Magie šesti dnů v Havaně
Málokdo ví, že celé legendární album vzniklo během pouhých šesti dnů. Ve studiu EGREM v Havaně tehdy vládla atmosféra absolutní improvizace. Americký kytarista Ry Cooder přijel na Kubu původně nahrávat ambiciózní projekt, který měl propojit kubánské hudebníky s muzikanty ze západní Afriky. Jenže Afričané uvízli v Paříži – nedostali víza. Cooder, britský producent Nick Gold a pronajaté studio zůstali. Bez plánu. Bez kapely. S časem, který se rozhodli nepromarnit.
Do hry vstoupil Juan de Marcos González – kubánský muzikant, archivář paměti a hledač zapomenutých talentů. Začal obcházet byty, bary a dvorky Havany. Pátral po lidech, kteří byli hvězdami čtyřicátých a padesátých let. Netušil, kdo ještě žije. A jestli vůbec někdo. Nehledal náhodné muzikanty. Hledal zapomenuté aristokraty kubánské hudby. A našel je v lidech, kteří už sami sebe dávno odepsali.
Klavírista bez klavíru, zpěvák z ulice
Jedním z prvních „úlovků“ byl Rubén González. Juan ho našel, jak se prochází po městě. Doma neměl klavír, trpěl artritidou a víc než deset let prakticky nehrál. Když ho přivedli do studia a posadili ke starému, rozladěnému pianu, stalo se něco nečekaného. Rubén začal hrát s lehkostí a silou, že podle Ry Coodera „skoro upadl“. Nemohli ho od klavíru odtrhnout ani na oběd. Hrál, jako by doháněl celé desetiletí ticha.
Podobný příběh měl Ibrahim Ferrer. Kdysi skvělý zpěvák, v polovině devadesátých let už „neviditelný“ muž, který si vydělával čištěním bot a prodejem losů. Juan de Marcos ho našel doma při poledním spánku. Ibrahim se bránil: byl starý, nikoho nezajímal. Nechtěl jít. Nakonec souhlasil, že se půjde „jen podívat“. Stačilo, aby si ve studiu začal tiše pobrukovat. Ry Cooder okamžitě věděl, že stojí před hlasem světové třídy – „kubánským Nat King Colem“.
Compay Segundo a píseň, která čekala deset let
Jediným, kdo byl tehdy ještě relativně aktivní, byl Compay Segundo. Bylo mu 89 let. Právě on přinesl skladbu Chan Chan – píseň, kterou složil už v roce 1987. Trvalo deset let, než ji svět uslyšel. A pak už nikdy nezapomněl.
Studio jako stroj času
Atmosféra ve studiu EGREM byla zvláštní. Střechou zatékalo, klimatizace nefungovala, všude byl prach. Technika pocházela z padesátých let – z dob, kdy Američané Kubu opustili a nové vybavení už nepřišlo. Paradoxně právě tohle dodalo nahrávkám jejich nezaměnitelný, teplý zvuk. Nahrávalo se živě, všichni v jedné místnosti. Žádná sluchátka, žádné klikání. Jen pohledy, gesta, dech. „Ti staří pánové měli v sobě takovou eleganci,“ vzpomínal Cooder, „že i v obnošených šatech působili jako králové.“
Proč „Social Club“?
Název Buena Vista Social Club nebyl marketingový trik. Odkazoval na skutečný klub v havanské čtvrti Marianao, kde se ve čtyřicátých letech setkávali černošští hudebníci. Po revoluci v roce 1959 kluby zmizely – byly znárodněny nebo zavřeny. Cooder tím názvem vzdal hold světu, který Fidelův režim chtěl vymazat z paměti.
Hudba jako svoboda v nesvobodné zemi
V polovině devadesátých let byla Kuba v hluboké krizi. Po pádu Sovětského svazu skončily dotace, přišel „Período especial“ a lidé často neměli ani co jíst. Zatímco v USA se prodávaly miliony desek Buena Vista Social Club, jejich autoři doma stáli fronty na chleba.
Když Ry Cooder přivezl první honoráře, byly to částky, které v kubánských poměrech připomínaly výhru v loterii. Protože nefungoval mezinárodní bankovní styk, přivezl peníze v hotovosti – v brašně na kytaru. Režim byl v rozpacích. Na jednu stranu projekt skvěle propagoval Kubu, na druhou stranu připomínal „předrevoluční“ éru klubů a kasin. Nakonec zvítězily valuty a prestiž.
Finále v Carnegie Hall
Vrchol přišel v newyorské Carnegie Hall. Pro tyhle muže to byla cesta do jiného vesmíru. Kubánská a americká vlajka vedle sebe, v době tvrdého embarga – obraz, který byl ještě pár let předtím nemyslitelný. Muzikanti se báli reakce exilové komunity. Místo pískotu přišly slzy. Když vyprodaný sál několik minut tleskal vestoje, plakali i oni. Ne kvůli slávě. Kvůli uznání, kterého se jim doma celé dekády nedostávalo.
Ibrahim Ferrer tehdy řekl větu, která shrnuje celý ten příběh:„Moje sny se splnily tak pozdě, že už jsem skoro zapomněl, že jsem je kdy měl.“
Zázrak, který se nedá zopakovat
Buena Vista Social Club nebyl projekt. Byl to zázrak. Souhra náhody, trpělivosti a schopnosti vidět hodnotu tam, kde ji svět přehlížel. A také připomínka, že hudba je jazyk, který nepotřebuje pas, víza ani ideologii.
