpěvačka Celia Cruz nebo zpěvák Héctor Lavoe, zatímco trombonista Willie Colón patřil k architektům celého stylu.
Mambo: První globální taneční šílenství
Ještě před salsou ale svět propadl jinému rytmu – mambu. Vzniklo na Kubě, když hudebníci vzali elegantní tanec danzón a přidali k němu energii velkých jazzových orchestrů. V padesátých letech se mambo stalo globální módou. V newyorském klubu Palladium se tehdy na parketu míchaly národnosti, barvy pleti i taneční styly. A Američané z předměstí najednou zjistili, že boky se dají používat i jinak než při chůzi.
Král mamba byl pianista a kapelník Pérez Prado, známý svými výkřiky „Ugh!“ v nahrávkách. Jeho „Mambo No. 5“ byl v padesátých letech stejný taneční hit, jako o půl století později jeho popová parafráze.
Clave: Boží zákon latinského rytmu
Teď malá technická vsuvka. V latinské hudbě existuje něco jako rytmický zákon gravitace. Říká se mu clave. Je to jednoduchý pětiúderový vzorec, který drží celou skladbu pohromadě. Hraje se na dvě dřívka – také zvaná clave – ale jejich význam je mnohem větší než jejich velikost. Celá kapela se musí řídit tímhle rytmem. Klavírista, perkusionista, zpěvák – všichni. Když se někdo odchýlí, zkušené ucho to pozná okamžitě. A zajímavé je, že clave pronikla i do rocku a popu. Rytmus slavného „Bo Diddley beatu“ nebo třeba groove písně „Faith“ od George Michael je vlastně jen převlečená latina.Fania All-Stars: Avengers salsy
V sedmdesátých letech přišel další zajímavý moment. Newyorské vydavatelství Fania Records dalo dohromady elitní tým latinských hudebníků a vytvořilo projekt Fania All-Stars.
Bylo to trochu jako hudební verze komiksových Avengers. Na pódiu se potkali nejlepší zpěváci, instrumentalisté a kapelníci salsy – a vznikl fenomén, který definoval latinskou hudbu té doby. Dokonce i vizuální styl byl nezapomenutelný. Obaly desek připomínaly filmové kriminálky: tmavé ulice New Yorku, chlapi v kloboucích, cigarety v koutku úst. Retro estetika, která dnes vypadá skoro až stylově film noir.
Jazz a latina: hudební milostný poměr století
Jazz a latinská hudba jsou trochu jako sourozenci, kteří byli po narození rozděleni a později se znovu potkali. Oba mají totiž společné africké rytmické kořeny. Legendární pianista Jelly Roll Morton kdysi tvrdil, že správný jazz musí mít „Spanish tinge“ – španělský nádech. Už první jazzmani v New Orleans totiž slyšeli karibské rytmy z Kuby a Haiti.
Velký zlom přišel v roce 1947, kdy trumpetista Dizzy Gillespie potkal kubánského perkusionistu Chano Pozo. Spojili bebopovou harmonii s afrokubánskými rytmy a vznikl styl, kterému dnes říkáme latin jazz. Jejich skladba „Manteca“ byla pro jazz něco jako otevření nového hudebního kontinentu.
Santana: když se blues potká s mambem
Latinské rytmy se samozřejmě nezastavily u jazzu. V šedesátých a sedmdesátých letech pronikly i do rocku. Typickým příkladem je kytarista Carlos Santana. Ten vzal bluesové kytarové fráze inspirované hráči jako B.B. King a položil je na rytmy mamba a guaguancó. Výsledek byl ohromující: rock, který měl místo čtyř kol přímo celý karibský taneční parket.
Hudba, která se pořád hýbe
Latinskoamerické rytmy nejsou uzavřená kapitola hudební historie. Naopak – jsou to živé organismy, které se neustále míchají s dalšími styly. Stačí pár úderů na dřívka clave a najednou zjistíte, že ta hudba není jen někde v Havaně nebo Riu. Je i v jazzu, rocku, popu… a občas i v nás samotných.
A pokud vám při poslechu začnou podupávat nohy, není to náhoda. To jen rytmus z Karibiku znovu připomíná, že hudba se nemá jen poslouchat. Ona se má taky trochu žít.
